Povídka: Před usnutím – Pedro Rušeb

Kdyby se kdokoliv Zdeny a Martina zeptal, jak dlouho už spolu jsou, oba by bez dlouhého přemýšlení a současně řekli od narození, pak se hlasitě rozesmáli a dali si pusu jako ze starých černobílých filmů. Zdena a Martin spolu byli opravdu dlouho, znali se už od dětství, vyrůstali spolu jako sousedé v ulici, hráli si na stejném hřišti, chodili do jedné třídy celou základní školu a ani pak se jejich cesty nerozešly. Zdena byla první a poslední dívka, kterou Martin viděl naživo nahou a naopak. Trávili spolu téměř veškerý čas, až se ve čtrnácti letech Martin vyslovil a začali spolu chodit. Nikdo nevěřil, že by jim láska mohla vydržet déle než do konce střední školy. Inu, lidé se často mílí ve svých jistých předpokladech. Zdena s Martinem spolu zůstali, našli si společné bydlení a žili životem čerstvých dospělých a stejně jako ostatní i oni byli plni ideálů a naivní. Pak se jim narodilo první dítě. Svou prvorozenou dceru milovali a krátce před jejím narozením se vzali. Svatba byla skromná, ale rodina se dobře najedla, pobavila, opila a tradičně po půlnoci poprala, ale nikdo už nepochyboval o lásce a duševním poutu, které Martina se Zdenou váže. Byli dokonalý pár, šťastní, zamilovaní a brzy se z nich stala i vzorová rodina, když se jim narodilo druhé dítě, syn.

Pochopitelně, že ani jim se nevyhnula životní úskalí. Prošli si nespočtem hádek, třemi partnerskými velkými krizemi, plných mlčení a slz, dvěma několikahodinovými rozchody, tichou i italskou domácností, ale nic z toho jejich soužití nepoložilo. Děti rostly rychleji, než se zdálo být možné, Martinovi nenápadně ustupovaly vlasy a rostlo břicho, Zdena vyhlazovala nové vrásky a každý den trávila v koupelně přesně o vteřinku déle. Když se jich, jako vždy zářících a spokojených, na oslavě Zdeny padesátin zeptali, jak to dělají, že jsou takhle spokojení, usmáli se, podívali na sebe a najednou řekli: „My už to jinak neumíme.“

Je nutno říct, že jim takové spokojené soužití mnozí záviděli, našlo se i hodně takových, co svatosvatě přísahali, že Martina viděli s jinou ženou a naopak, že Zdena se schází s mnohem mladšími muži, jak už to tak někdy bývá. Nicméně to byly pusté lži, vytvořené jen sprostou závistí. Pravdou je, že pod povrchem věcí se často skrývá tajemství a tajemství šťastného života Zdeny a Martina by nikdo neuhodl. Omezená fantazie těch kdo je pomlouvali, stačila tak právě na nějakou milostnou aférku, nebo hádku. Pravda byla někde úplně jinde, ukrytá v posteli, někdy mezi druhou a třetí hodinou ráno.

Byla sobota, volný den, dva roky poté, co z domu odešel po dceři už i jejich syn a Zdena se probudila nezvykle podrážděná. Nejprve to přisuzovala oblačnému dni, ale pak se otočila na pochrupujícího Martina a svaly se v ní napjaly. Už delší dobu to v ní vřelo, ale jen nenápadně, uvnitř, jako než se začne vařit voda a bublinky nenápadně unikají na povrch. Ženy to umí.
Teď Zdeně už krev vřela a ona to v sobě nedokázala potlačit tak jako tolikrát předtím. Zavřela oči a snažila se usnout, nedařilo se. Stále před sebou měla pomalu plešatícího Martina s jeho vtípky, které už po téměř padesáti letech nebyly příliš vtipné, alespoň pro ni ne, okolí se smálo stále. Polil jí pot. Padesát let. Padesát let spolu, třicet let svoji, v jedné posteli, v jednom bytě, v jednom životě. Vše dělali spolu, nikdy od sebe nebyli déle než čtrnáct dní. Zdena, stále zavřené oči, pomalu zatínala nehty do prostěradla a snažila se potlačit náhlý záchvat úzkosti. Nešlo to.

