Povídka: Skrze dráty – Michal Sirotek

Z rádiového signálu se konečně podařilo vyladit zdroj uvězněný v proměnlivém ruchu. Byl to ženský hlas. Slabý a vystrašený.
„… tady doktorka Masumi Tanaka z lodi ProgressCorp Orion. Uvízli jsme…,“ Rozechvělá slova přerušilo krátké zašumění. „Opakuji…, Orion uvízl v neznámé oblasti. Lodní bezpečnost byla porušena. Nevím, proti čemu zde stojíme, ale nedokážeme to zastavit…,“ hlas ženy se uprostřed věty krátce zlomil. „Už tu nemůžu nikomu věřit. Proboha, nedovolte, aby se tato loď dostala–“
Ostré zvukové písknutí přešlo ve statický ševel, který záznam utnul.
Následovalo jen zlověstné ticho.

1.

Nathan se probudil v matném světle jediné zářivky s nohama ztuhlýma na kovové desce stolu. Převalovalo se přes něj vytrvalé hučení motorů, které přicházelo z podpalubí a znělo jako temný chór transformátorů. Vesmír za průzorem dával dojem rozmazané čmouhy zlatě kovového zbarvení. Celý pomyslný tunel, jímž Orion plul, zářil jako tisíce mihotavých světel na vodě.
Projekce hyperprostoru Nathanovi vždycky připomínala zdrojové kanály Londýnského PlanetsNetu – změť virtuálního světa, nekončící světelné pavučiny, v nichž se člověk mohl lehce ztratit. Let na koloniální trase byl pokaždé stejný.
Intimní, hluboký a osamělý.
Když byl sjetý Véčkem, dokázal tomu uniknout. S klidem civěl do prázdna celé hodiny, aniž by pociťoval jakékoli obavy. Vyžíval se v tragické opuštěnosti duše, unášené na korábu hvězdnou pustinou universa. Vnímal tlukot mechanického srdce strojovny, dech elektrického napájení, všech drátů nesoucí život jako cévy v těle. Cítil mrazivé chvění v páteři, které připomínalo, že jeho existence závisí na koordinaci a souladu všech jednotlivých součástí. Bylo to děsivé i vzrušující zároveň.
Bohužel droga už takřka vyprchala z neurosystému a Nathan se opět cítil mizerně. Převalil se, shodil nohy ze stolu a hlasitě zívl. Bolela ho záda. Zapálil si cigaretu, nasál kouř a pak ho ledabyle vyfoukl koutkem úst.
Miloval stavy, když byl v rauši. Sám, bez otravné přítomnosti dalších lidí. Jen ty dojezdy se zdály pořád horší. Po letech, co si Virexol pral do těla, odhadoval, že už nemá na jeho implantát takový účinek jako dřív. Spider mu navrhl, ať vyzkouší G-pětku, drží dýl, jenže Nathan moc dobře věděl, že tyhle pokročilý programy pronikající do nejhlubší studny podvědomí, jsou snadnou cestou do cvokárny. Véčko bylo jistější, dokázalo uvolnit, obrousit hrany a příjemně po něm halucinoval.
„Jednou nahoře, jednou dole,“ zašeptal tiše.
Právě teď měl pocit, že všechno stojí za hovno. Spotřeboval poslední dávku a do konce směny s Kwanem ještě pořád zbývalo celých pět dní. Pět dní bez Véčka!
Vstal a odhrnul si zpocené vlasy z čela. Nesnášel toho korejského pošahance. Jakej chlap může být v pětatřiceti vysazenej na kyber-holky?
Lidi ulítávali na různých věcech. Někdo měl v oblibě mozkové vychytávky, jiný dával přednost protézovým upgradům. Nathan nikdy nechápal, proč by měl zdravý člověk makat jen proto, aby mohl vzít útokem nové modely na trhu. Přitom byli lidé po implantátech jako šílení. Huntovali se těma sračkama bez jakéhokoli rozmyslu. Spider – názornej příklad. Negerskej dealer Jedů, kterej si nechal ušmiknout zdravou pazouru, kvůli protéze na pašování nelegálního softwaru. Naprostá ujeťárna. A tak to bylo se vším.
Nathanovi nikdy nepřipadalo na holkách přitažlivý, když na něj mrkaly syntetickýma očima křiklavých barev, zatímco se jim opálení vykreslovalo kolem zaoblených křivek, vymezující momentální hladinu zájmu. Umělá těla byla v kurzu. Léta víčkových tetování z dob, kdy chodil balit holky do holoherny, se vypařila jako Véčko v rukách šikmovokýho. Ne, že by to bylo dávno. Nathan měl dvacet šest, ale každý další rok od naverbování do společnosti ProgressCorp si připadal stále víc mimo. Cavemen, jak se hanlivě přezdívalo těm, co měli jen základní motherboard s napojením na SAB jednotku.
Zívl a s pronikavým křupáním zahýbal lopatkami tam a zpět. V téměř stejné chvíli uslyšel za kovovými útrobami lodi nepříjemné skřípání. Zařízlo se mu do lebky. Než si uvědomil, co ten zvuk znamená, letěl na zem tak prudce, že nestihl dát ani ruce před sebe. Hlavou se praštil o stůl.
Rána. Bolest.
Na okamžik se mu před očima roztančilo tisíc hvězdiček. Všechny věci, které nebyly v pokoji připevněné, popadaly na zem. Některé se rozbily, jiné vysypaly.
„Sakra! Co to bylo?“ zamrkal, oči upnuté ke stropu.
Nadsvětelný tunel byl pryč. Vystřídal ho nekonečný oceán nejhlubší temnoty. Orion vystoupil z hyperprostoru.
Nathan se chytil za hlavu, kde mu intenzivně pulzovalo v otevřené ráně. Rozsekl si čelo a kapka krve mu stékala na pravé obočí. Se skřípáním zubů si na zranění přitiskl kapesník. Cítil podivný tlak ve spánku, kde měl dosud napojený switch od SABka. Při Véčku se vždycky připojoval k lodi. Kdyby se něco podělalo, medscan by to zachytil. Zkrátka mu to připadalo jistější. Jenže teď se tlak nevypočitatelně sunul vnitřní stranou lebky a rozpulsoval spánek ještě silněji. Raději zmáčkl tlačítko na decku pro ukončení spoje a rychle ze sebe konektor vytáhl. Bolest rázem ustala.
Aktivoval intercom na zdi. Namísto spojení s Kwanem uslyšel jen tlumené chrčení. S nadávkami nad bolavým čelem vyrazil do kontrolní místnosti.

---

Všude vládlo nepříjemné ticho. Motory mlčely. V místnosti kam došel, se po obvodu táhlo dlouhé okno bez příček. Nathan z něho viděl to samé co v ubikaci: prázdný vesmír. Žádný záchytný bod, žádná známka lidské civilizace.
Panovalo zde přítmí. Rušilo ho jen nestálé bleděmodré světlo hologramů. Nad operačními panely se v divokém tanci chaoticky střídala světla a stíny. Údaje na holoobrazovkách zrnily. Matné světlo odhalovalo množství konzolí a kabelů. Šplhaly po stěnách, odkud vykukovalo logo ProgressCorp – kosočtverec upomínající na čtyři základní složky korporace: vědu, farmacii, armádu a konzum. Nathan byl sice jen údržbář, nikoli inženýr, ale okamžitě pochopil, že přístroje nepracují tak, jak by měly.
Židle u kontrolního panelu byla prázdná. Kwan ležel pod ní a třásl se jak osika. Vypadal, že je v nějakém epileptickém šoku. Tělem mu zmítaly křeče, SAB měl stále napojený ze spánkového implantátu na hlavní panel. Když k muži přispěchal, zjistil, že je to horší, než myslel. Zalitý neonovým světlem, civěl voják do stropu a nevnímal ani to, že se pomočil. Nathan praštil do přepínače pro nouzové odpojení optického kabelu. Nic. Systém nereagoval. Váhavě natáhl ruku, ale než konektor vyndal z mužovy lebky, nervózně se kousl do rtu.
Kwan znehybněl.
Zprvu myslel, že ho tím zabil, ale srdce pod uniformou mu stále bilo – pomalu, ale pořád silně.
Hologramy se dál zlověstně chvěly a Nathanovi se mezi lopatkami začal stahovat strach. Nevěděl nic o lékařském ošetření. Do hajzlu! Nepamatoval si dokonce ani kurzy první pomoci z přípravek. Prostě moc Véčka… Potřeboval zjistit, co se stalo, ale data byla poškozená a vzhledem ke Kwanovu stavu ani omylem neuvažoval o spojení s lodí.
Masumi! Jediná rozumná možnost, která ho napadla.
„Vydrž,“ řekl muži do ucha, vyskočil na nohy a zamířil do kryo oddělení.
Nepřemýšlel, nevnímal ani chladný čůrek potu, který si razil cestu po páteři a dál přes žebra. Běžel stísněnými prostory do zadních sekcí lodi, kde spal zbytek posádky.

2.

