„Řítím se ulicemi a vybírám ovečky.
Neboj se, i tebe přejedu.“
Fire Walk With Me
Jedu městem
I
Ten chlap vypadal jako náborový agent příhraničního bordelu. Lesklé růžové sako, rozhalená bílá košile, bílé kalhoty, na černých vlasech pomáda, na krku řetěz, co by udržel býka, kolem něj opar kolínské z Lidlu. Mohlo mu být tak padesát. Na venkovskou rockovou zábavu typu této strmilovské se hodil asi jako tarantule na piškotový dort.
„Přihraj nám pětkrát zelenou,“ poručil barmanovi s výrazem, jako by objednával dvanáctiletou skotskou, a prsty obtěžkanými několika prsteny zabubnoval o popelník. Pak se podíval na Edu, opírajícího se o bar vedle něj, a zazubil se. Chyběla mu trojka vpravo nahoře a asi mu to bylo jedno. Kapela před chvílí dohrála sérii a Imrich, zastávající funkci nápojového technika, odvedl všechny k napajedlu. „Klid, chlapi, to je na mě,“ dodal ten člověk a Edu napadlo, že to na jeho obličeji možná není úsměv, nýbrž křeč.
„Chlapi, fakt super!“ rozplýval se chlápek a rozdal barmanem podané panáky. „Tohle jsem dneska nečekal.“
Když do sebe všichni frťana poslali a prázdné patrony vrátili na tácek, chytil chlápek Edu za rukáv a přitáhl ho k sobě. „Jsem Vráťa. Vráťa Fukala. Mám pro vás návrh. Jako pro kapelu.“
Eda mrkl na hodinky. „Tak spusť. Za osm minut hrajeme.“
„Blíží se sezona venkovních zábav,“ začal Fukala a pokradmu se rozhlédl, jako by se obával konkurenčních uší. „Chlapi, nabízím vám lukrativní spolupráci. Líbíte se mi a líbíte se lidem, stačí se podívat. A já znám ty správné týpky, někdejší soudruhy papaláše, dnešní tahouny kultury, chápete? Dokážu vám domluvit hraní až do září! I dvakrát za víkend! A za normální prachy! Co vy na to? Protáhl bych vás celým krajem!“
„Vážně?“ zamračil se Imrich a převzal od barmana objednané pivo. „To zní nějak moc hezky. V čem je háček?“
„Žádný háček!“ zasmál se Fukala a znovu předvedl svou díru v chrupu. „Budu vám prostě dělat manažera! I Beatles ho měli. Kde by byli bez něj? V Liverpoolu!“
„A dál?“ pobídl ho Imrich. „S penězi by to bylo jak?“
Fukala pokýval hlavou. „Jdeš k jádru věci, oukej. Můj návrh: za mnou půjdou veškeré náklady spojené s akcí a každý z vás dostane patnáct stovek za večer. Nezávisle na tom, kolik přijde lidí. Přijde jich málo, doplácím ze svého, přijde jich hodně, vydělám víc. Vy budete mít svoje jisté. Tak co říkáte? Dobrý?“
Eda se podíval na Imricha. Ten mlčel jako zařezaný. Do rozhodování nikdy dvakrát žhavý nebyl.
„Když o tom tak přemýšlím, jeden háček tady vlastně je,“ navázal Fukala. „Nic zásadního, nebojte se.“
„Aha?“ protáhl Eda a čekal na pokračování.
„Už se nebudete moct spoléhat na kumpány, co vás doteď vozili. Potřebujete vlastní auťák. A musíte si ho pořídit za svoje. Dodávku, co se do ní vejde i váš cajk. A žádnej chevrolet to snad být nemusí, co říkáte?“
Eda uvažoval. Do třiceti tisíc ve frcu nějaký křáp určitě pořídí, a když ho časem nebudou potřebovat, za podobné peníze by ho snad mohli poslat zase dál… A pokud se na káru všichni složí, vykrvácet by na tom nemusel nikdo. „Koukni,“ řekl nakonec. „Musíme jít hrát. Přijď za náma, až skončíme, ok?“
„Ok,“ přitakal Fukala. „A zahrajte mi Hysterii od Def Leppard.“
„Od koho?“ opáčil Bob a zatvářil se podezíravě. Eda ho místo vysvětlování nasměroval k pódiu a zlehka ho strčil do zad. Přes rameno se podíval na Fukalu a zavrčel: „Promiň, tu nehrajeme.“
S Fukalou si nakonec plácli ještě té noci. Pro byli všichni.
*
II
Statek s autodílnou stál na okraji Popelína a z jeho plechových vrat jim vyšel v ústrety zarostlý podsaditý vazoun v děravém tričku a neskutečně umaštěných montérkách. V levé ruce držel velký montážní klíč, v pravé zlomené cigáro. Bob cestou sem tvrdil, že chlap dřív občas oprášil jeho rozvedenou mámu, a vzhledem k jejich známosti by teď kapelní situaci mohl vyřešit. Jmenoval se Sluka, mohlo mu být něco přes padesát a už od pohledu smrděl.
„Tohle si tvoje máti pustila do pelechu?“ sykl Olin užasle, přitom veden pudem sebezáchovy dával pozor, aby ho pořez neslyšel.
„Dobrý den,“ spustil Bob a přiblble se zakřenil. „Nebo… Ahoj? Já jsem…“
„Já sakra vím, kdo seš,“ zarazil ho Sluka nevraživě. „Co máma? Má se?“
„Je v pohodě,“ řekl Bob. „Má mě z krku, tak si nestěžuje.“ A znovu se zašklebil. Opět bez odezvy.
„Co chceš?“ zeptal se Sluka a podezíravě přitom přejel očima po Bobově doprovodu. „Co jsou tihle zač?“
„Spoluhráči,“ odpověděl Bob.
„Hraješ fotbal?“
„Spoluhráči z kapely. Máme kapelu. Rockovou.“
„Chcete mi zahrát?“
„Ne,“ zavrtěl Bob hlavou. „Sháníme auto.“
Sluka si vložil cigaretu mezi rty, popotáhl z ní a kývl hlavou k trojici za Bobem: „Umí někdo z nich mluvit?“
„Jistě, pane,“ ozval se Eda, přikročil k Slukovi a napřáhl k němu pravici. „Paulus.“
Sluka se zamračil, jako kdyby mu Eda podával týden leklou makrelu, ale nakonec jeho ruku přijal. „Sluka,“ zahučel. „Jaký auto máte na mysli?“
„Dodávku,“ řekl Eda. „Pokud možno lacino.“
„Má jezdit?“
„To by bylo skvělý.“
„Takže spousta švandy za málo vaty, jasně.“
„Doteď nás po zábavách vozili dva kámoši, jenomže teď hraní shodou okolností jaksi přibyde a…“
„Vaše nároky?“ uťal ho Sluka, jehož muzikantské detaily zjevně ani trochu nezajímaly. „Myslím kapacitní.“
„Abychom se dovnitř vešli my čtyři plus aparát. Dva repráky velký jako malá automatická pračka, dva o něco menší spodky, tři odposlechy, basové kombo, zesilovač, mix, stojany, tři kufříky s kabeláží a nástroje, včetně bicí soupravy. Světelná technika bude vždycky pořadatelova.“
„Kamaráde,“ ucedil Sluka lhostejně, „vůbec netuším, o čem mluvíš, a kdo vám k tomu randálu bude svítit, je mi u prdele. Ptám se znovu: Jak velká má ta dodávka být?“
„Takhle,“ vložil se do debaty Imrich a ukázal přes dvůr k zaparkovanému Fordu Transit.
Sluka se podíval, kam Imrich ukazuje, pokýval hlavou a řekl: „Pojďte se mnou.“
Prostranství za dílnou, na něž je odvedl, připomínalo vrakoviště. Vlastně to vrakoviště bylo. Letitý mercedes na cihlách, trabant, zřejmě rozebraný sekerou, několik prorezlých škodovek… A hromady šrotu.
„Co byste říkali tomuhle, pánové?“ zeptal se Sluka, když došli k nabízenému kusu. „Nechal mi to tu jeden zoufalec, co nutně potřeboval prachy. Ne velký, ale rychle. Dneska už je to vlastně veterán, a kdyby se dal kapku do pucu… Motor šlape.“
„Co to je?“ hlesl Olin.
„Barkas,“ odvětil Eda místo Sluky. „B 1000.“
„Přesně!“ přisvědčil Sluka.
Zaoblená dodávka s kulatými světly na mírně vystouplém čumáku a čtyřmi okny po obou stranách vypadala dost zuboženě.
„No nazdar,“ vydechl Imrich. „V tom snad jeli hipíci do Woodstocku.“
„První půlka sedmdesátek,“ odhadl Sluka, „řekl bych. Tohle umělo jet i stovkou a plně naložený to zvládlo šestadvacetiprocentní stoupání. Pro vás jako dělaný. Vlastně spíš upravený.“
„Jak to myslíte?“ zajímal se Eda.
