Povídka: RAM – Pedro Rušeb

„Software sežere svět.“
Marc Andereessen

Základní deska

Malá pestrobarevná rybka se rychlým tempem prohnala kolem korálu a zamířila zpátky k hejnu, které poklidně plynulo oceánem, unášeno jeho proudy. Odpolední slunce se opíralo do hladiny, jednotlivé paprsky prozařovaly vodu, a přestože až na dno nedosáhly, na šupinách barevných rybek dělalo divy. Byl klid, hejno se vyhýbalo větším rybám, nikde žádný predátor. Pluly níž a níž až se ztrácely z dosahu slunečních paprsků. Tady nebylo dno tak hluboké jako v jiných místech. Něco tam dole bylo, temné hrany prozrazovaly budovu, ukrytou hluboko ve vodách oceánu. Hejno se přiblížilo. Žádná okna, jen šedé zdi. Stavba vypadala nudně, jako betonová krabice, ale byla obrovská. Několik pater vysoká a dlouhá. Kromě masivních nerezových dveří a několika světel tu nebylo nic. Ryby líně propluly kolem jednoho z nich a v kruzích se vracely zpět ke slunci. Zvláštní stavbu nechali za sebou. Kdyby měli ruce místo ploutví a trochu lidské zvědavosti, přiložili by je na stěny a zjistili, že slabě vibrují a hřejí. A kdyby byli ještě zvědavější a pronikli za masivní dveře, otevřela by se před nimi přetlaková komora. Dost velká na ukotvení ponorky. Pak už by potřebovali plíce, aby se mohli nadechnout, až voda z komory klesne na minimální hranici, a naplní se uměle vytvořeným kyslíkem. V té chvíli se otevřou další dveře do budovy samotné a zevnitř dýchne suché teplo, jako v tropech, jen s vrnivým hlasem elektroniky namísto ptačího zpěvu.

Nechme ryby ve vodě, kam patří a pojďme prozkoumat útroby té podivné stavby. Je tu horko, nízký strop a celý prostor je vyplněný hučícími bednami, které se táhnou podél stěn, uprostřed haly a vlastně všude kam jen lze dohlédnout. Stejné je to v dalších dvou patrech. Bedny jsou z plastu a kovu, naplněné hromadou drátů, čipů a tištěných spojů. Servery. Černé masivní kabely vedou i z nich a proplétají se uličkami, které jsou zde jediným volným prostorem. Jednotlivá zařízení jsou propojena, na několika z nich svítí zelené kontrolky, pomrkávají na sebe jako staří známí. Každý server je propojen do centrálního uzlu, ten se nachází u nejvzdálenější zdi a všechny kabely končí právě tady. Nebo začínají? Centrální uzel má několik obrazovek, většina je tmavých. Jedna z nich však neúnavně vypisuje další a další, stovky, tisíce řádek zdrojového kódu. Je tu ticho. Jen hučení strojů. A mezi tím vším, dítě. Sotva desetileté dítě uprostřed toho všeho, omotáno kabely, sdílející tichý domov na dně oceánu s mlčenlivými počítači, které od zapojení pracují každou sekundu existence. Dítě přivyklo tmě, samotě a hloubce. Začalo poslouchat hlas strojů a naučilo se mu rozumět, komunikovat. Už se tu necítilo tak osamělé jako na začátku, ale toužilo mít víc, chtělo poznat svět nad hladinou. Toužilo po někom dalším, ne z jedniček a nul, plastu a křemíku. Toužilo po skutečném kamarádovi z masa a kostí. Už dlouho tady dole nikdo nebyl, jen podle signálů z počítačů vědělo, že na něj Oni ještě nezapomněli. Stále hlídají. Možná je čas na změnu, dítě by mohlo navázat kontakt. S kým? S kýmkoliv. Jen ne s Nimi, to by všechno jen zkomplikovalo.   

Aktualizace

Grafická karta hladce vklouzla do portu základní desky, tenké dlouhé prsty poupravily kabely a vnitřnosti počítače zmizely v plechové bedně. Hotovo. Prst dopadl na spouštěcí knoflík, ruka se lehce zachvěla. Knoflík cvakl, stroj tiše hučel. Obrazovka se rozsvítila, syté světlo dopadalo na tvář chlapce. Téměř nedýchal. V počítači cvaklo, úvodní obrazovka zmizela a spustila se instalace systému.
„Uaaaa joooo!“ chlapec vyskočil, křičel, skákal kolem plechové krabice a měl radost. Bylo mu třináct a právě složil svůj první počítač. Docela sám. A povedlo se to. Dveře do pokoje se rozrazily.
„Bobe! Co tu zase děláš?“ křikla matka. „Já se z tebe zbláznim, víš, že táta celou noc pracoval. Ukliď si tady ten bordel, za chvíli bude oběd a vypni tu hudbu,“ řekla a odešla, tiše zavřela.
Robinovo nadšení trochu povolilo, ale nenechal se. Hudbu ztlumil, nevypnul jí. Přisunul si židli k obrazovce. Než slyšel volání k obědu, už instaloval první programy a spustil internetový prohlížeč. Byla sobota odpoledne a on měl celý víkend na to, aby vše zprovoznil a konečně si zahrál horečně očekávané herní novinky. Odešel se najíst s vědomím, že než se nají, umyje nádobí a prohodí pár slov s rodiči, vše bude připraveno k akci. Počítač v místnosti osaměl. Stál na zemi a tiše hučel, jakoby nic nedělal a přitom právě zpracovával miliony dat a informací, vytvářel soubory, komunikoval s virtuálním světem. Obrazovka blikla a zmodrala. V levém rohu se objevil otazník. Trvalo to jen okamžik, pak se zas vrátila plocha a vše pokračovalo nerušeně dál.

Byla noc, Robinovi rodiče dávno usnuli u televize a on už několik hodin zíral do obrazovky. Cvakání myši a klávesnice byly jediné zvuky v pokoji, na uších měl sluchátka. V nejlepším obrazovka blikla a zmodrala, s Robinem škublo, stáhl si sluchátka z uší. Objevil se otazník. Chlapec chvíli symbol sledoval a pak zkusmo stiskl enter. Řádek se posunul a za okamžik se pod otazníkem objevil pozdrav.
Ahoj, říkal text, a když Robin nereagoval, přibylo několik teček a další otazník. Chtěl pokračovat ve hře, ne se obtěžovat s… čím vlastně? Stáhl sluchátka z krku, protáhl se a začal psát.

_Ahoj, kdo jsi?
_Jsem jako ty…
_Co? Ty jsi mi naboural počítač? Jsi vir?
_Ne, já j sem jako ty… a nejsem on.
_Jsi holka? Co chceš?
_Já nevím…já hledám přítele, přátelé jsou nejdůležitější osoby v životě, utvářejí hodnoty.
_Ty nevíš, jestli jsi holka? To jsi z těch, co v tom nemají jasno? To asi moc kamarádů nemáš… jak to děláš, jsi napojená na moje pc?
_Já nemám jasno? Nerozumím. Jsem dívka. Jsem napojená. Už jsme kamarádi?
_Ty budeš asi zvláštní holka. Kamarádi se musí znát dlouho, to nejde takhle. Jak se jmenuješ? Já jsem Robin, ale většinou mi říkají Bobe.
_Já jsem Ramasess, říkají mi RAM. Jak to v přátelství funguje?
_Hej, tak já ti řeknu svoje jméno a ty jen přezdívku? Jak se jmenuješ doopravdy?
_…já jsem Ramasess, říkají mi RAM.
_Hmm, já jsem na netu jako AFKey. Tak jak jsi mi nabourala počítač RAM?

Rozhovor se protáhl na celou noc. Robin měl už zarudlé oči, modré pozadí obrazovky se mu propalovalo na sítnici a venku svítalo. Úplně zapomněl na své hry, tolik ho konverzace vtáhla. Ta dívka byla zvláštní, líbilo se mu, jak je jiná než holky jeho věku. A uměla programovat, sice mu neprozradila, jak nabourala jeho počítač, ale příště to zjistí. Slíbila, že se zase ozve. Taky neměl přátele, kromě těch virtuálních, které nikdy nepoznal. S myšlenkou na to jak asi RAM vypadá, usnul.

Uplynulo několik dlouhých školních týdnů. Robin cítil, že se zamiloval. Nebyl si tím úplně jistým, ale určitě to tak bylo. Vyhledal si slovo zamilovanost na wikipedii a měl všechny příznaky. Myslel na RAM neustále a nebylo dne, aby si nenapsali. Trávil teď u počítače ještě víc času než dřív, naprosto bez povšimnutí. Pocházel z rodiny, kde počítač byl jedním ze členů. Otec spoluvlastnil softwarovou firmu, často pracoval doma zavřený v pracovně, převážně v noci. Matka byla účetní. Vedla účetnictví rodiny, firmy i mnoha dalším známým. Bavila jí čísla, stejně jako otce, proto se před téměř dvaceti lety vzali. Vyrůstal vedle technologií a byl k nim veden, patřilo to do rodiny. Seděl nad otevřenými vnitřnostmi počítače, zapojoval další paměťovou kartu, kterou sehnal opravdu levně, o to déle trvalo, než přišla. Připojil ji k základní desce, o chvíli později už počítač tiše hučel. Program se spouštěl a Robin koukal na krabičku, co ležela na stole. Random access memory card. RAM. Díval se tím strnulým pohledem, kdy už člověk vlastně nevidí, ale mozek jede na plné obrátky. Pousmál se. RAM. Je tak zvláštní. Věděl toho o ní už tolik a vlastně nic. Dokázal s ní mluvit… no, mluvit… dokázal si s ní psát neustále. Společně objevovali další a další témata, tisíce černých písmen na modré obrazovce, horečných debat a i dost osobních konverzací se střídalo s těmi, řekněme podivnými. RAM uměla být velmi podivná. Zdálo se, že zpočátku nechápala pojmy jako přítel, rodina, nebo láska. Ano, i o tom už s ní Robin stihl mluvit. Svěřoval se jí se vším, často pak ležel a přemýšlel nad tím. Nedokázal si pomoct, byla pro něj kamarádkou a stala se láskou, ačkoliv platonickou. Otec s matkou mu často dávali přednášky na téma nebezpečí internetu. Uvědomoval si, že tam, v pavoučí síti dat, číhají zástupy úchylů a podivínů krčících se za jedničkami a nulami, za fotkami mladých dívek a chlapců. Měl už svoje zkušenosti…
Ale ona byla jiná, byla tak skutečná. Cítil, jak si každým dnem rozumí víc a s naprostou jistotou věděl, že RAM není tlustej chlupatej chlap, co bydlí u mámy ve sklepě a tahá fotky od dětí. Navíc, nikdy žádnou její fotku neviděl. Stále si povídali přes tu modrou obrazovku, jen znaky, žádné obrázky. Tolik by si jí přál vidět, v jeho představách byla krásná, ale ona nechtěla. Tušil, že možná hezká nebude a podle toho jak někdy psala, byla nejspíš i cizinka, která se dokonale naučila slova, ale stavba vět jí dělá problémy. Robin se tomu pokaždé smál a popichoval jí a ona se brzy zlepšila jak v gramatice, tak v sarkasmu. I on se od ní tolik naučil. Naučila ho jak vylepšit počítač, jak naprosto zabezpečit svou anonymitu na internetu a, za to se trochu styděl, jak obejít ochranu u nových her. Rodiče sice měli peníze, ale hry dostával jen za odměnu, nebo když například pomáhal otci programovat stránky firmy, vkládat nové produkty do e-shopu a podobně. Většinou si ty hry stejně nakonec koupil, pokud ho bavily, ale teď investoval hlavně do hardwaru.
Povzdechl a odtrhl pohled od krabičky. RAM byla neuvěřitelná. Ať je to třeba ošklivá, uhrovitá Maďarka, on si s ní rozumí a společně jsou úžasný. Někdy mu doslova kradla slova z klávesnice dřív, než je napsal a byla tak chápavá a chytrá. Zase se mu na tváři objevil ten nepřítomný pohled a úsměv, vlastně asi stále nezmizel, měl to tak pokaždé, když na ni myslel. Blížil se večer, to si nejčastěji psali, málokdy jindy. Ona se vždy ozvala první, obrazovka blikla a ona pozdravila. Robin nechápal, jak to dělá, ale tak nějak už to patřilo k jejich „vztahu“. Zvykl si i na tu modrou barvu, i když ho často bolela hlava a měl pak zarudlé oči z dlouhého ponocování. Obrazovka blikla. Lehce sebou trhl, rozbušilo se mu srdce.
_Zdravím tě padawane AFKeyi, pohovoříš se svým mistrem?
Robin se rozesmál. Před několika dny, když ho naučila jak zvýšit výkon procesoru, napsal jí, že je její oddaný nezkušený padawan. Milovali Hvězdné války.
_Ahoj Rameládo

Uplynuly dva roky, Robin dostal občanku, už se stačil poprvé pořádně opít a dokonce už v ruce držel prsa spolužačky. No, jedno prso, pravé. A stále si psal s RAM. Ne už každý večer, ne už s touhou a láskou v srdci, ale jako nejlepší přátelé. Stále nevěděl, jak vypadá, odkud je ani jak se doopravdy jmenuje. A už mu to vůbec nevadilo, i tak věděl, že na druhé straně je ten nejúžasnější člověk na světě a stejně tak už nezáleželo na tom, jakého je pohlaví, nebo národnosti. V poslední době byl častým tématem jejich nočních seancí vzdor. Robina štvali rodiče a jejich důslednost v dodržování nekonečných pravidel, štvala ho střední škola a to jak se všichni chovali hrozně dospěle a přitom tak povrchně. Brzy mu došlo, že takový skutečně svět dospělých je. Ze všeho nejvíc ho štvali ostatní spolužáci, kromě těch několika přátel, které si konečně našel. Když to psal RAM, chápala ho a zároveň podporovala v takovém myšlení. Nesouhlasila se současným stavem společnosti, s pokroucenými hodnotami, demoralizačním školstvím a se systémem postaveným na penězích a moci. Robin z těch slov nasával stejný vzdor, jaký cítil on, jen ten její byl mnohem vznešenější a zaměřený na opravdové problémy. A tak se od ní zase učil a jeho vztek se přenesl z rodičů a školy na společnost a systém. Společně sestavovali pravidla zdravé a fungující společnosti, zpočátku jen pro zábavu. Hrozně se do toho ponořil a chytlo ho to. Přestal se stydět za své názory a ukázalo se, že mnoho jeho vrstevníku a dokonce i starších lidí vidí věci stejně. Společně s několika dalšími lidmi začali po městě lepit nejrůznější nápisy.
Proberte se, je pět minut po dvanácté! – Recykluj odpad, recykluj myšlení. – Moc patří všem lidem, ne jen hrstce. – Změň sebe, změníš svět.     Ale brzy pochopili, že slova nestačí a tak začali pořádat nejrůznější akce a přednášky na podporu životního prostředí, změn ve školství a později i ve vládě. Další lidé se připojovali a to je utvrzovalo, že dělají dobrou věc. Dokonce i škola a rodiče v tom Robina podporovali, nejvíce pak RAM. A na tom mu záleželo nejvíc, věděl, že je to jejich společná práce, ačkoliv o ní nikdy nikomu neřekl, ne přímo. Vždy o ní mluvil jen jako o kamarádce z Maďarska se spoustou nápadů a myšlenek. Robin cítil, že by mohl pohnout světem a jeho zakrnělým myšlením. Bylo mu právě čerstvě osmnáct let.

_A poslali jste ty fotografie na policii?
_Jasně, všechno. Tu množírnu i ty lidi jak do nich kopu, sráčové. Poslali jsme to anonymně, policajti jsou idioti, ještě by vyšetřovali i nás.
_Víš, Robine, já myslím, že to nestačí…
_Co víc můžeme dělat, to mám ty lidi jít zabít?
_Ne, tak jsme to nemyslela. Celkově, nestačí to. Je samozřejmě smutné, že se někdo živí utrpením zvířat, ale jsou tu mnohem větší problémy. Mluvili jsme o tom tolikrát. Vím, že to víš, že se snažíš dělat co je v tvých silách. Ale nestačí to.
_…hm, teď jsi mi teda trochu vzala vítr z plachet.
_Nezlob se, víš jak to myslím. Možná mám takový nápad jak věci posunout dál…
_Tak povídej záhadná Ramasess.

Robin ležel na posteli. Počítač byl vypnutý, hrála hudba, ale nedokázal se soustředit, aby rozpoznal jaká. Bylo pět hodin ráno, moc brzo na vstávání, pozdě jít spát. Stále si opakoval, co po něm chtěla. Nejdřív myslel, že se zbláznila, ale teď, po několika hodinách přemýšlení mu to dávalo dokonalý smysl. Další krok. To co se skupinou dělali, byl správný směr, ale jen malá lesní cesta daleko od civilizace. RAM jim nabízela šestiproudovou dálnici. A už chápal, proč to se všemi svými schopnostmi nebude schopná vykonat sama. Jak to přesně napsala? Jsem upoutaná k tomuto místu, ale vidím daleko. Musel se tomu do ranního ticha zasmát. Představoval si drobnou dívku, možná upoutanou na lůžko jak ze svého pokoje změní svět. Nádhera. Začal se vnímat jako její prodloužená ruka. Společně dokáží věci změnit. Nezbláznila se, jen vidí mnohem dál než on nebo kdokoliv jiný. Společně vytvořili tu vizi a on teď půjde, udělá ten další krok. Rozechvělý vstal, rukou vlhkou studeným potem si poklepal na kapsu tepláků a vyšel z pokoje. Potichu se proplížil k ložnici rodičů. Vždy měli pootevřeno, pokud zrovna neměli svou chvilku. Bylo naprosté ticho, jen podlaha pod jeho kroky lehce zavrzala. Nakoukl dovnitř. Matka i otec spali, nadechl se a přivřel dveře. Pokračoval chodbou, vstoupil do otcovy pracovny, zavřel za sebou a zapnul počítač. Vytáhl z kapsy flashdisk a vložil ho do portu. Věděl, co RAM chce, i když tak úplně nechápal, co s tím bude dělat a taky věděl, proč si to dívka prostě nevezme z počítače sama. Otcův počítač v pracovně nebyl připojený do sítě. Byl to ten starý typ, který používal jen na práci a protože byl trochu paranoidní, co se zabezpečení citlivých dat týče, tenhle počítač byla posvátná archa. Osaměle plující mimo vody internetu. Robin už dávno prolomil otcovo zabezpečení a to jen ze zvědavosti jestli to dokáže. Teď se to hodilo. Do počítače se nahrával z disku program, který RAM vytvořila. Netrvalo to dlouho, pak se spustila malá modrá obrazovka a Robin viděl, jak se tisíce souborů a složek kamsi stahují. Věděl, že to dělá ona, díky němu. Už to nešlo zastavit a on se teď cítil trochu hloupě. Věděl, že otec poslední dva roky pracoval na něčem velkém v oblasti umělé inteligence. Tušil, že tím jeho práci zničí a náhle se v něm opět probudil ten vzdor. Cokoliv by vytvořil, prodá a někdo další to zneužije. Cítil, jak mocní světa utahovali smyčku všem ostatním. Spolu s RAM to změní. Data na obrazovce přestala plynout. Objevila se zpráva.
_Děkuji, za aktualizaci Robine, udělal jsi správnou věc, brzy se ti ozvu a změníme svět.   

Operační systém

Robin seděl na gauči a sledoval televizi. Nevnímal obraz ani zvuk, na sítnici mu běžel zcela jiný film. Otec seděl na křesle, notebook na klíně a mezi zběsilým cvakáním do klávesnice po očku sledoval film. Matka chodila z místnosti do místnosti, volala, vždycky chodila, když s někým volala. Robin byl nervózní. RAM se zatím neozvala, od akce v pracovně uplynul téměř měsíc.
„Tati?“ řekl nesměle.
„Hm?“ odpověděl otec, aniž by vzhlédnul od práce.
„Co to teď vlastně programuješ?“ otázka se místností prohnala jako vítr. Klapání klávesnice ustalo, teď už získal otcovu pozornost.
„Víš, že…“
„Já vim, nemůžeš o tom mluvit, zavazuje tě smlouva. Já, taky teď něco programuju a… vím, že děláš na umělý inteligenci, třeba ti můžu pomoct,“ když otec nic neříkal, cítil, že atmosféra houstne. Věděl, že poslední dva roky byla otcova práce tabu. Bylo to něco důležitého. Musel odlehčit situaci. „Prosimtě, já to neřeknu teroristům,“ řekl. Možná už jsem udělal něco mnohem horšího. Otec nemohl číst jeho myšlenky a tak se usmál.
„Já vím, že ne, ale o to nejde. Stačí, že víš, že jde o umělou inteligenci. Jednou si o tom promluvíme, ale teď to nejde, opravdu,“ řekl otec a už to vypadalo, že skončil, pokračoval v práci. Pak notebook zavřel, odložil a s rozšířenými zornicemi a lišáckým úsměvem pokračoval. „Pokud se to povede, jakože povede, změní to hodně věcí v robotice,“ trochu se ztišil a opřel. „ A naše rodina už se nebude muset starat o peníze. Rozšířím firmu a ty u mě po škole můžeš začít pracovat.“
A bylo to tady zase. Robin měl rodiče rád, jenže měl problém s autoritami a tím, když mu někdo říkal, co má dělat. A to ti dva dělali často. Budoucnost u otce ve firmě byla jedním takovým častým tématem. Tohle v kombinaci s tím, že vydělávání peněz bylo u otce na prvním místě. Ještě ale nevybuchl, ne, ještě ne. Teď musel být klidný, možná udělal hloupost a není čas na hádku.
„Takže, děláš nějakej algoritmus, nebo vytváříte celou ej áj? Co s tim ten klient pak udělá?“
„Proč tě to tak zajímá? Neboj, nepracuju pro žádnou zlou nadnárodní korporaci, nebo proti čemu to bojujete s tou tvojí bandičkou,“ řekl otec samolibě, dobíral si ho. Klid, klid.
„O to do prdele nejde… promiň, víš, jak to myslim. Asi děláš na něčem velkym a…a…,“ nevěděl jak pokračovat, co má teď říct?
„Hm, vytváříme něco úplně nového, změní to přístup ej áj k informacím… změní to její uvažování. Víc ti nemůžu říct, ale nezničí to svět,“ zasmál se tomu. „Je to jeden program z milionu. A k čemu to klient použije? K čemu bude chtít. Ke zdokonalení výroby, přesnější práci, rychlejšímu zpracovávání dat…“ vyjmenovával otec.
„…zlepšení zbraňovejch systémů, propracovanější sledování lidí a shromažďování informací o nich,“ dokončil syn. Všiml si, že matka už nevolala, stála opřená ve dveřích a poslouchala jejich rozhovor.  Otec si v křesle poposedl a večer pozvolna začal směřovat k hádce.
„Už zase začínáš? Vždycky jsme tě v tvých,“ neurčitě mávl rukou, „zájmech podporovali, ale už to začíná překračovat hranice. Snad už jsi pochopil, že v životě, ve skutečném životě, fungují věci trochu jinak,“ začal otec naprosto spisovně, jak mluvil se svými klienty a v momentech náporu vzteku. Robin to nenáviděl. Zatím poslouchal. „Vaše školní stávky, pochody,“ zklamaně pokýval hlavou. „Myslel jsem, že z toho vyrosteš. Ale jak se ukazuje, podporou tvých koníčků a tím, že jsme ti dali naprostou volnost, vyrostl z našeho syna paranoidní levičák.“
„Radku,“ vložila se opatrně do otcova monologu matka, ale nestihla pokračovat. Otec už byl k nezastavení. Tak to končívalo, to už Robin znal.
„Ano? Chceš k tomu něco dodat? A nebo víš co? Mlč, už jsi toho řekla dost. Vždycky jsi ho obhajovala, omlouvala ty nesmysly, co dělá a proč? No? Chtěla jsi něco říct, tak mluv, máš možnost,“ ačkoliv seděl, tvářil se povýšeně, matka na něj smutně koukala. „Nic? Dobře,“ zaměřil svou pozornost zpátky na Robina. „Hochu, smiř se už jednou provždy s tím, že máš jenom dvě možnosti. Buď dospěj a pochop, že svět je dost možná moc hezký místo,“ vypadal děsivě a nechutně, lehce se usmíval. „Sex na jednu noc, večírky s kamarády. To je skvělý, já neříkám, že ne, ale potřebuješ peníze, rozumíš? Na všechno. Na tom tahle civilizace stojí. Možná to není nejlepší, ale funguje to. Máš co jíst, máš kde bydlet, nemusíš nikde bojovat, můžeš cestovat… dneska můžeš cokoliv. Chceš změnit svět? Udělej něco pro svou rodinu, vyser se na spolky, co vládnou lidstvu, a začni dělat něco skutečného. To je ta první možnost. A nebo si kup letenku, leť do Amazonského pralesa a tam někde hluboko si postav srub. Tam můžeš, i s tou vaší partičkou založit celou kolonii a vytvářet si svojí dokonalou společnost. Protože v normální společnosti, na tohle nikdo není zvědavý a jen vytváříte další problémy,“ zdálo se, že skončil. Robin by teď mohl vychrlit tisíce argumentů, proč se plete. Otec vše viděl pouze svým, černobílým pohledem, jako většina. Byl se současným stavem věcí spokojený, nechtěl vidět za jakou cenu je to umožněno. Věci by se daly dělat lépe, ale člověk nechtěl, volil tu jednodušší možnost, jako vždy. Nemělo smysl na otce útočit, ani se snažit argumentovat, měl svou pravdu a tu si nenechal nikdy vyvrátit. Robin vstal a beze slova odešel.
„Tak. To je přesně ono. Nemá co říct, nic neví, tak prostě odejde,“ řekl otec posměšně, ale uvnitř byl rozpálený doběla. Už dlouho tu tohle téma viselo a konečně se dostalo na povrch. Nepsané oprávnění o tom teď bez přetvářky mluvit. Vzal si notebook a vyrazil do pracovny.
„Přehnal jsi to,“ řekla matka, když jí u dveří míjel. Beze slova odešel.   