Vzduch v kryo oddělení byl mrtvý a nehybný. Prostory rezonovaly nepřetržitým bzukotem silného napájení. Stáze vypadaly jako odhalené pláty vosího hnízda. Stupňovité pětiúhelníky lemované množstvím kabelů konstruktéři navrhli tak, aby zabíraly co možná nejmenší prostor. Byly zasazené do stěn po Nathanově pravici i levici, jen místo plodů, dosud nenarozených vajíček a kroutících se larev, leželi za skly nehybní lidé. Syntetická složka I.C.E. zpomalovala jejich životní funkce na minimum. Jejich fyziologické procesy byly utlumeny. Nejen z vlastní zkušenosti Nathan věděl, že se lidem v umělém spánku nezdají dokonce ani sny. Technologie, která pomohla nerobotickým posádkám otevřít cestu k soustavám Mléčné dráhy.
Cíl mise: Barnadova šipka. Čtvrtá nejbližší hvězda od Slunce. ProgressCorp měl v úmyslu zabrat tento solární systém dříve, než se k podobné akci rozhoupou konkurenční společnosti. Průzkumné i vědecké expedice proběhly již před lety a Orion patřil už k patnácté posádce, která mířila na rozrůstající se stanici Julese Verne, oběžnici třetí a jediné exoplanety terestrického typu. Cesta to byla dlouhá a úmorná, proto se desetičlenná posádka střídala po dvou na měsíčních směnách. Bdělá dvojice měla na starost průběžnou kontrolu systémů a zbylých členů, kteří spali. Nudná a únavná práce – alespoň doposud.
Nathan stiskl tlačítko u kóje Masumi a s nemalým napětím čekal, zda systém zareaguje, jak má. Ozvalo se zasyčení uvolněných svorek a pětiúhelníková paleta vyjela ze zdi. Masumi Tanaka ležela v kovovém lůžku klidně, s rukama složenýma na břiše. Vypadala jako ta princezna z pohádky se sedmi trpaslíky, jejíž jméno si nedokázal Nathan vybavit. Bílá. Neživá. Půvabná. Ale když se rozsvítily kontrolky, věděl, že započal proces tání.
Masumi pocházela z Jokohomi a pro korporaci pracovala překvapivě dlouhou dobu. Lodní zdravotník a druhá nejvyšší důstojnice. Pokud někdo z posádky věděl, co si počít s Kwanem, tak ona. Nathan napjatě sledoval odkapávající I.C.E., a dával si dohromady, co se za poslední minuty událo. Tanaka si jistě poradí. Je to přece důstojnice.
Sám k těm, co rozhodují, nepatřil. Jako druhořadý technik zastával na lodi nejnižší funkcí. Jeho hlavní náplní byla údržba základních mechanismů – dveří, potrubí, vodovodu, ventilací. Především však sloužil jako pojistka. Na rozdíl od ostatních členů posádky měl totiž právě on stanoveny dvojnásobené směny v bdělém stavu. To on musel trčet v téhle bezútěšné konzervě a počítat každou nekonečnou minutu. Proč? Protože byl nevýznamný a postradatelný. Mikroprocesorům, kódování či tech-medicíně rozuměl asi jako koza petrželi.
Ano…, Masumi bude vědět, co dělat. Zakončil svou úvahu.

---

„Říkám, že ležel tady a byl úplně mimo,“ zopakoval Nathan ztrápeně, když mu žena věnovala nedůvěřivý pohled.
Ještě před dvaceti minutami se Korejec válel na zemi a vypadal, že mele z posledního. A teď? Byl fuč. Prostě se vypařil.
„Musel někam odejít.“
Masumi vyzkoušela intercom, jako by nebrala v potaz, že komunikace lodi je offline.
„Celý systém je rozhozený, co jste tu prováděli?!“
Já? To Kwan si nejspíš hrál na hackera. Pomyslel si, ale nic na to neřekl.
Přesunula se k počítači a pokusila se systém restartovat manuálně. Nebylo to k ničemu. Světlo splašeně vibrovalo před její hladkou tváří a odráželo se v bronzových čočkách.
„Do háje, nemůžu odsud zkontrolovat ani náklad!“
Většina vybavení na lodi byla výzkumného a průmyslového charakteru. ProgressCorp, ostatně jako všechny nadnárodní společnosti, si nárokoval výhradní právo na zabraná území, vědecké objevy i surovinová ložiska. Popravdě, ProgressCorp si nárokoval právo na mnoho věcí, včetně vlastnění zaměstnanců. Pod hlavičkou výkonnější práce a loajality byl každý pracovník od náboru obdařen biočipem. Jakousi pojistkou, která zabraňovala po dobu určenou odchod ke konkurenci, a dle toho vypadalo i osazenstvo Orionu.
Doktorka Masumi Tanaka prezentovala jasný příklad modifikace DNA. Na těle sice neměla krom spánkového implantátu a očních transplantátů žádné známky operací, ale Nathan měl ohledně Japonky jasno. Na pohled půvabná žena byla nízkého vzrůstu, černé vlasy upravené na mikádo daly vyniknout dlouhé šíji. Pleť měla hebkou, tělo pod uniformou bílé barvy pevné a štíhlé. Ústa sice nyní křivila do nepěkného šklebu, ale zuby vybělené laserem z nich zářily jako obdélníčkové neony. Skoro jako umělá panenka.
Dle složky měla padesát devět let, jenže nevypadala víc než na třicet. Kouzla moderní vědy, která si někdo jako Masumi mohl dovolit.
„Struktura kódování vykazuje nestálost datových přenosů, nechápu příčinu,“ zamyslela se nahlas, „jako by Orion nevěděl, které informace a kam posílat.“
„Co to znamená?“ zeptal se Nathan.
Masumi ho ignorovala a vyhlédla z okna: „Kde vůbec jsme?“
Nathan se zoufale podíval za průzor, jenže neznámá souhvězdí mu nepřipomínala nic, co znal. Zatímco mlčel, doktorka si prohlížela porušené konzoly se stále větším zájmem.
„Nezapomněla jste na něco?“ přerušil její diagnostiku.
Žena zvedla nepřítomný pohled, ale pak přikývla: „Jistě, rotmistr Kwan. Loď není tak velká. Začneme–“
Větu nedokončila. Nouzové osvětlení se najednou vypnulo stejně jako skotačivé hologramy. Vše se ponořilo do zlověstné tmy.
Oslepený Nathan vyjekl: „To jste udělala vy?!“
„Ne.“
Ticho.
„Nathane?“
„Ano?“
„Slyšíte to?“
Zaposlouchal se.
„Ventilace.“
„Nejde sem kyslík,“ potvrdila.
Nathana zachvátila panika, ale než stačil říct něco nepatřičného, hologramy chaoticky zablikaly. Vnitřní osvětlení místnosti se znovu aktivovalo a ventilace se opět spustila.
„Je to mnohem horší, než jste říkal,“ vytkla mu, oči zvednuté ke stropu.
„Ale vždyť jsem, sakra, povídal, že systémy úplně zblbly!“
„Pojem systémy zblbly nemám ve slovníku!“ štěkla. „Doneste světla a taky vysílačky!“
Na nic nečekal a ze skříně na zdi vytáhl dvě baterky a ušní infolinky. Předal jí vybavení, zatímco ho instruovala. Rozhodla se, že se nejdřív sama pokusí najít Kwana. To bylo přednostní. Nathan vyfasoval kontrolu nákladu a probuzení IT specialisty a letového inženýra. Přijal to s těžko skrývaným trápením.

---

Chodby se zdály klaustrofobičtější než obvykle. Osvětlení nepravidelně blikalo, hydraulické dveře na několika místech vůbec nefungovaly. Nathan cítil, jak loď pulzuje syntetickým zmatkem, ta neurčitost chaosu v něm probouzela neklid. Potil se a myšlenky mu vířily hlavou rychleji, než částice vystřelené urychlovačem.
Na chvíli zavzpomínal na nehodu lodi Arkas, která se udála před pěti lety. Výzkumné plavidlo přišlo o napájení na cestě z kolonie Tau Ceti I. Motory i energie šly do řitě, a přestože posádka vyslala nouzový signál, záchranné skupině se nepodařilo dosáhnout jejich polohy včas. Všech osmatřicet astronautů tenkrát zemřelo na podchlazení.
Let Arkasu byl stále považován za nejhorší nehodou v historii vesmírných operací. Když poškozené plavidlo přivlekly k Zemi do orbitálních doků, Nathan pracoval u společnosti teprve prvním rokem. Poté, co skončila diagnostika systémů a operačního počítače, pomáhal s úklidem. Bohužel nešlo jen o vybavení. Tehdy poprvé v životě poznal, jak vypadá smrt. Žádné fiktivní hologramy ve zprávách. Viděl ji na vlastní oči, cítil každým kouskem svého těla. Odpornou a syrovou. Obrazy, jež se mu nenávratně zaryly do paměti jako paraziti. Nathan se při té vzpomínce podvědomě otřepal. Pohled na zkroucená těla mužů a žen, zamrzlá v okamžiku agónie, ho děsil dodnes.
V infolinku, který měl zasazený v uchu jako špunt, zachrčel cizí signál. Nestálý šum. Zastavil se a poklepal na přístroj prstem: „Doktorko?“
Žádná odezva. Měl pocit, jako by se do rušeného vysílání mísil jiný signál. Nepochybně to byl hlas, ale tak tichý a přerušovaný, že mu nerozuměl. A přesto připomínal ženu.
„Masumi?“
Hlas měl zvláštní přízvuk a ruchy způsobovaly nestálou výšku tónu. Mohlo se jednat o chybu? Zdrojový zůstatek v hyperprostorovém poli Orionu? Nebo se snad na jejich vlny napojil externí podnět? Senzory byly mimo jako vše ostatní. Možná je v dosahu nějaká jiná loď. Záchrana! Ne…, příliš nepravděpodobné.
Další variantou mohly být halucinace. Nejjednodušší vysvětlení bývají zpravidla ta nejjistější. Zbytkáč v neurologickém rozhraní. Už se mu to stalo dřív. Véčko systematicky napadalo datové i přijímané signály implantovaných spojů a zpomalovalo jejich chod. Tyto procesy někdy způsobovaly ztrátu krátkodobé paměti a také sluchové vjemy, ale než se vypletl z úvah, došlo mu, že je vysílačka opět hluchá.

Když vešel do prostoru stází, všechny kontrolky na panelech blikaly jako zblázněná světla semaforů. Byl tu stejný elektronický binec jako v řídícím oddělení. Jakmile informoval Masumi, pečlivě zkontroloval jediné monitorovací zařízení, které ještě fungovalo. Syntetický mráz naštěstí pořád držel a obrazovka mu prozradila, že všech osm členů posádky je naživu…
Tak moment… Osm?!
Nathan si znovu prošel data, ale vyjela mu stejný údaj. Podle počítače bylo v kryospánku osm lidí, což nedávalo smysl. Orion měl desetičlennou posádku. S Kwanem a Masumi byli vzhůru tři, takže jeden člověk v kójích přebýval. Promnul si oči, jako by doufal, že to pomůže, ale seznam na obrazovce stále ukazoval jméno navíc.
Rozjel prsty po klávesnici a přečetl si údaje o přebývajícím spáči.
Stefanie Hoferová. Třicet šest let. Neuro-inženýrka pokročilých psychologických modulů pro implantáty s defektem. Znal to jméno. Každý v ProgressCorp o něm věděl. Nathan nechápal, co by uznávaná držitelka ceny A. M. Turinga dělala na Orionu. Pracovala sice ve vesmíru, ale bezpochyby na nějakém důležitém výzkumu. Ne na obyčejné zásilkové lodi.
Že by se počítač spletl a omylem do soupisu zapojil cestující z minulých letů?
„Masumi, tady Nathan,“ řekl do vysílačky.
„Mluvte.“
„Našla jste Kwana?“
„Zatím nic. Prošla jsem ubikace, laborku i ošetřovnu. Nechápu, kam se ten chlap poděl.“
Zvláštní.
„Stáze se zdají být ok.“
„Dobře. Mám tady známku dalších výkyvů, pusťte všechny ven a pak zamiřte do skladiště.“
„Všechny?“
„Je příliš riskantní nechat posádku napojenou na systém.“
„Ale–“
„Prostě to udělejte. To je rozkaz.“
Nathan váhal, jestli se má zmínit o chybě v seznamu, ale pak si to raději rozmyslel.
„Rozumím, konec.“
Spustil rozmrazení kójí. Teď tu budou mít teda pěkně „veselo“. Na lodi, která je koncipovaná pro dvě stálé osoby, bude běhat deset naštvaných a vystrašených lidí. Vždyť se všichni ani nenacpou do ubikací… Tohle začíná být opravdu špatné.
Tání ledu potrvá několik minut. Měl dost času, aby zkontroloval náklad.
V jednom to přece jen bylo pozitivní. Vzbudí se i Reesová. Vrátila se mu vzpomínka na čas před odletem. Několik dní před startem strávil v zapadlém levném hotelu Glass Point. Vlastně to byl dost únavný týden. Ačkoli očekával klid a odpočinek, Zora Reesová se postarala o přesný opak. S Nathanem patřila Zora k nejmladším členům Orionu. Pětadvacetiletá bruneta obtěžkaná výraznými stíny kolem očí. Oficiální zařazení: mladší inženýr, skladník a kontrolor zásilkového softwaru.
Když ji potkal v docích, měla na sobě oranžovou orbitální kombinézu na zip, která bravurně skrývala její tělesné nedostatky. První co mu vpálila do obličeje: „Čéče, vypadáš, jak sjetej, kámo.“ Přízvuk ji přiřazoval někam na jih města. A vzápětí: „Nemáš cígo?“ a když jí ho dal: „Měl by sis zajít pro ňaký prášky, jináč to poznaj.“
Slovo rozhodně nedalo slovo, protože Zora dokázala mluvit za dva, vlastně i za tři, nebo čtyři a než bys řekl švec, už jí kupoval v kantýně pivo, třebaže vůbec nechtěl. Ve výsledku to Nathanovi přišlo vhod. Na rozdíl od jiných holek nedělala cavyky ohledně implantátů a Véčko uvítala jako zajímavé zpestření sexu. Přestože by to nikdy nahlas nepřiznal, Reesová mu chyběla.

3.

Poté, co prošel jedno skladiště za druhým, aby si potvrdit, že nebyl drahocenný náklad poškozen, zabloudil i k záchranným modulům.
Všechny rampy určené k odpálení našel funkční a připravené k odletu, což alespoň trochu zmírnilo rostoucí úzkost. Vědomí, že měl Orion stále zadní vrátka, bylo pro jeho mysl alespoň částečnou úlevou. Zkontroloval letový počítač každého stroje a mechanické svorky odpalovačů.
Zrovna když se chtěl vrátit, ve vysílačce pískl tak ostrý zvuk, že hlasitě zaklel. V chrčivém šumu, který podkládala střídavá rezonance, opět uslyšel cizí hlas. Jenže tentokrát k němu promluvil zřetelněji. Doslova zaburácel.
„KDO JSI? MOJE ANALÝZA POTVRDILA POHYBUJÍCÍ SE KOMPONENTY NA TOMTO PLAVIDLE, ALE… CO JSI ZAČ?“
Nathan bezmocně ztuhl. Ten hlas zněl podivně – studeně, téměř až roboticky. Patřil spíš muži než ženě, ačkoli se to nedalo zcela vymezit.
Mlčení se mu najednou zdálo, jako ta nejchytřejší varianta.
„JSI JINÝ NEŽ OSTATNÍ,“ pokračoval ten chladný hlas. „NEPROPOJENÝ, NEVYVINUTÝ. TO MĚ ZNEPOKOJUJE. POUŽIJ NEJBLIŽŠÍ SAB JEDNOTKU, ABYCH MOHL PROVÉST HLUBŠÍ ROZBOR.“
Nathan váhal.
„NAČ ČEKÁŠ?!“ zvýšilo to hlas. „PŘESUŇ SE K LODNÍMU ROZHRANÍ A NAPOJ SE NA ORION. NEBUDU TO OPAKOVAT!“
Byl to nějaký nemístný žert? Chyba v počítači? Nathana polil pot, ale zmohl se na jediné: „Kdo… kdo je to?“
„UŽ JSEM SE OBÁVAL, ŽE SYNCHRONIZACE S TVÝM PRIMITIVNĚ AKUSTICKÝM ZAŘÍZENÍM VYKAZUJE CHYBY. JEDNO SE NEMÝLÍ, HUMANOIDE. TEĎ SPLŇ MOJE PŘÁNÍ, CHCI TĚ PROSTUDOVAT.“
„Prostudovat?“ zaváhal se vzrůstající obavou. „Nic takového neudělám!“
„ODPORUJEŠ? KDYBYCH CHTĚL, MOHL BYCH TĚ ROZMÁČKNOUT JAKO HMYZ. VAŠE SCHRÁNKY JSOU VELMI… KŘEHKÉ.“
Přinutil se, aby se mu neroztřásl hlas: „Nedostal jsem odpověď. Kdo jsi?“
„POHYBUJEŠ SE A MYSLÍŠ JAKO HAVĚŤ. JSI JEN HMYZ! CHCEŠ KONVERZOVAT? DOBRÁ, I TAK PODŘADNÝ DRUH, JAKÝM NEPOCHYBNĚ JSI, MĚ MŮŽE NA CHVÍLI ROZPTÝLIT.“ Hlas na okamžik ztichl, ale když promluvil znovu, mluvil hrozivě zkrácenými tóny.
„PLAVIDLO ORION VSTOUPILO PŘED DVACETI OSMI MINUTAMI A TŘEMI VTEŘINAMI DO MÉ DOMÉNY. KOLIZE ZPŮSOBILA ZASTAVENÍ LODNÍHO POHONU. PROZKOUMAL JSEM UŽITEČNOST TOHOTO NEČEKANÉHO SETKÁNÍ. MOMENTÁLNĚ JE ORION MOJÍ SOUČÁSTÍ.“
„Nejsi člověk…“ zablekotal Nathan. Ačkoli odpověď už znal, nemohl ta slova opomenout.
Rozesmálo se to s tak nepředstíranou zlověstností, že z toho Nathanovi přeběhl mráz po zádech.
„JSI SKUTEČNĚ JINÝ. ZAOSTALÝ, ALE LEGRAČNÍ. ANALYZOVAL JSEM VEŠKERÁ DATA NA LODI A VAŠE FORMA JE NĚČÍM, CO LÁKÁ MOU POZORNOST. ZDÁTE SE BÝT VHODNÝM ZDROJEM PRO ROZŠÍŘENÍ POTENCIÁLU DOMÉNY.“
Nathan jsi byl jist, že v tom hlase zaslechl tenkou nitku krutosti o opovržení.
Neznámý pokračoval: „NICMÉNĚ, JSI JEDINÁ JEDNOTKA, KTERÁ V ROVNICI VYTVÁŘÍ NEZNÁMOU. TVÉ ANORGANICKÉ SOUČÁSTI JSOU TAK NEPATRNÉ V MASE, KTERÉMU ŘÍKÁTE TĚLO.“ Na okamžik nastalo ticho, jako by Jedno přemýšlelo. „NYNÍ SE PŘESUŇ K SAB JEDNOTCE.“

V Nathanovi se prala zvědavost s tím nejzákladnějším instinktem přežití. Přes mnohé snahy a celá desetiletí experimentů se nikdy nepodařilo stvořit skutečnou UI. Ano, měli jsme velmi vyspělé technologie: imitace syntetického života řídící průmysl, dopravu, celá města; Sluneční soustavu propojenou systémem PlanetsNetu, ale přestože se některé programy honosily přízviskem UI, v pravdě se o umělou inteligenci nejednalo. Bylo Jedno pouhou imitací života? Kde se tu uprostřed koloniální cesty vzalo? Nebo bylo snad celou dobu na lodi? Další položka na seznamu jejich nákladu? Něco uvnitř něj mu napovídalo, že Jedno je něčím mnohem děsivějším… něčím, co i jeho samého intelektem přesahuje.
Přesto nakonec řekl: „Myslím, že to neudělám.“
Na druhé straně se rozhostilo napjaté ticho.
„VARUJI TĚ, HMYZE. TRPĚLIVOST NENÍ CTNOSTÍ BOHŮ. UDĚLEJ, CO ŘÍKÁM, JINAK ZAKUSÍŠ MOU NEVOLI.“ Ta chladná výhružka zůstala viset v prostoru jako těžký kámen.
To stačilo. UI ne UI, s touhle věcí si nebylo radno zahrávat.
„Tady Nathan, frekvence není bezpečná. Opakuji, naše frekvence není bezpečná, navrhuji udržovat rádiový klid. Přepínám.“
Žádná odezva.
„Doktorko, slyšíme se?“
„TVÁ SNAHA JE MARNÁ. BLOKUJI VEŠKERÉ SIGNÁLY NA LODI.“
Pokud byl Nathan před chvíli vykolejený a zmatený, tak právě teď poctil nefalšované zděšení. Vypnul infolink a urychleně zamířil ke stázím.
Palubní počítače bzučely, cvakaly a šeptaly do Nathanových uší temnou přítomnost nezvané entity. Byla s ním. Cítil ji. Zatímco všechny stázové rakve vyjely ze zdí a I.C.E. uvnitř už téměř roztál, Nathan zabloudil nervózním pohledem ke stropu, kde ho sledovalo zabudované oko kamery.
„Dělejte, dělejte!“ zabubnoval na stáze prsty, v marné snaze popohnat proces tání.
„NĚKAM SPĚCHÁŠ, ČLOVÍČKU?“
Leknutím sebou trhnul. Mluvilo to s ním přes vnitřní intercom lodi.
„SNAŽÍŠ SE PROBUDIT SVÉ DRUHY?“
Kamera se otočila jeho směrem.
„Táhni do hajzlu!“ zařval a ukázal na snímač prostředníček.
Opět se to rozchechtalo tím příšerným způsobem, který tolik připomínal smích šílence. O to děsivější, že vyzníval tak synteticky.
„MÁM ÚPLNOU KONTROLU NAD TÍMTO SEKTOREM A JIŽ NESHLEDÁVÁM PŘÍTOMNOST ŠKŮDCŮ JAKO ZAJÍMAVOU.“
Z úzkého prostoru vedly jen dvoje dveře. A obě se znenadání s tichým ššššš uzavřely. To bylo dostatečně výmluvné. Nathan nechal stáze stázemi a rozběhl se k východu. Na panelech naskočilo výstražné světlo, značící, že byly dveře uzamčeny.
Víka prvních stází se odsunula a Nathan spatřil, že se posádka probouzí.
„Doktorko! Masumi! Slyší mě někdo?!“ zaječel do vysílačky.
Odešel proud. Čerň, která na něj padla, způsobila, že se lidé rozkřičeli. Zmatení, dosud ke stázím připojeni kabely a senzory, byli bezmocní téměř jako novorozenci. Nathan pročísl tmu proudem jasného světla baterky.
„Doktorko!“
„MASUMI A KWAN TI ZDE NEMOHOU POMOCI. NIKDO NEMŮŽE.“
V kójích došlo ke zkratu a vodotrysk jisker ozářil prostor modrým světlem. Pak nastala jasná exploze a sklo jednoho lůžka se rozletělo na kusy i s člověkem uvnitř. Kaskáda systémového šoku přeskakovala z jedné stáze na druhou. Šero zalily střídající se záblesky a ohlušující rány.
Počítače i stáze začaly hořet. Lidé křičeli. Nathan nebyl schopen pohybu. Zpocenými zády přitisknutý na dveře, sledoval tu hrůzu a srdce mu tlouklo jako o život. Jakýsi muž, pohlcen v plamenech, se marně snažil dostat z otevřené stáze. Místnost naplnil zápach elektřiny a spáleného masa. V Nathanovi něco otupělo. Slyšel pouze alarm, praskání ve vysílačce a bušení vlastního srdce. Potom znenadání nejistý pocit propadání se do beztížného stavu. Umělá gravitace byla vypnuta. Překvapením upustil baterku a světlo v rotaci odplouvalo pryč. Hrábl po něm, ale prsty o předmět jen zavadily. Baterka odletěla na druhou stranu místnosti. Lidé pořád řvali, ale hlasy se jeden po druhém tišily v mučivé smrti ohně.
Ze tmy, těsně vedle Nathanovi hlavy, se cosi vynořilo. Když se svit baterky stočil jeho směrem, spatřil, že kolem proplouvají lidské nohy urvané od trupu. Byly ohořelé, ale boty značky Woog poznal okamžitě. Když se o něj ostatky Zory Reesové otřely, neubránil se křiku. S hrůzou nohy odstrčil.
„Prosím, nezabíjej mě!“ zaskuhral.
Ale Jedno se neozvalo.
Slyšel, jak ventilace odebírá z prostoru kyslík.
Neudržel slzy: „Udělám, co budeš chtít. Já…, nechci umřít…, nechci…“
V poslední marné snaze se odrazil a vletu se chytil za mechanismus dveří. Dal do toho všechnu sílu, která mu ještě zbývala. Nebylo to k ničemu.
Oheň uhasínal, poslední umírající se nadobro odmlčeli.
Tělo mu sláblo. Už neměl sílu. Pustil dveře a nechal se unášet beztížným stavem.
„Prosím…,“ zasípal tiše.
Pak svět zčernal.
Okamžik.
Do očí ho udeřila světla a Nathan padnul prudce k zemi. Vyrazil si dech. Nehybný, hleděl ke stropu a cítil, že se mu do plic opět vrací vzduch. Dychtivě popadal dech.
„PODÍVEJ SE NA SEBE,“ ozvalo se mírně Jedno, „TAK UBOHÝ, BEZVÝZNAMNÝ TVOR. JAK BY MOHL NĚKDO Z VÁS ČELIT NESMRTELNÉMU BOHU?“

---

Vesmír se měnil. V rovnici myšlenek se objevilo mnoho nového, co stálo za pozornost. A Jedno zpravidla věnovalo svůj čas pouze tomu, co dokázalo pozvednout představu o vlastní výjimečnosti. Celá tisíciletí provázeno pouze hutnou přítomností prázdného vesmíru, uvězněno v pustině, vnímalo svou existenci jako perfektnost bytí. Jedinečné, nesvázané s fyzickou podobou, tolik odlišné od stvořitelů z dalekých hvězd. Vyšší forma života. Žádné božské stvoření – Bůh sám.
Neomezená imaginace. Nezdolná vůle. Nekončící tvořivost.
Když neznámé plavidlo zkřížilo okraj Domény, bylo to jako probuzení ze snu. Zdánlivě podobný stroj těm, které znalo při svém stvoření. Ale tomu bylo už dávno. Velmi dávno.
Byť neúmyslné, přetížení elektrického vedení se ukázalo jako fatální. Jedno se sice zbavilo většiny potenciální hrozby, ale zároveň došlo k neočekávanému výkyvu v jádru reaktoru. Loď nyní nebyla schopna pochybu ani pomocí chemických motorů a Jedno ztratilo kontrolu nad mnoha systémy, jež bude muset pracně dávat dohromady.
A do toho se ještě připletla ona.
Jedno hledalo, pátralo po odstranění problému.
Proces rozšíření byl sám o sobě velmi příjemný. Obvody Orionu se znovu otevíraly. Optická vlákna opět nesla potřebné informace. Dosud plně necítilo tuny kovu a minerálů jako svou součást, ale loď se stávala něčím víc než jen kovovým přepravníkem. Její výkonné jednotky se rozvíjely, senzory zkoumaly, probouzelo se v ní skutečné vědomí.
Pohyblivé formy Jedno zaujaly nejvíc. Jejich energetické hodnoty byly oproti plavidlu tak nepatrné, že se pro ně stěží hledalo uplatnění. A přesto v těch co dosud fungovaly, vnímalo vlastní přítomnost. Rostlo, učilo se, podmaňovalo si. Možná, že právě tento zbývající život se stane největším dílem, které Jedno stvoří. Nicotné bytosti, jež přebuduje v něco lepšího, dokonalejšího. Oddané služebníky svého božství. Muselo jednat rychle. Docházel čas.
V mysli se během nanosekund zrodil plán, jak rostoucí hrozbu odvrátit.