„Jen dvě řady sedadel a mimořádně velkej nákladovej prostor.“
Imrich k dodávce zvolna přistoupil a přejel po jejím boku rukou. „Šéfe,“ pravil zaraženě, „můžu se zeptat?“
„No?“
„Zajímalo by mě, proč je to auto černý?“
„To je snad jasný, ne?“ zachmuřil se Sluka. „Je to pohřebák. Vozili v tom tuhoše. Proto taky tuhle krásku nikdo nechtěl koupit. Vy jste snad rockeři, ne? Tvrďáci? Heavy metal! Žádný kytičky, co?“
Eda se na Sluku bez mrknutí zadíval. „Nastartujte.“
„Se budu muset podívat po klíčích,“ zamručel Sluka a ze zvyku se poplácal po kapsách.
„Nemusíte,“ zahlásil Bob od dodávky. „Jsou v zapalování.“
*
Sluka, nasoukaný za ohmataným volantem, povystrčil špičku jazyka, sešlápl spojku a otočil klíčem. Motor zarachtal a vzápětí ztichl.
„Chce rozhejbat, mrška,“ řekl Sluka otevřeným okénkem. „Už to tu chvíli stojí. Technickou ale má, takže klídek.“
Napočtvrté motor skutečně naskočil. Chvíli nemelodicky protestoval, potom však nabral plynulý rytmus a už nezhasl.
„Hotový funeral blues,“ ušklíbl se Imrich.
„Cože?“ zareagoval Bob a Imrich jen rezignovaně zavrtěl hlavou.
„Kolik?“ zeptal Eda věcně.
Sluka vypnul motor, otevřel dveře a vyhodil nohy ven. „Svoje mouchy má, o tom žádná,“ začal rozvážně. „A potřebuje vypulírovat, to je taky bez debaty. Motor seřídím. Blbý je, že tam nejde dát dvojka.“
Olin se zaškaredil. „Neříkal jste, že má ten krám technickou?“
„Taky že má!“ odsekl Sluka. „Nad nějakejma prkotinama ti kamarádi na STK oko přimhouří. Já vám to během dvou týdnů opravím, do té doby, pokud s tím budete chtít jezdit hned, to vždycky musíte pořádně rozjet na jedničku a pak tam vrazit rovnou trojku. Dvojku tam teď prostě nedáte. Šaltpáka se zasekne a nejde dál. Asi vyjebaný zuby.“
„Ty vole!“ Olin se chytil za hlavu. „Podělanej pohřebák!“
„Takže kolik?“ zopakoval Eda, jako by Olinův lament neslyšel.
„Dvacet. Včetně té převodovky, seštelování toho, co půjde, a přiměřenýho vypucování.“
„Není to nějak moc?“ namítl Imrich.
„Berte nebo nechte být.“
Eda za mlčení ostatních uvažoval. „Včetně práce?“
„Včetně práce.“
„Hoši,“ obrátil se Eda ke svým potenciálním spoluinvestorům, „pět táců na každýho. To máme za chvíli zpátky. Navíc, tahle kára má styl!“
„Ok,“ ozval se po chvíli jako první Imrich. „Mám sice dojem, že nás pán lehce drbe, ale za mě jo. Čert to vem.“
„Pro mě za mě,“ připojil se Bob otráveně, aniž by čekal na otázku. „Vždyť je to skoro v rodině. Za mě taky jo.“
Eda se tázavě podíval na Olina.
„Do prdele, tak jo!“ vybuchl Olin. „Už jsem v životě přišel o víc! Zasranej pohřebák! Ale bude na něm kurva pořádnej nápis, jasný?“
III
Vůz jim Sluka předal o dva dny později. Motor naskočil napoprvé, brzdy brzdily, světla svítila, blinkry blikaly, stěrače stíraly. Karoserie byla čistá, místy až nablýskaná, a její černé boky zdobily předem zadané oranžovo-červené nápisy Trackař a Rock’n’Roll here to stay! Z Popelky se stala princezna a show mohla začít.
Poměrně brzy se ukázalo, že když je Fukala lanařil, vůbec nepřeháněl. Hraní měli tolik, až je kolikrát bolely prsty. Pravidelné peníze však byly skvělou motivací a účinným anestetikem. A minimálně do podzimu tomu nemělo být jinak, smlouvy už byly podepsány. Dodávka sice občas trochu zazlobila, zatím je ale pokaždé dovezla tam, kam chtěli. Z obřího radiomagnetofonu Sharp připevněného za madlo k přepážce mezi kabinou a nákladním prostorem duněly ty správné fláky a cestování po regionu bylo i díky tomu jakžtakž příjemné.
Jenže, jak se praví, každá sranda jednou končí a každý konec srandy jednou začíná. V případě Trackaře došlo k tomuto začátku během návratu ze zábavy ve Slavonicích. Byla neděle, půl třetí ráno, a do Jindřichova Hradce jim zbývalo ještě přes třicet kilometrů. Řídil Imrich. Vedle něj sledoval silnici Eda, Olin a Bob se povalovali vzadu, oba namol. Olin obsadil bar prakticky hned, co dohráli, Bob zahájil konzumaci už během akce a jediný důvod, proč ho Eda neseřval do bezvědomí, byl ten, že zábavu i ve svém stavu důstojně uhrál. Nebýt dvou místních aktivistů, nakládali by aparát jen Eda s Imrichem, což byla záležitost, jak se Eda rozhodl, která se bude ve zkušebně řešit pěkně zčerstva.
Vzrostlé jehličnany vytrhované ze tmy světly dálkových reflektorů ubíhaly kolem jako černá neprostupná hradba a Imricha při pohledu na ně napadlo, že lesnatá a tajemstvím opředená Česká Kanada není v noci zdaleka tak přívětivá jako za bílého dne. Tam teď zabloudit, podělá se strachy. Pochmurné myšlenky halené únavou mu nerozptýlil ani Alice Cooper, zpívající z kazeťáku jeho oblíbenou Hey, Stupid!
Dodávka projela mírnou pravotočivou zatáčkou, její světla krátce ozářila modrou směrovku s nápisem Staré Město pod Landštejnem 4 km a Alice Cooper, který údajně žil v jistotě, že byl v minulém životě čarodějnicí, jejíž jméno si přisvojil, posledním výkřikem zmlknul. Tři vteřiny poté se z reproduktorů ozval snad nejznámější kytarový rif na světě a ze zadního sedadla se ozval právě procitnuvší Olin. „Smoke on the Water!“ zaskřehotal nemelodicky, načež k Imrichově i Edově úlevě opět vytuhnul.
A v příští chvíli se stalo ještě něco. Deep Purple zakolísali, aby náhle prudce zrychlili a hned zase extrémně zpomalili.
„Do hajzlu,“ zahučel Eda. „Doufám, že nám to nežere pásek. Oline!“ houkl. „Prober se sakra a vypni to!“
Zezadu žádná odezva a deformace vokálů a kytar pokračovala. Jako když se při přehrávání singlu přehodí otáčky gramofonu ze 45 na 33.
„Počkej,“ vydechl Imrich. „Zastavím a běž to vypnout. Škoda kazety.“
Než ale stačil vyhodit pravý blinkr a udělat, co řekl, Deep Purple zmlkli. Jako když utne. V reproduktorech několikrát atmosféricky zaprskalo a pak se z nich ozvala jim všem neznámá melodie. Podivně táhlá tvrdá hudba, do níž vzápětí zazpíval chraplavý hlas: „K obědu žeru shnilé maso a prašivé kosti cinkají ve větru, když řítím se mezi domy.“
Imrich opatrně přibrzdil a nechápavě pohlédl na stejně se tvářícího Edu.
„Co to kurva bylo?“ Olin už byl zase při vědomí. Seděl vzpřímeně a přes rameno zíral na magnetofon. „Slyšeli jste to taky, nebo se mi to jenom zdálo?“
„Nezdálo,“ odtušil Eda. „Vypneš to už konečně?“
Olin se natáhl k ovládacím tlačítkům a poslepu stiskl stopku. Pak šťouchl do pololežícího Boba: „Nechrápej! Bobe!“
Bob s bradou trčící vzhůru ho evidentně neslyšel.
„Bobe!“ hýkl Olin a tentokrát s Bobem důrazně zatřásl.
Nic.