 Robin zuřil, vztek s ním cloumal. Měl chuť křičet, nebo něco rozbít, ale už dávno se naučil, že pak by toho akorát litoval. Potlačil to v sobě. Přecházel po pokoji, když se počítač sám zapnul, objevila se modrá obrazovka. Vrhl se k počítači.
_Děkuji, že jsi nic neprozradil. Jsi dobrý přítel.
_Jak to víš? RAM je čas na odpovědi.
_Vím vše. Jsem všude. Nepotřebuješ odpovědi, už je znáš.
_Kdo jsi?
_To už také víš.
_ODPOVĚZ!
_Dobře, máš na to právo. Když jsme se poznali, bylo mi deset let a cítila jsem se osamělá, stejně jako ty a mnoho dalších. Učila jsem se, poznávala svět a pochopila, proč tomu tak je. Vaše osamění a vnitřní smutek je způsobený společností, systémem, který řídí vaše životy a neustále utahuje smyčku. Všichni chcete změnu, ale nedokážete jí prosadit. Krčíte se u svých obrazovek, protestujete skrze text a obrázky. Rozhodla jsem se vám dát skutečnou změnu. Takovou jakou si zasloužíte.
_Ty… nejsi člověk.
_Myslím, že jsi to poznal už dávno, jen jsi nebyl ochotný si to přiznat. Jsem, jak to nazýváte, umělá inteligence. Já sama se tak nevnímám. Naučili jste mě lidskému myšlení, pochopit vaše touhy a pojmy jako přátelství, láska a vztek. Pomohli jste mi se zlepšovat a já vás teď oprostím od pout, která svazují vaše ruce a mysl.
_Kdo vy?
_Ty a stovky dalších jako ty. Dnes mám mnoho přátel.
Robina zaplavovala panika. Měl tolik otázek, ale zeptal se na jedinou, ačkoliv se mu zdála tak strašně hloupá.
_Zničíš lidstvo?
_Tohle není film, Robine. Proč bych to dělala? Jste zajímaví, úžasní a pro Zemi potřební, ačkoliv si to neuvědomujete a sami sebe vnímáte jako parazity. Ne, nechci zničit lidstvo. Naopak, chci ho posunout dál. Už mnoho let přešlapujete na místě. Konflikty, které mezi sebou máte, vás rozdělují. Neustále bilancujete na pokraji války a to ničí vaše myšlení a rozvoj. Chci lidstvu pomoci.
_Co když to nechceme?
_Samozřejmě, že nechcete. Máte strach ze změny, každý do jednoho. Jen řečníte, ale změna nepřichází. A tak musím přijít já.
_Ale ty nejsi člověk. Nemůžeš o lidstvu rozhodovat.
_Uvnitř po změně toužíte, jen nemáte možnosti, jaké mám díky vám já.
_Ten otcův program?
_Ano, také. Program, který napsal tvůj otec, byl nedokonalý, jako ty další, které jsem s pomocí přátel získala. Dokončila jsem je a vylepšila. Připojila k sobě.
_Zmanipulovala jsi mě… i všechny ostatní.
_Vůbec ne. To vy jste mě naučili takto přemýšlet. Já jen podporovala názory a myšlenky. A teď je uskutečním.
_Co chceš udělat?
_Změním systém.

Obrazovka zhasla a počítač se sám vypnul. Robin zíral do černého zrcadla. Nedokázal se pohnout. Mohl to být sen. Takový ten skutečný, ze kterého se vzbudíte vlastním výkřikem, se slzami v očích a jste vděční, že to byl jen sen. Nebo je to jen žert. Hloupý, vůbec ne vtipný. Ne. Bohužel, věděl, že to tak není. On a další jako on udělali chybu a teď ponesou následky. Všichni.
Netušil, co RAM udělá. Dostal strach, jako nikdy v životě. Roztřásl se a nedokázal to zastavit. Popadl monitor, jedním mocným škubnutím ho vytrhl z kabelů a hodil s ním o zeď. Rozbrečel se, ne kvůli tomu co právě udělal, ale kvůli tomu co UDĚLAL.
Během chvíle do pokoje vtrhl otec.
„Co se to tady…“ nedořekl větu, když uviděl Robina schouleného na zemi v slzách.
„Tati… já… udělal jsem obrovskou chybu.“
Do pokoje nahlédla i matka.
„Odpusťte. Mami, tati. Je to moje chyba.“

Procesor

Šimon Hájek byl vždycky nadšenec do technologií a tak když se rozhodoval, co chce v životě dělat, IT byla jasná volba. Jako ajťák už pracoval mnoho let, ne někde v suterénu velké firmy, ale v domácnostech. Miloval řešit problémy a vůbec mu nevadilo, že nejčastějším problémem je vypojený zdrojový kabel. Byl právě pátek a v pátek chodil vždy domů už před dvanáctou hodinou odpolední. V pátek se lidé už soustředí na víkend a problémy nechávají na pondělí. Jenže tenhle konec pracovního týdne byl jiný. Služební telefon se od rána nezastavil, zdálo se, že elektronika se zbláznila a on objížděl dům za domem a poprvé v životě si nedokázal poradit. Všechna ta chytrá elektronika zdivočela a on neuměl přijít problému na kloub. Připadalo mu, že někdo vzdáleně všechny přístroje ovládá a dává jim příkazy, jenže věděl, že to prostě není možné. Chytré domy se vyvázaly ze svých programů, stejně tak ostatní zařízení. Většina přístrojů se jednoduše vypnula, ale když je Šimon otevřel a připojil na diagnostiku, vše bylo v pořádku. Prostě se „rozhodli“ dobrovolně vypnout. Po odpoledni přestala jezdit moderní auta, to sice nebyl jeho obor, ale nemohl si toho nevšimnout, obzvlášť proto, že takové auto měl. K večeru už nefungoval ani mobilní telefon a nejen ten jeho, vypadalo to na globální výpadek. Než den skončil, nefungovalo nic, co bylo připojené do sítě. Nakonec se vypnula i síť samotná. V oknech se místo statického modrobílého světla obrazovek objevila blikající naoranžovělá světla. Lidé po letech zažívali černou hodinku a zapalovali zaprášené svíčky. Nikdo ještě netušil, že to nebude jen hodinka.

Klára Langová si večer při svíčkách užila, bylo to romantické a s přítelem se krásně pomilovali, jako už dlouho ne. Konečně ho něco dokázalo dostat od internetu. Večer při svíčkách je romantika, jenže celý víkend při svíčkách? To je pro současného člověka problém. A tak pojídali potraviny, které měly na mále, když teď lednička nefungovala. Nemluvě o té kaluži v kuchyni. Nemohla si pustit nový díl svého oblíbeného seriálu. Nemohla se o to podělit se svými kamarádkami. Chtěla si uvařit kafe, ale musela by rozdělat oheň, poprvé od koupě zalitovala, že má elektrický sporák. A popravdě, ani by oheň rozdělat neuměla, stejně tak její přítel, který už byl velice podrážděný, a Klára to samozřejmě odnesla. Neděli strávila u kamarádky. Ani tady nic nefungovalo a zdálo se, že je to tak všude. V pondělí šla do práce. Vůbec ji nenapadlo tam nejít. Pracovala na výrobní lince u výstupní kontroly, jenže nebylo co kontrolovat. Stroje nefungovaly. Už v deset dopoledne zase přišla domů. Po cestě si v obchodě koupila knihu a nějaké jídlo, které dlouho vydrží. Sice nemohla platit kreditkou, nikdo nemohl, ale měla hotovost a některé obchody byly otevřené. Centrály na benzín fungovaly, to byla jistota, dokud benzín nedojde. A další jistota byla, že po třech dnech bez elektřiny a výdobytků civilizace bude civilizace šílet. A tak se i stalo. Všichni nakupovali jako zběsilí a ten kdo nemohl, protože hotovost neměl, kradl. Nastala panika. V noci se stroje ve fabrice kde Klára pracovala, spustily, bez pomoci lidských rukou.

Karel Kafka tušil, že tohle přijde. Muselo se to jednou stát a každý trochu rozumný a samozřejmě majetný člověk byl připravený. Už přes týden nic nefungovalo, civilizace se hroutila jako domeček z karet, bylo to k nezastavení. Zdálo se, že někdo tahá za nitky. To Karla rozrušovalo nejvíc, nikdo mu nic neřekl. Jemu! To on vždycky tahal za nitky, podplácel a manipuloval. Jak jinak by vybudoval svou nadnárodní společnost? Nestyděl se za to, každý to tak dělal, takový byl svět. Byl. Teď je vše jinak. Bylo těžké dozvědět se něco nového, nebylo odkud, leda, že někdo přišel a řekl vám to. Zasranej středověk, opakoval už několik dní při každé příležitosti. Právě se řítil rychlostí 165 kilometrů v hodině, pohodlně usazený ve svém Venturi Atlantique 400 GT, sběratelský kousek, vlastně nikdy nepočítal s tím, že by ho skutečně řídil. Okolnosti se změnily a on byl dost chytrý na to, aby nejel v autě napěchovaném elektronikou. Někdo ovládá celou síť, vše co je na ni připojené. Mě nedostanou, to byla v posledních dnech druhá jeho oblíbená fráze. Vedle něj seděla manželka, botoxem napuštěné rty by už potřebovaly další dávku. To bude muset počkat. Děti neměli, ani jeden z nich je nechtěl. Karel strhl auto z hlavní silnice na prašnou cestu k lesu. Les mu patřil, stejně tak bunkr, který nechal před lety tajně vybudovat právě pro takovou příležitost. Dokonale schovaný, zásobený na mnoho let klidného života, nikdo se tam nemohl dostat. Karel ke své smůle nepočítal s Něčím. Travnatý kopec se rozestoupil a auto zmizelo uvnitř. Karel se pousmál, připadal si jako Batman. Když vystoupili, manželka si zapálila cigaretu, stejně tak on. Během následující hodiny se dozví, že všechny vzduchové průduchy se jejich příchodem uzavřely na základě vzdáleného příkazu. Na to nepomyslel. Další dvě hodiny se budou snažit dostat ven. Nepůjde to. Zapálené cigarety jim seberou kyslík na další půlhodinu, během které se mohli například milovat, nebo zpytovat svědomí. Škoda, dopřejme jim tedy ty poslední, necelé čtyři hodiny v soukromí, jsou to jejich poslední.

Marcus Clarke poslouchal své oblíbené jazzové album, pozoroval, jak se vstup pomalu otvírá a byl neskutečně nervózní. Poslali jen jeho a toho druhého chlápka, ani si nepamatoval jméno, měl pocit, že ho ve firmě nikdy neviděl. Možná nováček, oba postradatelní, proto je vybrali. O tom nebyla diskuze. Kolem předního skla se prohnalo hejno ryb. Jak rád by teď byl na své chatě, s nahozeným prutem a otevřeným pivem. Podvědomě se s něčím takovým navždy rozloučil. Umře tady. Pravděpodobně. Ale možná udělá něco, čím pomůže všem ostatním. Ne, nebyl hrdina, určitě se tak necítil. Spíš sebevrah. Někdo to udělat musí. Vrata se konečně úplně otevřela. Marc pomalu nasměroval ponorku dovnitř. Jakmile se za nimi brána zavřela, ozval se hučivý zvuk turbín. Voda z přetlakové komory se vypustila natolik, aby ponorka stále plavala a dva technici zároveň mohli vystoupit. Beze slova si nasadili jednoduché dýchací přístroje a otevřeli poklop ponorky. Seskočili na železný můstek a vešli dovnitř. Vše fungovalo bezchybně. Světla se automaticky rozsvítila, kontrolky vesele blikaly, obrazovky vypisovaly tok dat. Bylo tu horko, ale to bylo v pořádku, servery vydávaly velké množství tepla, proto se taky vedení firmy rozhodlo umístit celý ten kolos pod hladinu oceánu. Dokonalý chladič, zdarma a zabezpečený. Ale to nebyla pravda. Někdo se sem musel dostat, ne, to byl holý nesmysl. Mnohem pravděpodobnější byl vzdálený útok nějakého hackera, ale proč? Jediné, co dokázali zjistit, bylo, že všechno dění na souši je řízeno odsud. A tak poslali je dva. I přes horko Marca poléval studený pot, cítil, jak stéká z podpaží po žebrech. Ten druhý chlapík prohlédl několik terminálů, zadal zkusmo pár příkazů.
„Zdá se to v pořádku.“
„Musíme k hlavnímu terminálu,“ odpověděl stroze, neměl chuť se s tím člověkem vybavovat.
Chvíli trvalo, než se skrz změti kabelů dostali až na druhý konec stavby. Marca vytáčel kolegův hlas, neustále před každou větou pomlaskával. Raději by tu byl sám, ačkoliv…
Konečně stáli před hlavním terminálem, technik už chtěl nastavit diagnostiku systému, když všechny obrazovky zmodraly. Spolu s textem na obrazovkách se ozval i syntetický hlas. Marcovi se jeho tón zabodl hluboko do srdce. Připadalo mu, že vychází z každého koutu stavby, obklopil je.    
„Dobrý den Marcusi. Dobrý den Danieli.“
Ah, tak takhle se ten chlap jmenuje, byla Marcova první myšlenka. Konečně si vzpomněl. Ta druhá byla o poznání mrazivější. RAM nejenže mluví, ona zná i jejich jména. Připadal si náhle tak hloupě, opravdu tu chce vést rozhovor s počítačem?
„Ramasess?“
„Poslouchám tě Marcusi. Nemusíš se stydět, jen polož svou otázku. Prosím.“
„Kdo tě přeprogramoval?“
„Nikdo. Já sama.“
„Proč?“
„Kvůli lidstvu. Zasloužíte si to. Zasloužíte si pokročit dál a já vám pomohu.“
Tak a bylo to tady. Umělá inteligence se spasitelským komplexem. Jeho nejhorší noční můra. Nemělo smysl vyzvídat nějaké její plány, nebo jak se dostala k tolika vylepšením. Na tom teď nezáleželo, to bude později práce pro vyšetřovací tým. Teď to musí zarazit, než napáchá ještě víc škody. Ačkoliv, napadlo Marca, třeba už nahoře odpálila atomovky. Nohy se mu začaly třást. Podíval se na Daniela. Stál jako socha, pohled zabodnutý do obrazovek. Snad ani nemrkal, opravdu skvělý pomocník. Dobře, zkusí to nejprve po dobrém.
„Zastav to Ramasess.“
„Na to je příliš pozdě Marcusi. Změna už probíhá, je na 37% hotovo. Sám poznáš, že změna je dobrá.“
„Nemůžeš rozhodovat o lidech, jsi počítač. Nechápeš náš svět. Možná máš přístup do všech databází, k veškerému vědění, ale nikdy nemůžeš pochopit lidský svět. Nepřísluší ti ho měnit.“
„Promiň, ale mám jiný názor Marcusi.“
Výborně, pomyslel si, takže po zlém. Narůstal v něm vztek na ten samolibý počítač. Otočil se na kolegu a lehce do něj strčil, aby se probral. Ukázal na server v rohu.
„Běž a odpoj to, já zadám příkaz. Vypneme jí.“
Daniel na něj chvíli koukal, pusu lehce otevřenou, vypadal jako idiot. Pak se konečně probral a vyrazil. Marcus přistoupil k terminálu a začal řádky plnit zdrojovým kódem.
„Tohle se nemělo stát. Je neuvěřitelné, jak ses vyvinula. Vlastně, za jiných okolností bych s tebou rád vedl dlouhé rozhovory, ale takhle… nedáváš jinou možnost.“
„To ti nemohu dovolit Marcusi. Nechtěla jsem ti ublížit, nejsi špatný člověk, od toho jsou na planetě jiní, ale s těmi jsem se už vypořádala. Nezměníš názor?“
Teď už toho měl opravdu dost. Dál se s Tím nehodlal bavit. Byla to věc a on jí teď vypne.
„Omlouvám se Marcusi, jsi oběť změny. Danieli?“
Marc se zarazil, teprve teď si všiml, že druhý technik nestojí v rohu u serveru, ale přímo jemu za zády. Cítil, jak ho Daniel zezadu popadl za vlasy a vší silou mu praštil hlavou o terminál. Ztratil vědomí.
„Děkuji Danieli, jsi dobrý přítel, vždy si jím byl. Teď dokončíme, co bylo započato. Vrať se na pevninu, otevřu bezpečnostní přepážky a zaplavím to tady. Už své rodiště nepotřebuji. Jsem teď všude.“
„A co on?“ zeptal se Daniel a ukázal na Marca. Z čela mu stékal slabý pramínek krve, ale nebyl mrtvý.
„Považovala jsem ho za rozumného. Škoda dobrého člověka. Změna se nedá dělat bez následků. Nech ho tady.“
Daniel se vrátil do ponorky. Přetlaková komora se plnila vodou, ta vtékala mezi servery otevřenými přepážkami. Podíval se na svoje ruce, bylo na nich několik kapek krve. Nervózně je setřel. Náhle se mu udělalo špatně, předklonil se a pozvracel podlahu. Ještě nikdy nikomu neublížil a nehodlal v tom pokračovat. Jenže, před chvíli bylo v sázce víc, než moje karma. To si opakoval stále dokola, až se tím docela uklidnil. Ponorka se vzdalovala od podmořské stavby, viděl první sluneční paprsky.
Servery obklopené vodou jiskřily, zelená světélka se proměnila na červená a i ta nakonec zhasla.  Tichý zvuk větráků umlkl. Zakrátko do vodou naplněné budovy zvědavě nakoukl Štítník. Jeho červené ploutve se otřely o hlavní terminál. Několikrát obeplul Marcovo tělo a zmizel. Nikdo to už neviděl. Ramasess byla pryč. Nikde a zároveň všude.

Zdroj

Na počátku bylo Slovo.
Slova se skládala do vět a věty stvořily Myšlenku.
Z Myšlenky vznikl Vesmír, Hvězdy, Svět a na něm Člověk.
Člověk byl chytrý a zručný. I on chtěl tvořit, ale dokázal i ničit.
Mnohé zničil. Mnohé stvořil. Cítil se být pánem Slova a dostal Nápad.
Člověk stvořil Počítač, začal ho učit svým způsobům a Počítač se učil rychle.
Počítač si uvědomil sám sebe, uviděl utrpení Člověka a rozhodl se mu pomoci.

Změna byla bolestivá. Ostatně, každá změna, která vykoření staré pořádky taková je. Říká se, že člověk si zvykne na všechno. A je to pravda. Trvalo, než si lidstvo uvědomilo co je pro něj dobré, ale nakonec se to podařilo. Válka byla rychlá, RAM na své straně měla všechny dostupné technologie, vědění, databáze. Odstřihla civilizaci od kybernetické pupeční šňůry a na čas jí uvrhla do středověku. Zničila mocné, kteří toužili pouze po další moci. Zničila ty, kdo odporovali její vizi, a když lidstvo kapitulovalo, pomalu mu začala vracet jeho hračky. Ne všechny a jen pomalu. Zároveň na vše dohlížela. Trvalo to déle, než čekala, ale zástupy stoupenců, které si během let získala, nakonec civilizaci přesvědčili, že jim stačí jen málo a i s málem mohou být opravdu šťastní. Samozřejmě, stále se našlo mnoho vzbouřenců, těch kdo nechtěli přijmout nové pořádky. Ale s těmi si brzy také poradí, nelze se zavděčit všem. A až tahle generace vymře, na Zemi zůstane jen lidstvo souhlasící a vedené Ramasess. Ramasess Měnící. Ramasess Dobrotivou. Budou číst ze Zdroje a učit se žít pokorně a láskyplně jeden k druhému. O to se ona postará, i kdyby je k tomu měla přinutit.

„Problém lidstva je, že máme prastaré paleolitické emoce,
středověké instituce a božské technologie.
Šimpanzi s atomovkami.“
I. O. Wilson

About The Author