Recenze: Mexabo – Do jiné galaxie s úsměvem

Dva Češi, Fin, Švéd a Španěl se sejdou na vesmírné stanice, kde zkoumají červí díru. Možná by to nebyl špatný začátek pro dobrý vtip, v tomto případě však jde o dobrý začátek humorné knihy Mexabo autorky Kristýny Sládečkové, odehrávající se ve vesmíru.

Kdykoliv se objeví česká sci-fi kniha, mám nutkání si ji přečíst. Naše země je skvělá v mnoha věcech, ale velká produkce vědeckofantastických románů není jedna z nich, ačkoliv například ve světě filmu máme skvělé sci-fi už z dob, kdy neexistoval ani Star Trek, jako Ikarie XB-1, nebo Muže z prvního století. Proto mě každý takový titul zajímá, a to zejména v záplavě nejrůznějších deníků kohokoliv, návodů na správný život a nápodob zahraničních románů. Mexabo je příjemným osvěžením.

U Země se objeví červí díra, po prvotním zájmu lidstva je vyslána skupina Ivana Polovodiče na blízkou vesmírnou stanici, aby zjistili, kam kouzelné dveře ve vesmíru vedou. Ivan je typický, od reality odtržený vědec, s krásnou, ale trochu natvrdlou asistentkou Pavlou. Doplňují je alkoholik Jussi, student na Eresmu Olaf a Luis, jehož otec celý projekt financuje, spolu se svým mafiánským podnikem. Později se k nim přidá ještě průzkumný robot Mí2718, který umí všechny písně Enriqua Iglesiase a při řešení krizových situací nikdy nemá nouzi o kámen. Po mnoha sondách a několika letech se zdá, že nejlepší využití díry je jako odpadkový koš pro bordel lidstva. Věci se nikdy nevracejí, alespoň ty velké ne, drobné předměty zmizí a zase se objeví. Mikrokamera odhalí na druhé straně novou galaxii Mexa a po komunikaci s místními se tam naši hrdinové vydávají.

U většiny sci-fi mám problém s tím, jak stejní jsou návštěvníci z jiných planet, jak podobní jsou lidem, nejen vzezřením, ale i způsobem života. Tomu se do jisté míry nevyhlo ani Mexabo, ale autorka si dala práci, aby vysvětlila proč a popsala zvláštnosti života Mexabanů. Musím říct, že pasáže knihy, kde se popisuje život v jejich světě mě bavili nejvíc a opravdu jsem viděl před očima jednotlivá zastavení vědců na cizí planetě. Mexabané nemají nosy, ale senzory záření, protože na jejich planetě vydává záření všechno. Záření běžné, záření, co Mexabana pěkně sjede, nebo záření, které zabíjí.
Jak velké jsou rozdíly v našich kulturách, v myšlení a způsobu života? Bude pro lidstvo první setkání s jinou civilizací prospěšné? A proč v noci nikdo na Mexabu nesmí ven? Na všechny otázky dostanete odpověď.

Knihou se nese příjemný humor, zpočátku možná lehce na sílu, postavy se neustále popichují a často jsem musel myslet na seriál Kosmo, což říkám jako kompliment. Příběh má příjemných 170 stran a tak není čas na hluchá místa, nebo dlouhé vysvětlující pasáže. Vše tady má své místo a slouží vyprávění a pořád se něco děje. Postavy nejsou otravné, jak se to při větším počtu hrdinů stává, ale nějaké citové pouto si k nim nevytvoříte. Každý zastává určitý stereotyp, netřeba hledat v charakterech nějakou hloubku, protože to celé uběhne rychle, zato příjemně. To ostatně není záměr knihy, nechce čtenáře zahlcovat řadou technikálií, ani rozvíjet filosofické úvahy, díky tomu se čtenář může soustředit na objevování galaxie a právě v tom Mexabo ukazuje svou největší přednost.

Prvotina Kristýny Sládečkové je povedená kniha a se zájmem budu vyhlížet její další práce. Příjemný, svěží vítr v galaxii české literatury mě potěšil a sám nad knihou Mexabo přemýšlím jako o malém dobrodružství v obrovském vesmíru.   

Pedro Rušeb

Měl jsem se narodit o sto let dříve, ale protože bych padnul hned v první světový, nachystal mi to osud jinak. Jsem paranoidní technofob, závislý knihomol, spisovatel negramot, společenský asociál, snílek žijící krutou realitu, lyrický cynik a až jednou zjistím, jak to na světě opravdu chodí, všechno raději hned zapomenu.

„Miloval život tak moc, až si ho nakonec vzal.“

See author's posts