Ten den a vlastně celý víkend nebyl příliš vydařený. Zdena byla mlčenlivá, vztahovačná. Martin jí chtěl rozveselit, ale zdálo, že čím víc se snaží, tím je to horší. Znal tyhle stavy své ženy a tak tomu nechal volný průběh, a přestože stále u ní, snažil se jí udělat co nejvíce osobního prostoru. Netušil, že tentokrát je to horší, přikládal její depresi počasí, občas prostě bývala podrážděná, na to si člověk po třiceti letech soužití v jednom bytě zvykne.
Zdena se celý den něčím zaměstnávala, vařila, uklízela, šila, prala, snažila se luštit křížovku, číst, koukat na film, ale u ničeho nebyla celá. Část jejích myšlenek jí zrazovala a stále se upínala k Martinovi, který ztloustl, plešatěl, už déle neprojevoval přílišný zájem o sex a pak ty jeho vtípky. Ucourané historky, tisíckrát omleté, při kterých se mu vždy chvěla brada, a po mastném čele stékaly kapky potu. Ty vtípky jí tu sobotu doháněly k šílenství, nedokázala odtrhnout oči od těch drobných kapiček, pomalu se tvořících v pórech zanesených tukem. Konečně toho nechal a začal si všímat svého. Zdena se dostala do takového rozporu se svou vlastní hlavou, jaký nikdy nezažila. Na jednu stranu by Martina nejraději chytila pod krkem a vytrhala mu zbytky vlasů a na tu druhou ho chtěla obejmout a cítit jeho vůni, která se nezměnila, jako už tolikrát. Místo toho neudělala nic a dál se užírala ve svých myšlenkách. K večeru šla spát brzy, deprese je vyčerpávající, ale stejně usnula až dlouho v nočních hodinách. Martin už dávno šťastně pochrupoval vedle ní a ona cítila co už dlouho ne. Naprostý vztek.

V neděli ráno se vzbudila stejně nenaložená jako předchozí den a vlastně ještě trochu víc a nepřešlo to ani celý následující týden. Už jí rozčilovalo vše. Martinova houpavá chůze, jako by v těch modrých vytahaných teplákách měl snad nasráno hned od rána, jeho dech, který když se jen trochu zaposlouchá je tak hlasitý. Zpocené podpaží, druhá a snad i třetí brada, co se nenápadně objevila minulý rok, to jak při jídle pomlaskává. Jeho neustále roztrhané, roky staré oblečení, chrochtavý smích, ošklivé hluboké vrásky na čele, smrad jeho cigaret, které sice kouří na balkóně, ale ona je cítí až do kuchyně. Začínala si připadat jako blázen. Byla to snad nenávist, co začínala k manželovi cítit? A co víc, opravdu se z ní stal tak povrchní člověk, že nejvíce jí trýznilo to, jak Martin zestárl? Že už to nebyl ten urostlý mladík s kudrnatými vlasy? A přitom na ni byl i po těch letech stále hodný, ohleduplný, nikdy ji neuhodil. Věděla, že se na něj může spolehnout a že ji miluje. Ale co ona jeho? To ke svému překvapení nevěděla. Byla uzavřená v sobě a začala tvořit bláznivé scénáře, cítila se hloupě a vztek stále rostl. Martin ji dával čas a ona si toho nevážila.