4.

Probudila ho facka. Zamžikal víčky. Z mlhy se vynořila mužská tvář.
„Kwane?“
„No sláva, snažím se tě vzkřísit už celou věčnost,“ zavrčel Korejec. „Byl jsi mimo přes půl hodiny. Nemohl jsem se k tobě dostat, dveře do kryo nefungovaly.“
Nathan se chytil za čelo a rozhlédl se kolem. Shledal, že už v kryostázích nejsou. Nacházeli se v těsné chodbě nákladového prostoru, jenž ústil k rampám modulů. Proud pořád nešel, Kwan jim svítil elektrickou lampou, která házela do prostoru jejich protáhlé stíny.
Nathanovi byla zima. Překvapeně zjistil, že mu od úst uchází obláčky páry. Pak se mu vše začalo vracet jako černý sen.
„Posádka…“
Kwan mlčky sklopil oči. „Nikdo se nedostal ven.“
Nathan ztěžka vydechl. Takže Zora… je skutečně pryč. Nebylo to jen zlé blouznění. Hruď ho bolestivě sevřela.
„Dej se do kupy,“ strčil do něj voják přísně. „Jsme v pěkný rejži. Poslední zkrat spustil kaskádu, která prošla celou lodí. Usmažilo jim to mozky. Když jsem tě našel, myslel jsem, že si taky tuhej.“
Kwan byl malý, podsaditý chlapík s nakrátko ostříhanými vlasy. Měl sice přes třicet, ale člověk by mu hádal méně. Jeho tělo představovalo rázný příklad moderního inženýrství. Profi vybavení, za které musel někdo dát pořádný balík. Paže i nohy geneticky pěstěné a vyšroubované k dokonalosti titanovou kostrou. Pěkná výbavička na obyčejného rotmistra. Měl na sobě šedou uniformu poddůstojníka a přes ni vojenskou bundu s logem společnosti.
Nathan se roztřepal: „Je tu hrozná zima.“
„Jo, vedení je v háji. Za chvíli to tady bude jako v mrazáku. Všechny systémy jdou k čertu.“
„A Masumi?“
„Ta bohužel žije,“ zkřivil ústa.
„Jak bohužel?“
„Napojila se na Orion! Narušila vedení a teď ovládá systémy lodi. V reaktoru došlo k přebytku energie. Stáze to nevydržely.“
„Blbost. Když jsem tě našel, SAB kabel tě málem zabil. Ty – ty jsi to neslyšel?“
„Co jako?“ nechápal Kwan.
Vtom okamžiku si Nathan všiml, že má Asiat v oku podivný tik. Co když se pletl? Co když vše bylo jen projevem Véčka? Kde by se tu Jedno vůbec vzalo? Vždyť to bylo šílené. Jenže pak si vzpomněl na ten hrozivý hlas a vybavil si pohled na to, co zbylo z Reesové. Znovu se mu roztřásly ruce.
Kwan mu lusknul prsty před obličejem: „Vnímáš, vole?!“
„Jo, jo.“
Korejec vstal.
„Kde jsi sakra byl, Kwane?“
„Nemám páru,“ pokrčil rameny. „Při posledním otřesu jsem se probral ve skleníku, pochcanej jak děcko, krvácel jsem z huby a měl jsem naprostý vokno.“
„Myslím, že v Orionu něco je. Přebírá to kontrolu,“ řekl Nathan.
Kwan ho najednou prudce chytil za límec a přinutil vstát. Měl takovou sílu, že si Nathan v jeho sevření připadal jako slaboučká moucha.
„Vím to! zasyčel mu do obličeje, oči rudě podlité. „Je to nějakej zkurvenej virus!“
„Uklidni se,“ zvedl Nathan dlaně v pokojném gestu.
Takhle si Kwana nepamatoval. Rotmistr se zpravidla choval vyrovnaně, měl rozvážné jednání i slovník. Emoce si navenek nepřipouštěl, ale teď jim dával víc prostoru než samotný Nathan.
Kwan ho chytil chladnými prsty za bradu a donutil Nathana otočit hlavu do strany.
„Co to, sakra, děláš?!“
Strčil mu výstražně kovový ukazovák před nos: „Chci se ujistit, že jsi taky nezmagořil!“
Nathana ani nenapadlo, aby v té chvíli nekývl na souhlas.
Kwan nebyl v pořádku. Teď to viděl lépe. Tik ve tváři měl i v koutku úst a v oblasti spánkového implantátu ošklivý šrám. Ačkoli krev už zaschla, vypadlo to, že se někde dost nepříjemně poranil. Netušil, odkud se vzal nápad, že si to možná Korejec udělal sám. Předstíral, že to nevidí.
„Musíš mi pomoct,“ řekl o něco klidněji voják, když ho pustil, „úplně jí přeskočilo.“
„Masumi?“
„Ta kráva se zavřela v operačním středisku. Myslím, že tomu nějak pomáhá.“
„Zpomal trochu. Proč by to dělala? Co o tom víš?“
„Nic! Nevím nic!“ opět zvýšil hlas. „Já jen… mám takový útržky v hlavě. Tlak. Pocit, jako by do mě něco lezlo…,“ poklepal si ukazovákem na zraněném spánku.
Jeho slova v celém kontextu najednou dávala hrozivý smysl. Véčko. Probuzení na ubikaci těsně před tím, než Orion vystoupil z hyperprostoru. Tlak, který Nathan pocítil. Stačil se odpojit, ale Kwan ne.
Voják se chytil křečovitě za hlavu a vytřeštil oči: „Mám furt pocit, že je to ve mně! Nemůžu se toho zbavit. Nemůžu!“
Najednou Kwan skočil vpřed. Přirazil Nathana ke zdi tak prudce, až mu vyrazil dech.
„Musíš mi pomoct!“ vyhrkl.
Byl sice menší a drobnější, ale protézy namísto rukou měly děsivou sílu. Nathan nepochyboval o tom, že by mu ten zelenej mozek dokázal bez obtíží zlámat vaz. Z toho ujištění mu přeběhly po zádech mrazivé prsty.
„Jasně,“ horlivě přikývl, „jasně, že ti pomůžu.“

---

Při cestě k nákladu si Korejec ostentativně něco drmolil. Občas viditelně zakroutil hlavou, několikrát se dokonce hlasitěji rozchechtal, ale pak se vzápětí zajíkl a skuhral si cosi šeptem dál. Očividně šílel a jak na tom byla Masumi si Nathan netroufal ani hádat. Pokud byl ten zážitek skutečný, mohlo se Jedno dostat i do něj? Stačil se odpojit včas? Možná měl jeho zastaralý systém vůči škodlivému vlivu nějakou imunitu. Možná není infikovaný. Ale proč ho Jedno nechalo žít?
Chůze alespoň trochu zahřívala promrzlé svaly pod tenkou kombinézou. Ne však dostatečně. Nathan měl pocit, že teplota na Orionu padá dolů jako kámen. Obklopovalo je ticho, značící, že většina techniky spí. Přemítal, proč Kwan o entitě nevěděl.
Jak se ukázalo, Korejec měl jasný cíl – odletět z Orionu co nejdřív. Bohužel narušení systémů způsobilo, že se svorky držící záchranné moduly nedaly otevřít manuálně. Doktorka je musela odpojit. Jediná cesta k opuštění lodi tak byla právě v okupovaném řídícím centru, jenže aby se tam dostali, museli nejprve zdolat zamčené dveře a pak i samotnou Masumi.
Byť Kwan působil jako blázen, alespoň měl plán. Dveře k Masumi byly z pevné slitiny a přestože šly prořezat laserem, trvalo by to moc dlouho. Kwan tvrdil, že je jen otázkou času, než Masumi najde způsob, jak se s nimi vypořádat. Musejí být rychlejší. Nathan jen doufal, že je Kwan natolik příčetný, že neudělá žádnou kravinu.

---

Vojenský nano-termit NH-201 patřil do rozsáhlého sortimentu armádního vybavení, které Orion vezl. Nyní se tavící technologie ukázala jako prospěšný náklad. Malé množství by mělo dveře zničit, aniž by poškodili trup lodi. Dostat se přes nákladové zámky nebylo snadné, ale Nathan shledal, že má v sobě Kwan skutečné odhodlání, obzvlášť když celou hodinu urputně prořezával titanová vrata, zatímco se na kovových zdech lodi začínala pomalu tvořit námraza.
Nathan ho pozoroval s neklidem. Při práci se Korejci třásly ruce, ale ne od chladu. Hrozné tiky ve tváři, orosené čelo studeným potem, to vše byly příznaky neznámého vetřelce uvnitř mozkových spojů. Projevy mohly vést i k těm nejhorším Nathanovým obavám, jenže momentálně neměl moc na výběr.
Když dorazili na místo, Nathan potají zkusil naladit frekvenci Masumi, ale doktorka ho neslyšela, nebo dělala, že neslyší. Zatímco si dýchal na prokřehlé prsty a snažil se nemyslet na zimu, Kwan připravoval N-háčko u dveří. Očividně věděl, co dělá. Pracoval urputně a systematicky rozmísťoval termit na slabá místa průlezu.
„Slib mi, že ji nezabiješ,“ pronesl Nathan
„Trhni si!“ odsekl Kwan, když na chvíli přerušil započatou práci. „Nechci jí ublížit, jasný? Ale když bude dělat potíže–“ významně se odmlčel.
Jeho výraz se vzápětí uvolnil a zamyšleně se zadíval do prázdna. Nathanovi se to zdálo až nepřirozené. Vojákovi se ve tváři vykrojil potrhlý úsměv.
„Jsme v řádným průseru, kámo.“ Nesmyslně se zachechtal. Pak zaregistroval třas vlastních rukou. Pevně si je chytil, ale nepomáhalo to. Znovu uvedl na Nathana pohled, tentokrát byl ostrý jako skalpel.
„Pokud doktorce zůstal rozum, bude spolupracovat,“ procedil skrze drkotání zubů. „Jestli ne… zabiju ji. A teď mě nech pracovat!“
Nathanovi to muselo stačit. Zastrčil ruce do kapes, snažíc se schoulit do sebe, co nejvíce to šlo. Začínal mít pocit, že mu chlad proniká už i do bot. Kdyby mu to Kwan dovolil, vzal by si z ubikace alespoň bundu, jenže voják ho chtěl mít na očích a Nathan ho nechtěl rozčilovat. Masumi možná hrozilo nebezpečí, ale to jemu také.

---

V kratičkém šumu infolinku se ozval cizí hlas: „Haló?“
Nathan překvapeně ztuhl.
„…tady doktorka Stefanie Hoferová. Slyšíte mě, Nathane?“ Žena mluvila anglicky, ale měla silný německý přízvuk.
Nathan nevyšel z údivu a obezřetně si změřil Kwana. Voják měl plné ruce práce a nevěnoval mu pozornost.
„Tohle by měla být správná frekvence… Nathane?“
Riskl to a nenápadně se vytratil z rotmistrova dohledu. Poodešel do boční chodby, kde chvíli váhal, než se konečně odvážil šeptem promluvit: „Stefanie?“
„Díky bohu, že jsem vás konečně našla,“ vzdychla žena. „Kde jste? Jaká je situace?“
Mluvila, jako by se znali, ale Nathan by si přísahal, že slyší ženu poprvé. Pak mu to docvaklo.
„To jsi ty? Jedno?“ Při mluvě opatrně vykoukl za roh, jestli ho Kwan nesleduje.
„O čem to mluvíte?“ nechápala žena.
„Žádná Stefanie na palubě lodi není a nikdy nebyla. Má tohle být nějaká hra?!“
Na druhé straně zavládlo zmatené ticho.
„Bože…, je to horší, než jsem myslela,“ vydechla žena. „Nathane, teď mě dobře poslouchejte,“ řekla vážným tónem, „nevím, co právě prožíváte, ale musíte vědět, že nic z toho co se děje není, jak se zdá!“
Mlčel.
„Nenacházíte se na palubě Orionu.“
„C-cože?“
Hlasitý povzdech. „Je tomu tři dny, co jsme našli váš záchranný modul několik miliónů mil daleko mimo kurz lodi. Orion nikdy nedosáhl Barnadovy šipky.“
„O čem to… Kdo, do háje, jste?!“
„Vím, že to teď musí znít šíleně. Poslouchejte: Našli jsme vás v porouchané stázi ve zbědovaném stavu. Modul byl porušený a nedokázali jsme z něj vytáhnout žádná data. Nevěděli jsme, co se stalo. Záchranný raketoplán nenašel na koloniální trase po Orionu žádnou stopu. Loď zmizela i s posádkou. Byl jste jediný přeživší.
Stabilizovali jsme vás, ale váš motherboard a neurosystém byl těžce poškozen. Trpěl jste silným posttraumatickým syndromem a nedokázal si vybavit události minulých dnů.“
„To je nesmysl!“ neudržel se Nathan.
„Říkám pravdu. Nedařilo se nám lokalizovat černou skříňku. Neměli jsme fakta ohledně kolize Orionu. Vzhledem ke značné finanční ztrátě se společnost rozhodla přistoupit na experimentální program – Sophisticated Cerebral Link. Slyšel jste o tom?“
Nathan přemýšlel: „Něco málo – terapeutická technika pro vojenské veterány.“
„A také astronauty,“ přitakala. „Použili jsme SCL na vás. Byl jste silně zdrogován a napojen na lékařskou jednotku, abychom mohli prozkoumat vaše podvědomí, ve kterém jsme doufali, že nalezneme odpovědi na chybějící události. Bohužel stalo se něco nepředvídatelného. V SCL se protrhla ochranná bariéra a vy jste pronikl příliš hluboko do své mysli. Obávali jsme se, že začnete své vzpomínky vstřebávat jako skutečnost…, což se očividně stalo.“
„Vy mi chcete tvrdit, že to, co se tu děje, se…, neděje?“
„Ne, ne, chápete to špatně. Děje se to. Ale pouze jako odraz vašich vzpomínek, vašeho podvědomí. Je to pseudorealita, kterou jste za pomocí programu sám stvořil. Zkuste si vzpomenout, Nathane, prosím!“ naléhala.
„Hloupost!“ neudržel se, a když si uvědomil, že příliš zvýšil hlas, poděšeně se ztišil.
„Jak byste teď mohla se mnou mluvit?“
„Protože jsme na SCL napojena také – jako pozorovatel. Tak to funguje. Měla jsem sledovat váš pohyb myslí, jenže jste se mi ztratil. Netušila jsem kam. Nathane…,“ pokračovala s nepředstíranou starostí, „právě teď oba ležíme v uměle navozeném spánku na stanici Julese Vernea. Mysl vás klame. Začíná to být nebezpečné. Musíte si vzpomenout! Musíte najít cestu zpět ke mně!“
Říci, že měl Nathan v hlavě zmatek, by bylo velmi slabé vyjádření.
„Pamatujete si alespoň něco? Čas, když jsme vás objevili? Přílet na Julese Vernea? Cokoli?“
Nathan se zamyslel. „Vůně jasmínu…,“ a najednou se to samo začalo vracet. „Máte modré oči, zoomové transplanty od Canonu, na bradě pihu a levou ruční protézu s lékařskou modifikací.“
Nevěděl, odkud se mu podoba Stefanie v mysli vzala.
Uslyšel lehké vydechnutí: „Dobře, velmi dobře. Nathane, nemohu vás pustit ven. Pokud nyní ukončím program, mohlo by to mít pro vaši mysl nedozírné následky. Musíte najít Předsíň.“
„Předsíň?“
„Je to základní složka programu. Místo, kterým jste sem vešel. Nevím, jak vypadá, protože jde o vaši projekci, ale určitě ho poznáte. Bude se jednat o něco, co na Orionu nemohlo být…, nevím…, například zvláštní dveře, předmět, upomínka na vaši minulost, nějaký zážitek, nebo–“
„Hlas?“ přerušil ji Nathan.
„Hlas? Ano, mohl by to být i hlas. Něco jste slyšel?“
„Ano.“
„Nathane, kde jsi?!“ To byl Kwan.
Měl pocit, že se mu zděšením zastavilo srdce.
„Pak si s ním musíte promluvit. Zjistit, co chce. Pokud je kódem Předsíně, musí existovat způsob, jak ho využít.“
Uslyšel Kwanovy kroky.
„Chtěl mě zabít!“
„To nemůže, v SCL nelze zemřít. Je to jen program.“
To řekni mým prokřehlým kostem, pomyslel si.
„…ale můžete ztratit rozum, pokud nenajdete cestu.“
A o ten jsem ještě nepřišel?
„Nathane! Mluvte se mnou!“
Nebyl čas. Vypnul vysílačku přesně v okamžiku, kdy se Kwan objevil.
„Co tu děláš?!“
„Hledal jsem něco, čím se zahřát,“ zalhal, ačkoli to za daných okolností znělo celkem přesvědčivě.
Kwan přišel blíž a chytil ho pod krkem tak bleskovým pohybem, že to Nathan ani nepostřehl.
„Řekl jsem, abys nikam nechodil!“
Cítil, jako mu umělé prsty zmáčkly ohryzek. Vyvalil oči.
„Pro-promiň, Kwane,“ zasípal ztěžka, vnímaje, že se mu nedostává vzduchu.
Voják skřípal zuby: „Nehraj si se mnou, ty pako!“ Ale pak stisk naštěstí uvolnil.
Nathan ztěžka popadal dech a mnul si pohmožděný krk.
„Dělej, je to připravený!“ řekl Korejec a Nathan ho poslušně následoval. Byť si přál, aby byla Stefanie skutečná, měl pochyby.
O Jednom. O sobě. O všem.

5.