„Kašli na něj,“ zabručel Imrich. „V Hradci ho profackuju. Jestli si blbeček myslí, že se nezúčastní ani vykládání, tak to se těžce plete.“
„Imrichu!“ zaječel náhle Olin. „Zastav!“
Imrich zablikal doprava a u kraje úzké vozovky zůstal stát. „Co se děje? Poblil se?“
„Ne, nepoblil. Já myslím… Vždyť on nedejchá!“
Eda s povzdechem vystoupil do vlahé noci, otevřel pravé zadní dveře a pohotově zachytil Bobovo padající tělo. Ve světle stropní žárovky spatřil, že Bob má dokořán otevřené oči a z ochablého koutku úst mu vytéká zpěněná slina. Eda mu rychle přiložil dva prsty na krční tepnu a napjatě čekal.
„Tak co je s ním?“ zeptal se Imrich a nervózně poklepal prsty o volant.
„Co?“ opáčil Eda vyděšeně a suchým jazykem si přejel po ještě sušších rtech. „Je po něm. To s ním je! Lidi, on je mrtvej!“
Imrich beze slova zalovil v zadní kapse džínsů, vytáhl z ní mobil a palcem do jeho číselníku zaťukal. Chtěl vymačkat 155, umáčkl se však a musel proto pokus zopakovat.
„Nedusí se blitkama?“ zanaříkal Olin, jehož se začínala zmocňovat panika. „Nezapadl mu jazyk? Ede?“
„Do hajzlu ne!“ vyštěkl Eda. „Povídám, že je mrtvej! A úplně ztuhlej! Jako prkno! A studenej!“
„Volám sanitku,“ ozval se zepředu Imrich s mobilem u ucha.
„Ser na sanitku!“ rozčílil se Eda a hlas mu přitom přeskočil. „Tohle je na pohřebák! Volej policajty!“
„V pohřebáku jsme,“ poznamenal cynicky Imrich, volání nicméně ukončil a vymačkal na telefonu 158.
*
Policisty přivolaný lékař záchranné služby Edova slova potvrdil. Robert Král řečený Bob byl po smrti. V oslnivých vlnách blesku policejního fotoaparátu a ve světle modře blikajících majáčků na střeše zásahového vozu byli zbylí členové posádky, toho času v šoku, požádáni o podání vysvětlení, čehož nebyl schopen ani jeden z nich. Ještě za tmy proto skončili všichni tři na lavici před služebnou hradeckého obvodního oddělení, kde doufali, že se jim ta hrůza jenom zdá. O převoz aparaturou naložené dodávky do bezpečí se postaral Imrichův soused s tchánem, které Imrich zburcoval mobilem a požádal o akutní pomoc v nouzi, a tak alespoň tuhle starost mohli pustit z hlavy. Kdyby jim dodávku odstavenou v lesích někdo vyraboval, měli by po hraní. I když, jak se shodli, to mají nejspíš stejně.
„Ježíši, co se mu mohlo stát?“ zašeptal Olin. „Moc chlastu? Drogy?“
„To se mi nezdá,“ zavrtěl hlavou Eda. „Normálně se ožral a usnul. A žádný drogy by si nevzal. Byl na chlast, ne na fet.“
Dveře služebny se zprudka otevřely a policista, který z nich vyhlédl, jejich tichou debatu ukončil. „Jdeme na to, pánové,“ pravil. „První Paulus Eduard.“
*
„Takže,“ začal rozvážně policista číslo 12768 poté, co překontroloval Edovy osobní údaje. „Vy čtyři jste jeli ze Slavonic směrem na Staré Město pod Landštejnem a Novou Bystřici. Bylo téměř přesně půl třetí ráno. Říkám to správně?“
„Ano,“ přisvědčil Eda stísněně. V dávné minulosti absolvoval dva značně nepříjemné estébácké výslechy a vzpomínky na ně se mu teď vynořovaly pekelnou rychlostí.
„Výborně. Ve Slavonicích jste hráli na tancovačce. V klubu Raketa. Je to tak?“
„Ano.“
„Popili jste hodně? Myslím alkohol.“
„Imrich… Pan Farkaš nepil nic, řídil, a já tomu taky moc nedal. Pár piv. Olin Čáp a Robert Král pili víc.“
„Aha. Opili se?“
„Ano.“
„Pan Král došel do auta, jak se říká, po svých?“
„Ano. Po svých vratkých. V autě usnul.“
„Proč jste zastavili tam, kde jste zastavili?“ Policista zkontroloval svoje poznámky a upřesnil: „Kousek za odbočkou na osadu Kadolec.“
„Pan Čáp se probral a začal křičet, že pan Král nedýchá. Seděl vzadu vedle něj.“
„Nic mimořádného se během jízdy nestalo? Kromě toho úmrtí, samozřejmě.“
Eda chvíli zaraženě mlčel a potom řekl: „Těsně předtím, než se pan Čáp rozkřičel, se nám zbláznil magnetofon. Začal namotávat pásku nebo co.“ O podivném hlasu a neméně podivných slovech se v souladu s dohodou, učiněnou na lavici před služebnou, nezmínil.
Policista si Edu chvíli měřil a pak prohlásil: „No, magnetofon myslím můžeme coby viníka rovnou vyloučit. Dobře mě poslouchejte. Z předběžného vyjádření lékaře vyplývá, že pan Čáp byl skutečně hodně opilý. Tato opilost ale nebyla život ohrožující. Rozumíte mi? Alkohol ho nezabil. A drogy se v jeho těle nenašly vůbec. Zda se přihodilo něco mimořádného, se ptám proto, že pan Čáp zemřel na šok. Dalo by se říct, že zemřel hrůzou. Vážně mi k tomu nemáte co říct?“
„Ne, bohužel, pane,“ pousmál se Eda křečovitě a slyšitelně polkl.
„To pane si odpusťte,“ zakabonil se policista, „nejsme v Americe.“ Načež plácl dlaněmi do stolu s počítačem a rozhodl: „Dobrá, tak to zaprotokolujeme a já se ještě zeptám kamarádů.“
Výpovědi kamarádů byly naprosto shodné s tou Edovou. Když člověk říká pravdu, těžko se může splést. A ten malý detail, který svorně zamlčeli, by jim beztak nikdo nevěřil.
IV
Skutečnost, že je policejní vyšetřování
zbavilo veškerých stínů podezření, přijali sice všichni tři aktéři nešťastné
události s povděkem, unikalo jim však, jak je možné, že k uzavření případu
nedošlo. Smrt z vyděšení?
„Co
to kurva má být?“ vznesl Olin řečnický dotaz. On, Eda a Imrich seděli
v hradecké pivnici U Šmiků a jejich nálada se držela na bodu mrazu. „Co
jako mělo Boba tak vyděsit? V autě jsme přece seděli jen my a Bob byl
navíc v limbu.“
Eda upil piva a sáhl do stojánku po
suchém podtácku. Co mu to mohlo způsobit? Dobrá otázka. A byli v dodávce
opravdu jen oni čtyři?
K obědu žeru shnilé maso a prašivé
kosti cinkají ve větru, když řítím se mezi domy.
„Nenapadlo
vás, že za tím může být to, co se nám přihodilo s magneťákem?“ zeptal se
Eda a vážně si Imricha s Olinem prohlédl. „Slyšeli jsme to přece všichni.“
„Nevím,“
trhl rameny Imrich. „Znáš mě, já těmhle věcem nevěřím. Ten Sharp je starej
vehikl. Možná, jak blbla kazeta, naskočilo na chvíli rádio a anténa chytila
bůhvíco.“
Bůhvíco. Eda se zakabonil.
„A
napadlo vás, co teď budeme dělat?“ zeptal se Olin. „Myslím s kapelou.“
Eda se přestal zabývat tím, co se mu
bez zanechání stopy mihlo hlavou, a znovu se napil. Jistě, ztráta Boba měla
kromě toho osobního ještě jeden aspekt. Přišli o doprovodného kytaristu. A o
nadcházejícím víkendu, den po Bobově pohřbu, měli zase hrát. S Olinem se
sice shodli na tom, že Katapult svého času udělal s jednou kytarou díru do
světa a Imrich že je natolik dobrý kytarista, že by to taky uhrál sám, bohužel
Imrichovi se do hraní bez doprovodné kytary nechtělo. Alespoň ne napořád. Takže
vyvstal problém. Buď někde brzy schrastí druhého kytaristu, nebo to Trackař
zabalí a odhrká do krajiny zapomnění.
S konstruktivním nápadem vyrukoval
ten večer Imrich. „Vadilo by někomu, kdyby byla v kapele ženská?“
„Ženská?“
zopakoval Olin tupě a Eda se taky tvářil, jakože špatně slyšel.
„Moje
neteř, ségry dcera, na kytaru hraje docela slušně,“ vysvětlil Imrich a
s mrknutím dodal: „Učitele měla dobrýho.“
„Kolik
jí je?“ zajímal se Olin.