Byl to těžký týden pro oba a u Zdeny se poprvé v životě objevila nespavost. Celé hodiny ležela v posteli, pozorovala vzor malby na stropě a propadala se hlouběji do propasti své deprese. Usínala nad ránem a probouzela se nevyspalá, to jejímu stavu neprospívalo. Jedné bezesné noci, mezi druhou a třetí ráno už to nemohla vydržet, cítila, že pokud něco neudělá tak se její tělo roztrhne. Vztek škubal každým svalem jejího těla. Otočila hlavu na Martina, oči zúžené, tvář zvrásněnou vztekem. Po těch letech už bezpečně poznala, kdy její manžel spí, ale stejně se nejprve ujistila.
„Marti?“ řekla potichoučku, až sama sebe překvapila, že to z ní teď nevylétlo jako dunění hromu. „Martine spíš?“ řekla už poněkud hlasitěji, ale Martin se ani nepohnul. Hlasitě a pravidelně oddechoval. Zdena věděla, že jakmile usne, má tvrdý spánek, už v dětství dokázal usnout během chvíle a pak byl až do rána jako mrtvý. Lehce se dotkla jeho ramene a strčila do něj. Nic. Chvíli jen ležela a dodávala si odvahy. Pak se k němu otočila celá, oči doširoka rozevřené, olízla si rty.
„Blbče,“ špitla, ale při samotném vyslovení toho slova se jí citelně ulevilo. „Jsi blbec, blbej a nejsi ani trochu vtipnej,“ dodala už hlasitěji. Pak se v ní otevřela stavidla hněvu.
„Idiote… tlustej, plešatej. Nesnášim tu tvojí plešku kreténe blbej, ty tvoje trsy chlupů, to hovno co mu říkáš vlasy. Je mi z toho na zvracení, nejraději bych ti tu hlavu oholila celou. Debile hnusnej, já -“
Martin se náhle pohnul, ale jen aby se otočil na druhý bok. Zdena se nesmírně poplašila, že všechno slyšel, nahrnuly se jí slzy do očí, už už se chtěla omlouvat. Ale když dál spokojeně spal, uklidnila se a co víc, bylo jí dobře. Po tolika dnech se cítila uvolněně a během několika minut usnula. Měla příjemný kvalitní spánek, přestože ne příliš dlouhý, protože v sedm zazvonil budík. I tak se cítila odpočatě a ráno Martina u snídaně uvítala vřelým úsměvem. I on se na ní smál, vtipkoval a byl rád, že s ním už žena mluví. Zdena si tak byla jistá, že neslyšel ani slovo.

Celý den v práci nad tím přemýšlela, rozebírala svůj noční monolog a je pravda, že se sama před sebou styděla. Nikdy nemluvila sprostě, ale teď se zdálo, že s každým takovým vysloveným slovem z ní odejde i část nahromaděného vzteku.  Martina milovala a nenáviděla zároveň, nikdy takový rozpor nezažila a přece jí bylo dobře, dostala ten vztek ze sebe, alespoň trochu, ale ještě tolik se v ní ukrývalo, tolik nevyřčených slov, která se za posledních padesát let nastřádala a teď chtěla ven.
Cítila se trapně, že tak nadává muži, který tu byl celý život pro ní.
Cítila se šťastně, že mu to dokázala říct, ačkoliv spal a ulevit si aniž by se museli rozvést. To nechtěla. Bude se to opakovat, to věděla. Byla si jistá, že teď se v ní vztek bude hromadit mnohem víc, když už ví jak ho ventilovat. Našla cestu, po které se rozhodla jít, ať už ji zavede kamkoliv. A její noční promluvy k Martinovy opravdu pokračovaly. Kdykoliv cítila tu otravnou depresi, kdykoliv jí manžel začínal připadat obtížný, kdykoliv se cítila špatně. Vždy počkala, až bude Martin určitě spát a spustila. Pokaždé byla o trochu hlasitější, sprostější, víc a víc rozvášněná. Už to nebyly jen nahodilé připomínky, teď naprosto systematicky pomlouvala svého spícího manžela a nadávala tak, jako nikdy.
„Hnusný tlustý prase. Slizkej hnusáku. Je mi z tebe na blití. Nenávidim tě ty čuráku. Nenávidim jak se ti třesou brady, když se směješ… ne, když chrochtáš, ty ubohej debile. Smrdí mi tvůj pot, celej byt tebou smrdí, pokaždý se musim před návštěvou stydět, jak tu všechno smrdí. Fuj, hovno. Měla bych tě nakopat do těch malejch, zarostlejch koulí ty špinavý hovado.“

A tak to pokračovalo. Ne každou noc, jen jednou za čas, když už nemohla jinak. Pokaždé jí to udělalo dobře. Cítila se tak svobodná. V noci manžela nenáviděla, přes den ho milovala. Po nějaké době už jí ten paradox ani nepřišel na mysl. Takový prostě byl jejich život a ona byla spokojená. Nechtěla Martina opustit, neuměla si představit život s jiným mužem a tohle byla pro ni jediná možnost. Nakonec se z toho stal takový rituál. Jednou za čas před spaním se z jejich ložnice ozývala slova, která by normálně nikdy nevyslovila, a ráno si dali pusu a byla spokojená, vyrovnaná. A tím, že svého muže tak ponižovala, ačkoliv to nevěděl, na něj byla ještě milejší než kdy dřív, protože ji to trápilo. To byla polovina jejich šťastného soužití, kterému se všichni obdivovali a chtěli znát ten tajný recept na lásku.