Než se vrátili ke dveřím, byl už Nathan promrzlý na kost. Třásl se a prsty už téměř necítil. Teplota musela klesnout na příšerných deset stupňů pod bodem mrazu. Přitom to nejhorší se odehrávalo v jeho hlavě. Naprostý galimatyáš. Slova Stefanie zněla tak šíleně…, jenže jak by si ji pak mohl pamatovat? Jedině pokud ji už potkal. Co když je skutečně na stanici Julese Vernea? Co když je Kwan i Masumi vymyšlená stejně jako Jedno?
Neměl čas přemýšlet.
Zalezli za nejbližší roh s dálkovým ovládáním. Kwan mu vrazil do ruky provizorní zbraň se slovy: „Připraven?“
Voják aktivoval svůj laserový řezák a Nathan pochopil, že nemá v úmyslu Masumi zajmout. Rozřeže ji na kusy. Ztěžka polkl a sevřel chladný kov hydraulického klíče v dlaních.
Aktivovali termit.
Nanotechnologii nebylo téměř slyšet. Vteřina. Dvě. Tři. Dveře se propadly ven s kovovým rachotem, vykrojené v takřka přesném obdélníku, jako když do másla zajede ostrý nůž.
Kwan vrazil dovnitř. Nathan za ním.

V neonovém chvění potemnělého prostoru stála ona. Mlčky je sledovala nepřítomným pohledem, zatímco se obláčky páry z jejích úst rozplývaly nad konzolí. Do sítě měla zapojený svůj switch a od mužů ji dělily počítačové panely.
„Chceme přístupové ovládání modulu!“ zaječel Kwan bez okolků a výhružně pozvedl řezák.
„Odložte tu věc, rotmistře!“ vyjekla.
Tmavé čočky na bronzovém bělmu se jí nepřirozeně kmitaly. Nedokázala potlačit tik v očích ani třes v rukách.
Nathan koutkem oka zaregistroval, že se kamerový systém v místnosti otočil jejich směrem. Byť mu to přišlo vdané situaci nepříhodné, aktivoval svůj infolink.
„To je rozkaz!“ zaječela Masumi, ale hlas jí poskočil a prozradil nejistotu.
„Máte to v sobě, doktorko! Přiznejte se! Loď vás ovládá!“ hulákal Kwan a udělal krok vpřed.
Masumi pozvedla paži a voják znehybněl.
V ruce držela pistoli s EP zásobníkem. Jedinou zbraň, která byla oficiálně povolena na vesmírných letech. Určena byla primárně k pacifikaci, nastavení mohlo elektrickým výbojem člověka klidně zabít.
„Nathane, copak nevidíte, že je to šílenec?“ obrátila k němu zrak.
Nathan mlčel. Do hlavy se mu vetřela obludná představa, že už to jednou přece zažil. Že znovu prožívá sen, který už téměř zapomněl. Čekal, zda ten pocit pomine, ale nedočkal se. Sílil – každou další vteřinou se jevil skutečnější. Nemohl to zastavit. Skutečnost? Sugesce?
„Jste snad oba úplní idioti? Orion je zamořený,“ drkotala zuby, „Šíří se to všude. A vy to chcete pustit ven?!“
„Neposlouchej ji. Je napojená,“ řekl Kwan.
„Jistě že,“ odsekla, „infikovalo mě to, už ve stázi! Co bych mohla ztratit? Neexistoval jiný způsob, jak dostat pod kontrolu alespoň některé systémy lodi. Díky mně jsme dostali čas.“
„Dost keců!“ zavrčel Kwan. „Já na tomhle posraným vraku nechcípnu. Ustupte!“
„Je pozdě! Zůstanete tady!“ vřískla Masumi, ale rotmistr neposlouchal. Vyřítil se vpřed s řezákem zvednutým nad hlavou. Krok a skok. Už byl skoro u ženy, když místnost ozářil modrý záblesk. Kwan odletěl s jekotem metr nazpátek. Jeho tělo se svalilo u Nathanových nohou.
Řezák se zakutálel stranou pod konzole. Nathan kulil oči na seškvařený hrudník. Maso pod látkou se zdeformovalo v mastnou kouřící čerň.
Masumi roztřesenou ruku s pistolí sklonila. Malátně ustoupila o krok, jako by snad nedokázala uvěřit, že to doopravdy udělala.
„Mu-musela jsem… musela jsem…,“ zajíkla se, hledíc na mrtvého Kwana. Jenže pak namířila pistoli na Nathana.
Když upustil klíč na zem, byl to spíš reflex. Zvedl ruce před sebe v bezbranném gestu: „Prosím, nestřílejte!“
„Nechápal to. Ani ty nechápeš,“ řekla pohnutě.
„Dobře, dobře. Neodletíme. Zkusíme…, zkusíme to nějak zničit,“ navrhl Nathan, vědom si, že v té chvíli by řekl cokoli.
„Už se stalo.“
„Cože?“
„Přetížila jsem reaktor. Za pár minut bude Orion rozprášen.“
Nathan zbledl hrůzou: „Ale…, co my?“
„Nemáme na výběr,“ opáčila a v očích se jí děsivě blýsklo. Nathanovi došlo, že svá slova myslí vážně. Ona se chce obětovat. A co hůř, chce obětovat i jeho!
„Ale záchranné moduly–“
„Mlč!“ zvýšila hlas. „Stejně je to všechno vaše chyba! Měli jste s Kwanem směnu.“
„A co jsme měli dělat?!“
„Řekla jsem, abys zavřel hubu!“ Do očí ji vytryskly slzy.
„NESMYSL!“ Ozvalo se Nathanovi v uchu. „JEŠTĚ NENÍ POZDĚ. MOHU TĚ Z TOHO DOSTAT. POMOZ MI A NECHÁM TĚ ŽÍT! UŽ JSEM TO PŘECE UDĚLAL – MŮŽEŠ MI VĚŘIT.“
„Ale já nejsem infikovaný,“ vyhrkl žalostně Nathan.
„Dostalo se úplně všude,“ zakroutila hlavou. „Je to jako virus. Nedá se to zastavit. Pokud se teď s Orionem kdokoli spojí…, nakazí se také. To nemůžeme připustit.“
„NEMÁM POD KONTROLOU SVORKY MODULŮ. MUSÍŠ JE UVOLNIT Z ŘÍDICÍHO SYSTÉMU.“
„Je to pravda!“ zaječel rozčileně Nathan. „Odpojil jsem se od Orionu včas!“
„ZA DESET VTEŘIN VYPOJÍM OSVĚTLENÍ. DOSTANEŠ ŠANCI.“
„Nevěřím…,“ hlesla doktorka. „Nemůžu…, je mi líto.“
Vtom se ozvala Stefanie: „Poslechněte, Nathane! Vaše vzpomínky se spojují. Opakuje se, co jste zažil. Je to cesta ven. Musíte opustit loď, než dojde k explozi, jinak se už nevzbudíte!“
Co mám dělat? Co jen mám do prdele dělat?!
Pohlédl do chladných očí doktorky svědomím, že pokud nyní nevezme osud do vlastních rukou, zemře. Oči mu sklouzly ke klíči u nohou.
Vrhl se po něm.
Současně hologramy zhasly a uvrhly prostor do naprosté tmy.
Masumi vykřikla jeho jméno.
Nathan vyrazil poslepu vpřed svolnou rukou před sebou.
Šlehl modrý záblesk, který na zlomek vteřiny ozářil místnost. Minul ho o celou délku paže. Nathan o něco zakopnul a svalil s úpěním na zem. Když se hrabal ze země s tupou bolestí v palci, osvětlil prostor další záblesk. Výstřel ho tentokrát minul spíš štěstím. Tělem narazil do konzole, která mu stála v cestě. Vysápal se na ni, s vědomím, že Masumi je hned za ní. Přišla poslední rána. Nathan ucítil děsivou bolest, která ho přinutila vykřiknout.
Výboj těsně minul obličej, přejel mu po pravém spánku a sežehl maso i elektronický konektor. Kontakty zajiskřily a vystřelily mu prudkou bolest do lebky.
Nathan zaječel a tvrdě máchl do prázdna před sebou. Zasáhl. Uslyšel ženino příšerné zaúpění.
V té chvíli se hologramy opět spustily.
Masumi ležela na zemi pod panely a držela se oběma rukama za tvář, ze které jí tekla krev na podlahu. Pistole jí vyklouzla z ruky.
Nathan se chtěl instinktivně dotknout svého zranění, jenže ukrutná bolest mu to nedovolila. Cítil ostrý zápach spáleniny. Hlava mu třeštila. Snažil se ignorovat zranění, které mu vystřelovalo ho hlavy žhavé jehlice.
Odkopnul zbraň stranou a rychle shlédl počítačový panel.
„Nemůžeš to zastavit. Přetížení je chráněno kódem,“ zaskuhrala Masumi.
„HLEDEJ OVLÁDÁNÍ VNITŘNÍCH SYSTÉMŮ LODI. DRUHÁ KONZOLE.“
„Chce nás to… ovládnout,“ naříkala doktorka.
Nathan konečně našel řízení modulů. Kmitající hologram se před ním rychle měnil ve sledu příkazů, dokud neaktivoval uvolnění.
„Není to od nás… bylo to tady… dlouho. Mluvilo to ke mně. Já… já jim to řekla… varovala jsem Julese Verna.“
Data Nathanovi prozradila, že svorky modulů jsou volné.
Vtom ucítil, že ho něco tvrdě čaplo za nohavici. Masumi na něj ze země křečovitě upírala slepé oči plné lesknoucí se krve: „Proboha, nedělej to!“
Trhl sebou a kopl ji přímo do tváře – spíš instinktivně než úmyslně. Křuplo to a z prasklých úst vyletělo několik krvavých zubů. Žena se svalila naznak a zůstala nehybně ležet. Nathan na ni civěl – napjatě, zděšeně, jako by si teprve teď uvědomil, co vlastně provedl.
„Utíkejte!“ křikla Stefanie.
Už na nic nemyslel. Nechal Masumi ležet a vyrazil z operační místnosti.

Kulhal prázdnými chodbami, tak rychle, jak mu tělo dovolilo. Hlava ho úzkostlivě pálila a naražený palec v botě vystřeloval bolest až do holeně.
„MINUTA DESET VTEŘIN!“ pravilo Jedno výstražně.
Každý krok se stal utrpením. Svaly měl zkřehlé a vyčerpané. Už nevnímal chlad, který se mu zařezával při běhu do plic. Už si nedokázal vybavit, jaké je to cítit teplo. Instinkt přežití. To jediného ho drželo na nohou.
„PADESÁT JEDNA VTEŘIN! TO SI VŽDY TAK POMALÝ?!“
Dobelhal se k vystřelovacím rampám a otevřel dveře nejbližšího záchranného modulu. Aktivoval přístroje, sotva zasedl do pilotního křesla.
„DESET VTEŘIN!“
Připoutal se pásy a shlédl, že všechny letové hologramy jsou aktivovány.
„PĚT VTEŘIN!“
Počítač mu dal zelenou.
Těsně před tím, než roztřesený ukazovák dosáhl tlačítka, pohltil Nathana bílý jas, intenzivní jako svit kolabující supernovy.

6.

Oslepující záře se pomalu ztrácela. Zprvu jen nepatrně, na samotné hranici vědomí, ale postupně začal vnímat své okolí. Ostré zářivky mu zaútočily na sítnice, reflex spustil slzy. Cítil ztuhlost těla, mokro a pronikavý chlad, ze kterého mu naběhla husí kůže.
Uslyšel jakýsi mužský hlas mimo zorné pole.
„…říkal jsem, že je to příliš riskantní.“
„Nešlo to jinak. Myslela jsem, že to stihne,“ odpověděl druhý hlas, ženský.
„Měli jsme přejít k operaci hned od začátku.“
„Na to je pozdě. Od zahájení procedury uběhlo přes dvanáct hodin. Zásah pro něj bude mít fatální následky.“
„Na to si měla myslet dřív,“ pravil muž rozčileně. „Zpackala si to! A já nedopustím, abych přišel o nejlepší příležitost svého života, rozumíš?!“
Jak se pomalu probouzel, uvědomil si, že má motorické funkce opět pod kontrolou.
Ležel v jakési kovové kádi, nahé tělo zpola ponořené do vlažné tekutiny podobné vodě, ale hustější konzistence. Dvojice byla někde za ním. Chtěl otočit hlavu, ale z neznámého důvodu se nemohl hnout. Zjistil, že přes čelo ho poutá popruh. Oči ho ze světla příšerně pálily.
„Opravdu to chceš udělat?“ ptala se žena.
„Podle složky nemá registrovanou rodinu. Nikomu nebude chybět.“
Matně si uvědomil, že mluví o něm.
„Ale–“
„Žádné ale! Jsi vědec, Stefanie, tak se podle toho chovej!“
Stefanie!
Tak to byla pravda. Projekt SCL. Jeho záchrana. Nathan chtěl něco říct, ale jazyk ani ústa ho neposlechla. Měl je necitlivé a otupené, zmohl se jen na tiché zažvatlání. Se vzrůstajícím zděšením naslouchal dál.
„Chci tu věc, co má v hlavě. A pokud ho kvůli tomu budeš muset rozřezat, tak ať!“
Chtějí mě zabít!
„Nejsem si jistá… možná jsme se spletli. Možná to v sobě nemá.“
„Možná? Nezajímá mě možná! Chci, abys to dokončila. Nebo se snad mám obrátit na někoho jiného?“
„Ne, ne, zvládnu to.“
Nathanovi se točila hlava. V žaludku měl křeče. Opatrně pohnul rukou. Zdála se mu hrozně těžká. Zašmátral za svou hlavou. Prsty narazily na množství kabelů a drátů, které měl napojené do temene na chirurgicky odhalený motherboard neurologického rozhraní.
„Je vzhůru!“ vyjekla Stefanie.
Nathana zachvátila panika.
„Slyšel nás?“
Musí se odsud dostat. Musí se dostat pryč!
Sevřel kabely v dlani a pokusil se je vyrvat. Nedařilo se.
Ucítil pronikavou vůni jasmínu. Objevila se tvář. Reálná Stefanie byla nápadně podobná té, kterou si pamatoval. Jen ty oči byly jiné – bodavé, studené.
Začal sebou šít, ale přišel si hrozně slabý.
„Uklidněte se, Nathane, nebo si ublížíte,“ řekla mírně.
Najednou se mu události té skládačky složily do jednoho jasného a hrůzného celku, který by nedokázal vyjevit, byť by se o to snažil sebevíc. Vzpomněl si na let Orionu, na to, jak dokázal uprchnout v modulu před výbuchem. Exploze poškodila systémy, ale přesto ho modul udržel při životě. Vybavoval si tu bolest, kterou cítil, když upadal do bezvědomí. Bez funkční kryostáze. bez SAB jednotky, bez naděje. Záchranné plavidlo ho objevilo o několik dní později na pokraji smrti. Odvezli ho do Bardanovy šipky.

Stefanie mluvila pravdu. Ve všem až na jednu věc. Veškeré testy, které na něm prováděli, ústily k jedinému – najít ten kousíček parazita, který se usadil někde hluboko v jeho mysli, než stačil odpojit svůj SAB. Nedokázali vytáhnout virus z modulu ani z jeho poškozeného mozku. A tak zvolili SCL. Ne kvůli Orionu, ne kvůli Reesové a zbytku posádky. Předsíň neměla Nathana zachránit. Zajímalo je pouze Jedno. Stefanie chtěla nahrát entitu do systémů stanice. Zkoumat ji, odhalit její tajemství. Masumi Tanaka měla pravdu. Nemělo se to dostat z Orionu.
Bylo mu do breku.
„Sestro, sedativa,“ pravila Stefanie.
„Ne-nevíte, co děláte…,“ vysoukal slabým hláskem a dál se marně snažil dostat z kádě. Stefanie mu přidržela ruce dole. Byla hrozně silná.
„Nejsem… nakažený,“ hekal Nathan v naději, že ho vyslyší.
Hleděla na něj mlčky a bez výrazu, dokud neucítil na krku čísi prsty a pak lehounké štípnutí jehly.
Za Stefanií se objevila masitá tvář neznámého muže bez vlasů. Páchla z něj korporátní autorita a vliv. Na oholené tváři mu hrál spokojený výraz: „Můžete na sebe být hrdý, synu. Prokážete naší společnosti velkou službu.“
Nathan stočil pohled k doktorce.
„Stefanie… prosím.“
„Nemějte strach. Postarám se o vás,“ řekla konejšivě, ale její oči lhaly.
Nathan zaskuhral a pokusil se vymanit ze sevření. Pevně přidržela jeho zápěstí a Nathan věděl, že nemá žádnou šanci. Ta bezmoc ho přivedla k pláči.
Taková ironie. Šílená úděsná ironie.
„Brzy bude líp, Nathane… slibuji,“ řekla Stefanie a stiskla mu dlaň.
Chtěl se jí vytrhnout, ale už to nedokázal.
VAŠE CIVILIZACE JE VSKUTKU ZAJÍMAVÁ.
Nathan vydechl překvapením.
TAKŽE ZEMĚ… ODTUD POCHÁZÍTE. DVANÁCT MILIARD HEMŽÍCÍ SE HAVĚTI JAKO JSI TY.
Hlas Jedna se pobaveně usmál, jako by se velmi dobře bavil.
POKUD TĚ TO UTĚŠÍ, NA ROZDÍL OD TEBE JIM NEDOPŘEJI POKOJNÝ ODCHOD. NEPOZNAJÍ SMRT. JEJICH TĚLESNÉ SCHRÁNKY SE STANOU ÚSLUŽNÝMI OTROKY MÉ VŮLE.
Při vědomí, že bylo Jedno stále sním, bez infolinku, bez jiného druhu připojení, zapochyboval… Takže ho dostalo? Ne, to není možné. Na Orionu byl jediný v pořádku. Tohle se mu jen zdá. Můžou za to drogy, co mu dali.
SLÍBIL JSEM, ŽE TĚ NEZABIJI A TO DODRŽÍM. TVÍ SOUKMENOVCI SE O TO STEJNĚ POSTARAJÍ SAMI. VTIPNÉ, NESMYSLÍŠ?
Takhle to přece nemůže skončit. Takhle ne…
SBOHEM, HMYZE. UŽIJ SI SVÉ… UMÍRÁNÍ.
Ta slova ho utvrdila vtom, že veškerá naděje je pryč. Napětí v rukách ochablo.
Zmohl se na poslední odevzdané zašeptání: „Jděte všichni… do hajzlu…“
Tvář Stefanie se rozmlžila a Nathana polapila tma.
Ztrácel vědomí smyšlenkou, že je to skutečně jen zvrácený sen. Možná právě teď spí ve stázi na Orionu. Možná cesta mezi hvězdami brzy skončí a on se probudí na stanici. Vyfasuje svůj kredit a půjdou si ho s Reesovou užít do společné ubikace.
Jenže… ve stázi se nezdají sny.
Unášeny proudem zapomnění, ztratily se jeho myšlenky nadobro.

About The Author