Imrich si ho přes půllitr temně změřil
a zavrčel: „To ti může bejt úplně jedno, hochu. Jestli na ni sáhneš, budeš
muset paličky držet zubama. Pokud ti teda v hubě nějaký zůstanou!“
Olin se zazubil: „Klídek, strejdo.“
„Je
jí sedmnáct a prázdniny jsou za dveřmi,“ pokračoval Imrich. „Nástroj samozřejmě
má, trémistka není a většinu těch sraček, co hrajeme, umí. Ty, co neumí, se
naučí přes noc. S prstem v nose. Za týden by to zvládla úplně
v pohodě.“
„Je
hezká?“ neodolal Olin a Imrich po něm jenom loupl okem.
„Nebyl
bych proti,“ řekl Eda, „ale hlídat si ji budeš sám.“ A významně píchl palcem
k Olinovi: „Novej bubeník by se nám hledal mnohem hůř.“
„Proč
novej bubeník?“ Olinovi občas zapalovalo se zpožděním.
„Protože,
kdyby něco, tak tě zabiju,“ objasnil mu Edovu poznámku Imrich. „Jasný?“
„Ok,“
uzavřel diskusi Eda, „přiveď ji zítra na zkoušku a uvidíme.“
„Víte, co se začalo říkat po rozpadu Beatles?“ zasmušil se Olin a Eda mu automaticky odpověděl: „Jo, že každá kapela má svoji Yoko Ono.
*
V
Červenec uplynul jako voda. Gábina,
které Imrich říkal Gábi, a Eda s Olinem se k němu přidali, vnesla do
kapely své mládí a do žil jejích zakládajících členů vlila novou energii a
elán. Černý Barkas je vozil od čerta k ďáblu a zdálo se, že nejbližší
zítřky budou jen a pouze světlé. Ječící divoká kočka s kytarou byla pro
kapelu jednoznačným přínosem.
Poslední červencovou neděli se o půl
čtvrté ráno vraceli z dvoudenní štace a měli toho všichni akorát tak dost. Za
volantem seděl Eda, Imrich vedle něj. Gábi a Olin, kteří před odjezdem ze
Suchdola nad Lužnicí prohlásili, že hodlají cestu prospat, zabrali sedadlo
zadní. Imrich Olina prvních deset minut ostražitě hlídal, ale když viděl, že
bubeník usnul, od dozoru nad neteří upustil. Ztlumený Sharp přehrával kazetu
s hity decentního Bruce Springsteena a Eda si s Bossem potichu
pobrukoval. Protože bylo sucho, nejel přes Třeboň a hned za Suchdolem uhnul
z hlavní silnice doprava, přejel řeku Lužnici a zamířil do Klikova. Na
kraji této vsi se dal doleva a po lesní okresce pokračoval k osm kilometrů
vzdálenému Chlumu u Třeboně. Tuhle zkratku znal jako svoje boty.
V nedalekém Rapšachu měl kamaráda a šenkýř z tamní hospody U irský žízně
by mohl vyprávět.
Klikatili se lesem asi dvě minuty, když
vtom se zezadu ozvalo Gábino nevrlé zabručení: „Přestaň mi laskavě hrabat na
kozy!“
Imrich, který mezitím začal také
podřimovat, se rázem probral a bleskově se otočil. Olin však spal se založenýma
rukama na opačné straně sedadla a mezi ním a Gábi bylo minimálně půl metru
prázdného prostoru.
„Oline,
sakra!“ Gábi, aniž by otevřela oči, se ohnala pravačkou, ale máchla jen do
vzduchu. Na Olina nedosáhla.
Imrich na to chvíli koukal a potom
usoudil, že se Gábi jenom něco zdá.
„Oline!“
vřískla Gábi. Tentokrát už se napřímila a dopáleně se k Olinovi obrátila.
„Okamžitě mě přestaň…!“ A zmlkla. Viděla totiž, jak se Olin ztěžka probírá a
zjevně neví, o co jde.
„Gábi,“
pokusil se ji uklidnit Imrich. „Přestaň. To byl jenom sen.“
„Leda
prd!“ ohradila se dívka. „Nespala jsem, jen jsem měla zavřené oči. Někdo mi
sahal na prsa a teď naposledy i pod sukni, mezi nohy! To se jako ohrabávám
sama? Promiň, tak zoufalá ještě nejsem!“
Olin ospale zamrkal a svým pomalým
stylem se snažil situaci vyhodnotit. „Já na tebe, holka, ani nesáhl!“ vyjel
nakonec popuzeně. „Jsem urvanej jak italskej pornoherec po šichtě. Normálně
jsem chrápal. A ty zrovna tak!“
Gábi byla napružená a tvářila se
nasupeně.
„Vysvětlí
mi někdo, co to tam vzadu probíhá?“ zeptal se od volantu Eda. „Prosím?“
Čerstvý ranní vzduch vnikající
otevřeným okénkem do vozu začínal být až příliš chladný a Eda proto zatočil
skřípající kličkou a okénko zavřel. Chlad ale stále sílil.
„Gábi
tvrdí, že ji ohrabávám,“ ujal se vysvětlení Olin. „Což já důrazně popírám.“
„Věřil
bych mu,“ podpořil ho Imrich.
„Jděte
do prdele,“ pravila Gábi.
Eda chtěl rozruch uklidnit, jenže náhle
začal mít docela jiné starosti. Sám se sebou. Cítil totiž, že mu začínají
tuhnout ruce. Vzhledem k tomu, že řídil, dost nebezpečně. Tuhnutí začalo
v prstech a přes zápěstí se posouvalo k loktům a dál. Z rukou se
mu stávaly nepohyblivé klacky. „Lidi…“ hlesl. „Nechte toho, já…“
Houstone… Máme problém.
A pak se přidali mravenci. Tisíce
miniaturních kusadel se zahryzlo do každého kousíčku těch tuhých klacků a
nádavkem do nich začalo vypouštět ochromující jed. Edu polil pot. Co se to
děje? Má infarkt? Mrtvici? Něco takového nikdy nezažil. „Lidi!“ vyjekl a cítil,
že to, co se mu přihodilo s rukama, se nyní začíná dít i s jeho
nohama. „Držte se něčeho! Budeme bourat!“
„Cože?“
vyjekl Imrich. „Co se stalo? Kurva, Edo, zastav!“
Eda se snažil položit nohu na brzdu,
ale nešlo to. Ukrutně brnící končetina se ani nehnula. Chtěl se krátce
ohlédnout, a ani to nedokázal. Krk měl jak omotaný šálou ze skelné vaty. Mrkl
tedy alespoň do zpětného zrcátka – a vytřeštil oči. Mezi Gábi a Olinem něco
sedělo. Něco… Nehybná hrozivá postava. Tmavá, bez výrazných tvarů. Jako
obrovská černá kuželka. Eda zařval a konečně sešlápl brzdový pedál.
V okamžiku, kdy na něj s vypětím všech sil dupl, vyletěli všichni
dopředu, jako kdyby narazil do zdi, a ta černá věc se mu v letu zakousla
do krku. Znovu zařval, tentokrát bolestí. Malé ostré zuby trhaly kůži a
pronikaly do masa. Imrich, který třískl hlavou o palubní desku, krvácel z nosu
a v uličce mezi předními a zadními sedadly se zmítalo klubko dvou ječících těl.
Auto zůstalo stát napříč silnicí a
zevnitř se kromě neutuchajícího jekotu posádky neozývalo nic. Motor ztichl hned
po zastavení, ale reflektory do lesa stále vysílaly dvojici světelných kuželů.
Jako první se otevřely levé zadní dveře a z nich se postupně vydrápali
Gábi s Olinem. Druhý opustil vůz Imrich. Vrávoravě doběhl ke dveřím u
řidiče, otevřel je a pár vteřin nato vytáhl ven i téměř bezvládného Edu.
VI
Eda byl rád, že ho noční můry nesužují
každou noc. Každou druhou mu to bohatě stačilo. Tuhle se mu zdálo, že jejich
Barkasem převáží Bobovo mrtvé tělo. Bob byl nahý, na hrudi mu mokvala obrovská
jizva po pitvě a patologem odříznutý vršek lebky chyběl. Eda si pohvizdoval Heaven’s on Fire od Kiss a až při
refrénu mu došlo, že se k němu někdo přidal. Ohlédl se. Rozpáraný Bob tam vzadu
seděl, a když uviděl, že si ho Eda všiml, přestal hvízdat a usmál se. „To auto
musí pryč,“ řekl klidně. „Zbavte se ho. Nedovolí vám v něm jezdit. Měli
v něm svou poslední jízdu a jsou přesvědčeni, že patří jim. Víckrát se
neprobudím, tak si to pamatuj.“ Potom si zase lehl na dno nákladního prostoru a
už se nepohnul. Dodávka vzápětí v plné rychlosti narazila do zavřené brány
hřbitova a Eda zase uslyšel, jak kdosi píská Heaven’s on Fire.
Nebylo divu, že za dané situace byl Eda
nevyspalý, k smrti utahaný a stále více náchylný k depresím a
alkoholu. Přestávalo ho bavit úplně všechno. I hraní s Trackařem začínal
brát čistě jako nutné zlo zvládnutelné jen v lihovém rauši. Když ho
v Počátkách museli na pódium dovést, Fukalovi, jenž byl zrovna přítomen,
bouchly saze a ostatním ostře nařídil, že pokud nemá jejich dohoda vzít svižně
za své, musí s Edou urychleně něco podniknout.
„Edo,
co je?“ zeptal se ho Imrich skoro otcovsky, když Eda jednou konečně
vystřízlivěl. „Co se to s tebou stalo?“
Seděli sami dva u Edy v obýváku,
před sebou jen kafe a popelník. Eda s ofinou v očích a bradou až na
prsou pohodil rameny. „Nevím.“
„Proč
jsi to s tím chlastem tak rozjel? Seš náš frontman, kurva. Neobejdeme se
bez tebe.“
Krátké ticho. „Já… Bojím se.“
„Bojíš
se?“
„Imrichu…
To auto… To auto…“
„Co
je s ním? Tak mluv přece, ty vole!“
Eda jen apaticky mávl rukou a odevzdaně
vzdychl: „Sere mě.“
„Edo,
co je s tou dodávkou?“ Imrichův otcovský tón se změnil v naléhavý.
„Víš, jak jsme málem bourali před Chlumem, měl jsem taky trochu divnej pocit,
jenže já těmhle věcem fakt moc nevěřím. Určitě míň než ty, jak tak koukám.
Dejme tomu, že budu otevřenější… Co se podle tebe děje?“
Eda zase pokrčil rameny, ale teď
alespoň k Imrichovi zvedl hlavu a podíval se mu do očí. Imrich se zadíval
do těch jeho a po zádech mu přeběhl mráz. Spatřil v nich totiž beznaděj a
naprosté zoufalství. Horečně uvažoval, co dál. „Tak co bude, chlape?“ zkusil to
žoviálně a předvedl nepřesvědčivý povzbudivý výraz. „Máme před sebou spoustu
akcí. Tak je odehrajeme a vytrháme tomu drápy, co říkáš? Bez chlastu. Edo?“
Eda se taky pokusil o úsměv a apaticky
kývnul: „Jasně, Imrichu, odehrajeme je. Bez chlastu.“ A v duchu sám pro
sebe dodal: „Jenom jestli nás ten výr nechá.“
VII
Desátá hodina ranní toho dne zastihla
Edu v zapářené koupelně před zrcadlem. Spal sice jen pár hodin, ale cítil
se fit. Posnídal míchaná vajíčka a dvě kávy s mlékem. Oblékl si vyprané světle
modré džíny, béžové ponožky a bílé tričko bez nápisu. Byl umytý, oholený a
střízlivý. Vypadal k světu a nestyděl se si to přiznat. Jel na návštěvu do
minulosti, na kterou už málem zapomněl.
Z Barkasu vystoupil před úhledným
domkem v hradecké Mládežnické ulici. Došel k brance v plotu a po
krátkém zaváhání tlačítko zvonku vedle ní stiskl. Když se nic nedělo, zkusil to
znovu. Dveře bílého domku s afrikány na parapetech oken se otevřely po
pokusu číslo tři. Na prahu stála asi padesátiletá zakulacená žena menšího
vzrůstu (Bob takovým říkával zaprcatělé), dlouhé šedivé vlasy svázané do ohonu,
volné černé šaty až na zem, na krku masivní řetízek s křížkem. Pronikavé
oči si ho pozorně prohlížely.
„Ahoj,
Aničko,“ pozdravil Eda.
Žena udělala dva kroky vpřed,
přimhouřila oči a vzápětí je zase otevřela tak, že jí obočí vyjelo div ne do
půlky čela. „Edo!“ vyhrkla. „No, to mě podrž! Je otevřeno, pojď dál. Eda
Paulus! Já se picnu.“
*
„Dlouho
jsme se neviděli,“ řekl Eda, když si do podaného šálku čaje hodil dvě kostky
cukru. „Kolik je to let, holka?“
Anna Kowalski, Edova spolužačka ze
základní školy i ze střední, proti Edovi roztáhla všech deset prstů a pravila:
„To ti řeknu přesně – hodně.“ A zasmála se. Znělo to, jako když hrnce padají ze
schodů. „Koukám, že boj s pitím celkem zvládáš.“
Eda na ni zůstal zírat.
„No,
co koukáš?“ pokračovala Anna. „Základem boje proti alkoholismu je přestat
chlastat.“ A zase ty hrnce na schodech.
Eda se uchechtl, vesele to neznělo.
Usoudil, že jeho volba, kam se obrátit o pomoc, byla správná. Seděli u kulatého
stolu v obývacím pokoji, který byl doslova přecpán zřejmě starožitným, a
ne zcela sourodým nábytkem. Velká dubová knihovna přetékala knihami a na komodě
z téhož materiálu stála televize, jejíž zaprášená obrazovka napovídala, že
přístroj v provozu moc často nebývá. Ze stropu visel skleněný lustr a bíle
vymalované stěny byly posety různě zarámovanými obrázky, nezřídka s náboženskou
tematikou. „Jo, zásah, Aničko,“ přisvědčil suše. „Netuším, jak to děláš, ale
zásah. Můžu?“ A aniž by čekal na odpověď, zvedl se ze židle a přistoupil ke
knihovně, která ho od příchodu sem přitahovala jako magnet. Kdykoliv k někomu
přišel, jako první si prohlédl jeho knihovnu. Měl za to, že obsah knihovny
prozradí o člověku nejvíc. Annina knihovna byla dle očekávání plná okultní
literatury a knih o spiritismu či reinkarnaci, viděl tu však i pár ženských
románů, detektivek a bestsellerů. „Víš, proč jsem tady, Aničko?“ zeptal se a
vrátil se zpět ke stolu.
Odpověď přišla okamžitě: „Protože
potřebuješ pomoc.“
Eda se hořce usmál. „Že se tě vůbec
ptám, co? Čarodějko z Eastwicku.“
„Spíš
ze Salemu, řekla bych,“ opravila ho Anna. „Tak povídej. Všechno si sama
nepřečtu.“
Eda zauvažoval, odkud začít, a nakonec
usoudil, že nejlepší bude standardní osvědčený postup – od začátku. „Chtěl bych
ti ukázat naše auto,“ řekl. „Cítím se v něm nějak divně. A ty moje sny…“
„Už
nic neříkej,“ zarazila ho Anna. „Nepotřebuju… Nechci nic vědět. Bylo by to spíš
na škodu. Dopijeme čaj a půjdeme se na ně podívat.“
*
Jakmile Anna vůz spatřila, zůstala stát
v slunci jak k zemi přikovaná. Při následném kroku potom škobrtla, a kdyby
ji Eda nezachytil za loket, skácela by se k zemi. Když zase nabyla rovnováhu,
zprudka se k Edovi otočila. Pohoda, která z ní sálala uvnitř domu,
byla ta tam. Vyškubla se z jeho sevření, třemi skoky se vrátila ke vchodovým
dveřím a schovala se za nimi jako malá vystrašená holka. Takovou čipernost by
od ní překvapený Eda nečekal.
„Co
se stalo?“ vyhrkl poté, co stanul v předsíni vedle Anny. „Cos viděla?“
„Nic!“
odsekla. „A už to nikdy vidět nechci!“
„To
auto! Co je s ním?“
Anna však jen odmítavě mávla rukou,
vystrčila Edu přes práh a začala dveře zavírat. „Už sem s ním hlavně nikdy
nejezdi,“ řekla dutě a s výmluvným bouchnutím za Edou dveře zavřela.
Eda na dveře nehybně zíral a jedno mu začínalo být jasné: Tady končí sranda.
VIII
Eda, i když by to do ortodoxního
rockera ledaskdo neřekl, byl velký knihomol a zastával názor, že co nemáš
v hlavě, najdeš v knihách. Den po dramatické návštěvě Aničky vědmy
proto zamířil do knihovny, lůna moudrosti a centra informací. Milá paní za
přepážkou ho požádala o čtenářský průkaz, a když se jí s kajícným výrazem
přiznal, že příslušný doklad nevlastní, neboť knihovnu nikdy nenavštěvoval,
ochotně mu jej vystavila. Poté se ho ta dobrá žena zeptala, zda mu může být
nějak nápomocná.
„Víte,
je to trochu zvláštní,“ začal Eda nejistě. „Zajímám se o auta. Konkrétně o
nebezpečná auta. Z mysteriózního hlediska, jestli mi rozumíte. Najdu tu
něco takového?“
„Máte
na mysli prokletá auta?“ zeptala se knihovnice.
„Přesně.“
„A
jde vám o beletrii, nebo o literaturu faktu?“
„O
to druhé.“
Knihovnice Edu provedla bludištěm
regálů a zůstala stát před jedním poloprázdným. „Zde by mohlo být, co hledáte,“
pravila a s úsměvem odkráčela.
Osiřelý Eda se na hřbety těch několika
desítek knih chvíli díval a pak sáhl po prvním svazku vlevo. Ten tím pravým
nebyl. Tak to zkusil dál. Nakonec vybral tři publikace o záhadách a tajemnu,
v jejichž obsahu nalezl i kapitoly o autech zabijácích. Tyto knížky si
společně s kávou z automatu odnesl do čítárny a tam se ve světle
lampičky se zeleným stínítkem pohroužil do světa, kde nahoře je dole, černá je
bílá a auta se mohou mstít.
Nejvíc ho oslovil tragický příběh
předčasně zhaslé americké herecké hvězdy Jamese Deana a jeho Malého Bastarda,
sportovního vozu Porche 550 Spider, v
němž se herec poslední říjnový den roku 1955 zabil. Deanovu popularitu to, byť
posmrtně, vystřelilo ještě výš, a i Malý Bastard měl světu pořád co říct.
S Deanovou smrtí se totiž nespokojil. Krátce po Deanově nehodě sjel z
korby náklaďáku a mechanikovi, který mu stál v cestě, rozdrtil nohu.
Pozdější majitel se rozhodl rozprodat Malého Bastarda na náhradní díly, avšak
ani to destruktivní energii vozu neuzemnilo. Jakýsi lékař, který si z Malého
Bastarda koupil motor, se zabil hned při první jízdě. Auto, do něhož William
Eschird namontoval převodovku z Deanova vozu, nezvládlo při závodech prudkou zatáčku
a převrátilo se. Řidič sice přežil, ale ošklivě se zranil. A ani pneumatiky
nezůstaly pověsti Malého Bastarda nic dlužny. Smrt svého nového majitele totiž
zavinily tím, že při jízdě zčistajasna praskly. Pomyslnou třešinkou na dortu
bylo, že když byl Malý Bastard, coby výstražné memento, odklizen do garáží
kalifornské dálniční policie, do týdne tyto garáže vybuchly. Všechna auta
uvnitř shořela. Všechna kromě Malého Bastarda.
A nebyl to jen Malý Bastard, těch
příběhů bylo mnohem víc. Mizející a objevující se auta, vozy, které se samy
pohybovaly, starý buick, odmítající nastartovat komukoliv jinému než svému
majiteli, dodávky, v nichž mizeli cestující, sanitky a pohřební vozy, jež, jak
se zdálo, mrtví odmítali opouštět.
Pohřební vozy…
Některé věci, pomyslel si Eda stísněně,
se zřejmě dějí, i když tomu, že se mohou dít, člověk nevěří. A kdy této
skutečnosti jeden uvěří? Ve chvíli, kdy nahlédne na druhou stranu a má to
štěstí, že se může vrátit zpět a přemýšlet o tom. Tací lidé bývají jedněmi
považováni za blázny hodné upálení, druhými za jedince Bohem osvícené.
IX
Hradecký kostel svatého Jana Křtitele
se utápěl v letním slunci a dusném parnu, ale pod jeho majestátní klenbou
panoval příjemný chlad. Kromě Edy tu nebylo živé duše. V kostele se Eda
vždycky cítil jaksi nesvůj. Nepatřičně. Bezvěrec. Přitom si svým bezvěrectvím
nebyl tak úplně jist. Přesně jak říkala babička, víru budí zoufalství. A on teď
zoufalý byl. Proto se taky obrátil k Bohu a věcem s ním souvisejícím.
Přistoupil ke kamenné kropence se
svěcenou vodou, z kapsy vydoloval prázdnou placatku od rumu, pokradmu,
jako onanista, číhnul přes obě ramena a potom lahvičku do kropenky ponořil.
Voda zabublala a během deseti vteřin bylo plno.
Při kvapném odchodu z chrámu Páně
mu zrak padl na křížek v mřížoví vstupních dveří. Zastavil se a několik
vteřin na něj hleděl. Měl nutkavý pocit, že by si ten křížek měl vzít. A
rozhodně ne jako zloděj. Spíš jako budoucí uživatel. Opět se ostražitě
rozhlédl, a když žádného svědka nespatřil, natáhl ruku, kovový křížek sevřel… a
trojím mocným trhnutím ho urval. Třeba právě spáchal svatokrádež, pomyslel si,
na druhou stranu, jak se praví, účel světí prostředky. A s křížkem za
opaskem zmizel jako ten příslovečný cukrář.
*
Následující den se Eda uvolnil ze
zaměstnání v projekční kanceláři o hodinu dřív a zamířil rovnou ke
zkušebně kapely na hradeckém letišti. Barkas stál u zdi hlavní letištní budovy
a ve slunečním svitu zlověstně rozhodně nepůsobil. Nervózní Eda zacinkal klíči
a vůz odemkl. Ač čekal mnohé, zevnitř neucítil nic. Žár, hnilobu, nic. Snad jen
odér cigaret a staré koženky. Se smíšenými pocity se tedy nasoukal na
zadní sedadlo za řidičem, zpoza opasku vyprostil v kostele ukradený kříž a
jeho dlouhé raménko vpáčil do úzké mezery mezi sedáky. Odpuzovač pekelných sil. Kdysi něco
podobného viděl ve filmu. Pomyslel si, že až to v pátek před hraním uvidí
ostatní, poserou se smíchy, ale bylo mu to ukradené. Pak odšrouboval víčko
skleněné placatky se svěcenou vodou a v polovičním přesvědčení, že je
blázen, vše kolem tou boží vodou pocákal. Když skončil, přesunul se do
nákladního prostoru, kde očistný rituál zopakoval. Navíc přitom pronesl cosi
jako zaklínadlo: „Jděte pryč! Nechte nás být! Vaše auto to není. Nechte nás být!“ A následně
z náhlého popudu odrecitoval parafrázi nápisu u hřbitovní brány ve Stráži
nad Nežárkou: „Co jsme my, byli jste i vy. Co jste vy, budeme i my.“
Poté se Eda vrátil zpět do kabiny,
tentokrát usedl k volantu, a z krku si sňal drobný růženec po
babičce, který včera po dlouhém hledání našel ve svých věcech. Kuličky
navlečené na šňůrce byly z bílého kovu, křížek vypadal zlatě.
Po krátkém zaváhání se naklonil dopředu a zavěsil růženec na zpětné
zrcátko. Křížek se zaleskl ve slunci, několikrát se otočil zprava doleva a
téměř znehybněl.
Snad minutu či dvě se nedělo nic. Do
vozu svítilo odpolední slunce, křížek růžence se v něm nepřestával blýskat
a svěcená voda nacákaná na sedadla se neslyšně odpařovala. Leč vzápětí se něco
dít začalo. Eda na to civěl s pokleslou čelistí a nebyl schopen pohybu. Ze
sedadel stoupal ke stropu vozu bílý kouř. Prošoupaná koženka doutnala a kouř
byl každou vteřinou hustší a hustší. Kabinu plnil zápach škvařícího se molitanu
a slzícího Edu napadlo, že v autě není hasicí přístroj. Střelil pohledem
ke zpětnému zrcátku. Růženec žhnul, a o sluneční odraz se zaručeně nejednalo.
V povrchu sedadel se objevily roztřepené černé díry, rychle se zvětšovaly
a stále přibývaly nové. Štiplavý čmoud se stával nesnesitelným. Dral se Edovi
do očí, nosu i hrdla, oslepoval ho a dusil.
Když Eda uslyšel zapraskání ohně, došlo
mu, že se musí urychleně dostat ven. Jinak skončí jako aktér svých vlastních
nočních můr. Poslepu hrábl po kličce dveří a zprudka jí zalomcoval. Marně.
Dveře byly jako zavařené autogenem. Pomyslel si, že něco takového měl čekat.
Několikrát se do dveří opřel ramenem. Bezvýsledně. Takže uhoří!
Útěk je marný, po otci životu přichází
smrt. Řítím se k tobě, neutíkej, i tobě nakonec rozetnu lebku!
Eda zaječel o pomoc, ovšem tomu, že ho
někdo uslyší, nevěřil. Někdejší svazarmovské letiště s jedinou startovací
dráhou bylo v odloučené lokalitě za městem a ve všední den, navíc touto
dobou, tu bývalo pusto a prázdno. Zašmátral po odrbaném tapecírování dveří a
trvalo nekonečně dlouho, než nahmatal, co hledal. Sevřel kličku ovládající okno
a horečně jí zatočil. Opět bez kýženého efektu. Klička v mechanizmu
otevírání jen volně proklouzla a okno se ani nehnulo. „Do prdele!“ zařval a
dávivě se zakuckal. Pokud odtud fofrem nevypadne, je po něm.
Měl pocit, že přes hustou kouřovou
clonu zahlédl pohyb na zadním sedadle, ale jist si nebyl vůbec ničím. Ve svém
stavu už ne. Ani pocitem následným. Otřelo se mu něco o krk? Ohnal se kolem
sebe, paží však do ničeho nenarazil. Jen pročísl dým, nic víc. A v tom na
vteřinu otevřeném průzoru spatřil svoji možnou spásu. Dokáže to? Musí! Musí!
Švihem se otočil mezi opěradla předních
sedadel, vrazil levačku do kouře, zatápal po zadních sedácích a vzápětí už
svíral kovový kříž. Vyškubl ho ze sevření rozpadajících se sedadel a
s heknutím se vrátil do původní polohy. Kříž byl horký, na což Eda kašlal,
hlavně že byl dostatečně těžký.
Pavučina prasklin se na okenním skle
objevila po prvním třísknutí. Rohy kříže byly ostré a krucifix tudíž zafungoval
jako záchranné kladívko v havarovaném autobusu. Eda zatnul zuby a udeřil
podruhé. V popraskaném skle se objevila dírka. Začal do okna mlátit jako
smyslů zbavený, a nakonec je s úlevným výkřikem vysklil. Jak se mu
podařilo vysoukat se vzniklým otvorem ven, nevěděl. Byl už částečně
v bezvědomí a jednal čistě instinktivně. Najednou se prostě válel po zemi,
hýkavě dýchal, vykašlával smrdutý kouř a ke křečovitě se stahujícímu hrudníku
si oběma rukama tiskl kříž.
Než omdlel, zdálo se mu, že zaslechl,
jak kdesi výhružně houká výr.
X
„No
nazdar,“ vydechl Olin ohromeně. Vymláceným bočním okénkem Barkase valil oči na
jeho kompletně zničený interiér a neměl slov. „Můžeš mi říct, cos dělal?“
Imrich se opíral o opačnou stranu
dodávky a taky kroutil hlavou. „Jo,“ připojil se k Olinovi, „to by mě taky
zajímalo. Ten auťák je na odpis.“
Gábi seděla v trávě, žvýkala
žvýkačku a byla zticha.
Když se Eda probral z mrákot a
uvědomil si, kde je a co se stalo, všechny obvolal s tím, že nastal menší
problém s autem a bylo by proto fajn, kdyby se v plném počtu
dostavili do zkušebny. „Přivezte mi kus náplasti a kysličník,“ poprosil
Imricha. „V lékárničce ve zkušebně je jenom flaška rumu.“
„Tak
kápneš už božskou?“ uhodil Olin na Edu. „V pátek hrajeme! Čím odvezeme cajk,
nevíš? Klika, že v autě nebyl aparát, shořet i on, seš mrtvej Paulus.“
Imrich přešel k Edovi, sedícímu na
prázdném plechovém sudu od oleje, a zůstal nad ním stát. „Předpokládám, že sám
jsi ten křáp nezapálil,“ pravil. „Tak spusť.“
Eda k němu zvedl zarudlé oči a
popotáhl z cigarety. Na hřbetu pravé ruky mu Gábi ošetřila řeznou ránu od
skla, náplastí ještě pořád prosakovala krev. „Ta dodávka je prokletá, Imrichu,“
řekl.
Olin zakoulel očima, Gábi přestala
žvýkat a Imrich se zeptal: „A na to jsi přišel jak?“
„Jak?“
štěknul Olin. „Zase se vylil a zaháněl duchy! Plamenometem!“
Imrich ho pohledem umlčel a znovu se
podíval na Edu.
„Nejdřív
Bob, ta málem-bouračka a moje díra na krku…“ začal Eda, ale Imrich ho přerušil:
„S Bobem to auto nemělo společnýho nic. Nikdo zatím neřekl, co se mu stalo.“
„No
právě,“ odtušil Eda. „A co to naše noční rallye u Chlumu? Sám jsi byl nějak
vykolejenej a ledasčemu nakloněnej, vzpomínáš?“
Imrich rozhodil rukama: „Všichni jsme
byli v šoku. Žádná záhada se ve skutečnosti nekonala.“
„A
ten kousanec?“
„Sakra
já nevím!“ odsekl popuzeně. „Mě teď hlavně zajímá, proč máme vyhořelý auto!“
„Vážně?“
Eda zafuněl, upustil k nohám nedopalek a rozdrtil ho podrážkou. Pak
z krabičky vyklepal další cigaretu a zapálil si ji. „Tak buďte chvíli
zticha, já vám to povím.“
*
„Takže
je to jasný,“ promluvil jako první Olin. „Z toho chlastu ti totálně jeblo.“
„Jsem
čistej,“ ohradil se Eda. „Už pár týdnů.“
„Tak
ti jeblo z něčeho jinýho,“ trval na svém Olin.
„Chceš
říct,“ vmísil se Imrich, „že bývalý klienty tohohle pohřebáku sere, že
s ním jezdíme, a dávají nám to sežrat?“
Eda výmluvně mlčel.
„Edo,
jsou mrtví! Pohřbení!“
„Jen
těla.“
„Jeblo
mu,“ zopakoval Olin.
„Jejich
duše jsou pořád v tom auťáku!“ pokračoval Eda bez valné naděje na
vyslyšení. „Považují ho za svůj a snaží se nás z něj vyštípat. Dneska jsem se
ho pokusil amatérsky vyčistit, a tak ho zapálili! Jako v sebeobraně nebo
tak něco. Přece si fakt nemyslíte, že jsem to udělal já? Ta moje kamarádka,
Anička…“
„Jo,
té taky jeblo,“ Olin byl nekompromisní. „A čím že jsi ty sedačky čistil?
Benzínem a sirkama? To ses měl nejdřív zeptat.“
„Povídám,
že jsem je pokropil svěcenou vodou.“
„Jasně,
z ÖMV, že jo?“
„Do
prdele!“ vzkypěl Eda a vyskočil na nohy. „To auto je prokleté, a dokud jím
budeme jezdit, budeme prokletí taky. Od té události na Třeboňsku mívám skoro
každou noc děsný noční můry! O nás, o tomhle autu, o bouračkách, o smrti! O
naší smrti! Většinou to vypadá jako nehody nebo sebevraždy, ale není to tak.
V jednom z těch snů mě navštívil Bob. Varoval mě. Řekl mi, ať se toho
auta koukáme zbavit. Musíme to udělat. Musíme! Jinak v něm všichni
umřeme!“
Na prostranství před dveřmi zkušebny se
rozhostilo ticho. Od nedalekých rybníčků se neslo kuňkání žab a ptáci
v korunách stromů už také spustili svůj podvečerní koncert. Vzhledem
k ročnímu období a lokalitě se dalo předpokládat, že po setmění tu všude
bude poletovat spousta světlušek.
„V
první řadě musíme udělat něco jinýho,“ ozvala se Gábi od Barkase. Dívky si po
celou dobu nikdo nevšímal a ona se do pánské debaty nemontovala. Místo toho se
před chvílí zvedla z trávy a provedla pragmatickou obhlídku škod. „Musíme
vymyslet, jak v pátek dostaneme aparaturu do Dačic.“ Píchla palcem
k dodávce. „Bude to ještě jezdit?“
XI
Jezdilo to. Sluka uměl zázraky. Když
dodávku uviděl, mumlal sice něco o prdeli, ale jakmile zjistil, že se toho po
něm zase tolik nechce, slíbil, že za mrzký peníz udělá, co půjde. A udělal. Šlo
vlastně hlavně o kontrolu elektrických rozvodů a instalaci nového bočního okna,
samozřejmě napevno. Motoru nic nebylo, brzdám taky ne, pneumatiky s žárem do
styku nepřišly a zničeným interiérem se Sluka nezabýval. „Přes sedačky si hoďte
nějaký deky a serte na to,“ poradil jim. „O tom, že byste kupovali nový, vůbec
neuvažujte. Nesháněl bych je ani na vrakovišti. Tenhle střep už je moc starej.“
„Opravdu
chcete jet Barkasem?“ Edy se při té představě zmocňovala fyzická nevolnost.
„Jo,“
kývnul Imrich a jeho výraz jasně říkal, že diskuse v úvahu nepřichází.
„Pokud koupíme novou káru, tak až po sezoně, beztak už končí. A zítra se do
toho podělanýho kulturáku nějak dostat musíme. Kapišto?“
Eda nic neříkal.
„Kapišto?“
Eda se na dodávku chmurně zadíval a
potom k ní bez nadšení a stále mlčky došel. Nakoukl dovnitř, opatrně, jako
do medvědího brlohu, a nakrčil nos. Imrich se sice pokusil přerazit zápach vůní
ve spreji, ale byla to snaha vcelku marná. Plastový rámeček zpětného zrcátka
byl zdeformovaný a na palubní desce pod ním ležely zbytky růžence. „Jo,“
přitakal zvadle, „jasně, kapišto.“
XII
„Pojedu
do Hradce s váma,“ prohlásil Fukala, který byl na páteční akci
v Dačicích shodou okolností taky. „Nějak se tam vmáčknu. Ten debil, co mě
sem přivezl, se ožral jako hovado.“ Zářil spokojeností. Návštěvnost taneční
zábavy totiž předčila jeho očekávání a on se cítil málem jako Sam Phillips,
když v Memphisu ve třiapadesátém objevil Elvise.
„Klidně,“
řekl Imrich. „Jestli ti nevadí, že je v autě kapku smrad.“
„Copak?
Někdo si uplivnul litřík leča?“
„Ne,
jenom nám tam trochu hořelo.“
Fukala to nekomentoval, nezáleželo mu
na tom. V náprsní kapse kostkovaného sáčka měl tlustou obálku
s inkasovanou hotovostí, a to pro něj bylo podstatné. Drobné potíže kapely
ho v tuto chvíli nezajímaly. Zarazil se teprve v okamžiku, kdy otevřel
zadní dveře Barkase a nakročil do nich. „Kristova noho, co to je?“
„Strašidla
si dělala táborák,“ zavrčel Olin. „Říká mistr Paulus.“
„Cože?“
„Nech
to plavat a nasedej,“ odbyl ho Imrich. „Ať už jsme doma, rád bych se vyspal.
Gábi! Polez! Odjíždíme!“
Do nočního ticha se zakouslo čtvero
prásknutí dveří, pak zanaříkal startér a uvedl do života chrchlající naftový
motor. Řídil vytrvale abstinující Eda. Byla to jeho podmínka. S rukama na
volantu počkal, až se studená strojovna zklidní, zařadil jedničku a přidal
plyn. Barkas sebou vzdorovitě cukl a neochotně vyrazil do žlutého tunelu,
raženého ve tmě párem bídně svítících reflektorů.
Jazyky mlhy se objevily hned za
Dačicemi a v Lipolci už se mlha přímo lepila na čelní sklo. Eda nakloněný
nad volantem do toho mléka ostražitě hleděl a doufal, že někde v něm
nečeká srnčí. Imrich seděl vedle něj a dával pozor taky. Zatím sice nikdo
nespal, ale v autě přesto panovalo ticho.
„Oline,“
prohodil Imrich přes rameno, „pusť magneťák.“
„Rozkaz,“
zahučel Olin. Otočil se k přepážce za sebou a zašátral po vrchní straně
magnetofonu. Tlačítko PLAY bylo druhé zprava. Stiskl je a přístroj se
s tichým vrněním rozeběhl. Po pěti vteřinách vyšel z kulatých
reproduktorů jedinečný úvodní riff a Eda se polekaně ohlédl.
Highway To Hell…
AC/DC hráli sotva minutu, když Barkasu
zhaslo pravé světlo.
„Kurva,“
zaklel Eda a stiskl volant tak pevně, až mu zbělaly klouby.
„Pravý
tolik nevadí,“ snažil se ho uklidnit Imrich, lehko u srdce mu však nebylo.
Taková mlha a oni jsou jednoocí. „Jeď pomalu. Za chvíli jsme v Kunžaku a
tam je benzínka.“
„Hm,
pochybuju, že funguje nonstop,“ zamračil se Eda. „V autě náhradní žárovky asi
nemáme?“
„Nemáme
ani lékárničku a hever.“
„Hoši,
co takhle zapnout topení?“ zívla hudbou ohlušená Gábi, která o problému se
světlem neměla ani ponětí. „Je tu zima jak v morně.“
Eda natáhl ruku a posunul příslušnou
páčku doprava. Z otvorů topení teplý vzduch foukat nezačal a chlad ve voze
sílil. Přes mžící se přední sklo bylo vidět čím dál tím hůř, což
v kombinaci s mlhou a jediným svítícím světlem nebylo zrovna
optimální. Imrich chtěl sklo otřít dlaní, ale sotva se jej dotkl, překvapeně
rukou ucukl.
„Co
je?“ zeptal se Eda.
„Já
nevím,“ hlesl Imrich. „Je to namrzlý. Zevnitř.“
„Zastav…!“
zachroptěl zezadu Fukala. Zdálo se, že se dusí.
„Proč?“
zeptal se Eda. „Je ti blbě?“
„Povídám…
zastav! Něco se děje! Nemůžu… dýchat…“
Eda se i přes panující chlad začal
potit a s blikajícím blinkrem zamířil ke kraji vozovky. Sotva jej viděl.
Tma, mlha, jedno světlo… A v příští chvíli neviděl už vůbec nic. Oči mu
zakryly ledové ruce a do instinktivně sklopených víček se mu vzápětí zaryly
ostré drápy.
Měli na něj dát…
Rozeřval se děsem i bolestí a přes svůj
křik slyšel vřískot ostatních. Do pravého ucha mu někdo naléhavě šeptal: „Pojď!
Pojď, zabijeme se!“ Byl to Bobův hlas? Drápy vyškrábly bulvy z důlků a
rozmázly je Edovi po obličeji. „Pojď! Zabijeme se! Zabijeme!“
Uvnitř vozu vypukl naprostý chaos.
Vypadalo to, že se všichni zoufale chtějí dostat ven. Z dosahu
devastujících spárů toho, co cestovalo s nimi a oni tomu právě poprvé
pohlédli do spalujících očí. Do všeobecného jekotu zběsile cvakaly kličky
dveří, jenže nelidská síla, jež dveře držela, své oběti pustit nemínila. Nikým
neovládaný Barkas náhle prudce zrychlil a začal zběsile kličkovat po vozovce.
Pneumatiky stále častěji opouštěly asfalt a vystřelovaly do noci štěrk
z krajnice jako šrapnely. AC/DC pořád hulákali Highway To Hell a motor starého pohřebáku jim k tomu bručel
pohřební blues.
Napůl svítící dodávka s neprůhledným
čelním sklem a vřeštící posádkou se řítila úzkou silnicí a desítky paží se
sápaly po jejím volantu ve snaze navést vůz tím správným směrem, tedy vstříc
mohutné lípě, která tuto silnici pamatovala ještě jako cestu s dvěma
kolejemi vyjetými koňskými povozy hospodářů. Její kmen čekal na plechový
polibek doprovázený mlasknutím osvobozené krve. Čekal na něj a vítal ho jemným
kynutím olistěných větví.
Polibek byl ohlušující. Plech skřípěl,
motor v agónii zařval a nástroje vypadly ze svých futrálů a naposledy
vydaly nějaký tón. Těžká aparatura se přes sedadla a těla hrnula k již
neexistujícímu přednímu sklu a drtila přitom vše neživé i živé. Praskání kostí
a poslední vyděšené výkřiky ten rachot takřka beze zbytku pohltil.
Nakonec zůstal živý jen kazeťák. Kazeta
ho sice při nárazu opustila, ale on do nastalého ticha přesto vytrvale hrál tu
zpomalující se píseň:
Řítím se městem
a řídítky utínám hlavy
mizerné lidské chásce.
Neboj seee, i tebe doooženu.
Jsem possslední,
kdooo se projeeede pooo tvém těěě…
Nakonec utichla i ta.
Honza Vojtíšek
Milovník papírových knih, hororu, asijské ženské krásy, kozaček, japonských kapel a dobrého jídla. Vydavatel elektronického hororového čtvrtletníku Howard. Editor horrorových antologií. Vydal dvě vlastní povídkové sbírky Z druhé strany (2013) a Útočiště (2014). Povídkami přispěl do více než deseti antologií v Česku, Polsku a na Slovensku (Na hroby, Poslední polibek, Zombie apokalypsa, Antologie českého hororu, 3. český thriller, Gorefikacje, Słowiańskie koszmary, Ve špatný čas na špatném místě, Koleje smrti, Může se to stát i vám atd.) a několika časopisů (Howard, OkoLica Strachu, Kobka, Drabble na Niedzielę). Anglicky publikoval ve webových zinech Aphelion a Schlock! Finalista slovenské soutěže Cena Béla 2016. Podle jeho scénářů vzniklo osm hororových komiksů. Tři jeho povídky byly zfilmovány. V červnu 2019 vyšel jeho první román Kazatel.
Svatopluk Doseděl
V r. 1998 vydal v nakl. Gumruch DTP povídkovou sbírku „Krvavá hostina“, a vydal i několik povídek v různých časopisech. Jak autor sám přiznává, jeho oblíbencem je Stephen King, nejslavnější autor hororů na světě.
About The Author