***

Martin byl už jako dítě nesmírně přemýšlivý, často se uzavíral do svého světa kdesi v hlavě. Dokázal celé hodiny ležet v tiché místnosti na gauči a dívat se do zdi. Promítal na ní své představy a sny. Měl velký smysl pro humor a současně byl velmi nostalgický. A byla tu ještě jedna věc. Martin měl už od dětství velký problém. Nemohl usnout. Ať byl sebevíc unavený, jakmile si lehl a zavřel oči, jeho mozek se rozjel na plné obrátky a on nedokázal příval myšlenek zastavit, dokud ho přemýšlení samotné neuspalo. A to trvalo dlouho, často usínal až nad ránem. Celý život zaspával, nebo se probouzel k odpoledni, ale se svým neduhem se nikomu nesvěřil. Rád upadal do těch stavů, kdy v tichu byl jen se svou hlavou. V průběhu let si dokázal vypracovat dokonalou masku spícího člověka. Naučil se pravidelně oddechovat, pomlaskávat, iluze byla dokonalá a on měl klid na přemýšlení. Neřekl to ani ženě, s níž strávil celý život, byl to jeho soukromý ostrov, jen pro něj. A když Zdena začala své noční promluvy, slyšel každé slovo.

Celý týden byla tak podrážděná, až to částečně přenesla i na něj. Znal tyhle stavy, byla velice citlivá, a když přišly, potřebovala prostor. Mnohokrát o tom v počátcích jejich soužití mluvili. V těch dnech si prostě všímal svého a byl jí nablízku, až to odezní a on ji k sobě opět přitiskne. Jedné noci něco chtěla. Několikrát zopakovala jeho jméno, pak do něj šťouchla. Dál dělal, že spí, neměl na ní po tom týdnu náladu. Pak se rozmyslel, protože si připadal hloupě, dělat že spí jako kluk, když ho žena potřebuje. Už už na ní chtěl promluvit, když spustila. Tolik sprostých slov neslyšel od Zdeny za celý život, natož v jedné větě. Nemohl to už snést, tak se zkusil otočit. Odvahu na ni promluvit neměl. Zmlkla. Trvalo jen chvíli a usnula, to bezpečně poznal. Otevřel oči, napřímil se na posteli a podíval se na ni. Usmívala se. Zase si lehl. Tu noc už neusnul, rozebíral každé slovo a až s úsvitem se rozhodl. Bylo to skvělé. Netušil, co se ve Zdeně skrývá, stále v sobě měla ten oheň jako za mlada. To ráno byla jako nová. Smála se, vtipkovala, hladila ho po plešce. Věděl, že ho miluju a tak každou noc poslouchal, jak ho uráží a ponižuje. Čím víc v noci nadávala, tím víc a déle byla přes den jeho milující ženou. Po nějaké době zjistil, že pokaždé, když ho Zdena ponižuje a říká ty nechutnosti, tak má erekci. Začalo ho to ponižování vzrušovat, a jakmile se ona vypovídala a usnula, on masturboval. Moc dobře si uvědomoval, že se Zdena nesmí dozvědět, že všechno ví, pokazil by to. A tak dál předstíral spícího manžela, nechával růst své břicho a dál dělal svoje vtípky. Jejich manželství bylo v rovnováze.


A to bylo celé tajemství dokonalého, spokojeného manželství. Těch pár minut před usnutím. A když se jich, jako pravidelně, při oslavě Zdeny šedesátin zeptali, jak to teda dělají, jen se pousmáli a řekli: „Vzájemné porozumění.“

Pedro Rušeb

Měl jsem se narodit o sto let dříve, ale protože bych padnul hned v první světový, nachystal mi to osud jinak. Jsem paranoidní technofob, závislý knihomol, spisovatel negramot, společenský asociál, snílek žijící krutou realitu, lyrický cynik a až jednou zjistím, jak to na světě opravdu chodí, všechno raději hned zapomenu.

“Miloval život tak moc, až si ho nakonec vzal.”

Zdroj obrázku: pinteres.com

Pedro Rušeb Před usnutím

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *