Recenze: Válka růží – Když historik umí psát

O Válkách růží už vyšlo tolik knih, že to ani nejde spočítat. Jen Briti ročně vyplodí 20 nových. Na českém trhu je jich aktuálně několik desítek, ať už se jmenují přímo Válka růží nebo nějak specificky jako Život a lži Richarda III. či Kladivo na Elizabeth Woodvillovou.

Někdo by si mohl dokonce říct, že toto téma už je tolikrát omílané, že ani nemá smysl o něm cokoliv dalšího vydávat. Nicméně opak je pravdou. Důvodů je několik. Kdo byl na univerzitě, vzpomene si, kolik profesorů bylo k uzoufání nudných. Někdo by mohl říct, že škola nemá být zábava. Na druhou stranu to nemusí být ani naprosté utrpení. Mnoho pedagogů si postavilo kariéru na tom, že solí jednu knihu za druhou a staví si na tom celý svůj profesní status. Jenomže jen proto, že nějaký Mr. Smith vystudoval Cambridge, ještě neznamená, že má talent umět zajímavě předávat informace. Mladí lidé tak dostanou za úkol přelouskat kvanta naprosto ubíjejících textů, které si memorují nazpaměť, místo aby se snažili dané látce pozorumět, či je dokonce zaujala a bavila. Ale kolikrát ani nemají na výběr, jelikož jsou témata většinou psaná nějakým přestudovaným hlavounem bez jakékoliv sebereflexe, kterého ani trochu nezajímá prostý fakt, že jednoduše neumí psát. A pokud už se stane, že autor je shodou okolností předně spisovatel a až pak akademik, nemůžeme si být úplně jistí správností.

Druhým důvodem je to, že se pomalu každý měsíc objevují o Válce růží nové informace, které boří veřejně ukotvené mýty, jako že Richard III. byl hrbatý psychopat, který vraždil děti na potkání, že jeho prasynovec Jindřich VIII. střídal ženy jako ponožky nebo že byl Thomas More (Utopie, 1516) lidumil.

Pavel Vodička je ale mezi historiky něco jako čtyřlístek mezi obyčejným jetelem. Napsal již několik podobných knih a vždy jimi ukázal, jak by se to mělo dělat správně. Četla jsem od něj jeho Dobytí říše Aztéků, z čehož jsem byla upřímně nadšená, takže když jsem se před dvěma lety doslechla, že chystá právě tuto knihu, odpočítávala jsem doslova každý den.

Netřeba více zdůraznit, že anglická historie na přelomu novověku je mé oblíbené téma, takže každá kniha, ke které se dostanu, už pouze informace, které znám, doplňuje. V tomto sporu jsem vždy fandila Yorkům, a i když vím, že válku bohužel prohrají, stejně jsem ráda, když něco rehabilituje jejich pověst.

Pokud si čteme o nějaké době, první kapitola většinou nazvána „Příčiny“, je často ta nejnudnějí. Pětinu knihy zabírá hromada šlechticů, jejichž jména slyšíme poprvé, takže je hned zapomeneme, bitvy o údolí, které nás nezajímají a popravy lidí, kteří jsou nám tak vzdálení, že nás informace o jejich smrti vysloveně obtěžují. Tady se ale autorovi perfektně podařilo najít právě ten vzácný balanc mezi kvantem zdánlivě na sebe nenavazujících událostí. Kapitola ve srovnání s jinými podobnými knihami nejen že obsahuje veškeré potřebné informace, ale ještě je podává tak, aby se v nich čtenář dobře vyznal. Jsem si jistá, že kdybych se s Válkou růží seznamovala poprvé, měla bych na to stejný názor.

Kde si Vodička není jistý, neimprovizuje. Vyhýbá se dohadům o hluchých místech, které maximálně doplní o své osobní pocity, které vždy nezapomene zdůraznit, aby náhodou čtenáře nezmátly. Dobře zdokumentovaná témata podává do hloubky, ale vždy se drží precizního balancu, aby nikoho zbytečně nezahltil. Každou přímou řeč i text má dobře ozdrojovaný, takže si klidně nějaký koumák jako já může informaci velmi dobře ověřit.

Svoji precizností dokonale zkombinovanou s čteností mi připomněl Osudové ženy Jindřicha VIII. od Kelly Hart, které také byly psány velmi informativně, ale přehledně a pohodlně. Vodičkovu Válku růží jsem shodou okolností četla ihned po jiné podobné knize od Robina Neillandse. Ten se také snažil všemožně podat téma zajímavě a poutavě, nicméně na rozdíl od Pavla Vodičky mi přišlo, že se do něj kolikrát tak zamotal, že mu trvalo dalších 30 stránek, než se vrátil k původnímu problému.

Vodičkovu Válku růží bych mohla směle doporučit jak erudovanému akademikovi, který si potřebuje doplnit informace, tak klidně i naprostému amatérovi, který s anglickou historií nemá prakticky žádné zkušenosti.

Jako poslední pozitivum musím pochválit samotné Nakladatelství Epocha za nádhernou obálku. Kniha patří do jejich série Polozapomenuté války, která podle mě už dlouho potřebovala nový kabát. Válka růží je první, která vyšla v tomto čerstvém hávu a je doplněná o velké množství obrazů a fotografií, a to jak přímo v textu, tak v příloze uprostřed natištěné na kvalitním křídovém papíře. Nemám ráda, když v historických knihách chybí ilustrační obrázky a musím si sama dohledávat, jak který král či erb vypadal.

Válku růží od Pavla Vodičky mohu směle postavit na piedestal mezi historickými knihami, a to nejen o anglických dějinách, ale o dějinách obecně.

Zdroj obrázků: epocha.cz

Pavel Vodička Válka růží

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *