Sci-fi není můj standardní žánr, ale už jsem zmínila několikrát, že jsem nevěrnice a ráda přebíhám sem a tam a vyzobávám si, co mě zaujme, tak proč ne. Nenápadná a prakticky nic neříkající obálka je doplněna o následující anotaci:
Nedlouho po uzavření míru hrozí další válka s mimozemskou civilizací. Podaří se jí s pomocí agenta Samanthy Parksové zabránit?
Zkrácená verze na rozehřátí a garantuji vám, že ani z té delší nebudete na větvi. Totiž, abych uvedla věci na pravou míru: možná vám to vzdáleně připomene popis některého z dílů startrekového universa a polechtá to vaši zvědavost, jinak je to ale jako pšouk na rušné ulici. Něco, co přejdete a půjdete prostě dál. Byla by to vůbec škoda?
A víte vy co? Byla. Agent Samantha Parksová je zatraceně čtivá a docela akční malina. Nebudete se s ní potýkat dlouho. Ubíhá svižně a má jen 154 stránek, které jsou rozdělené do 12 kapitol. V příběhu sledujeme agentku Organizace Samanthu Parksovou, jak už sám název napovídá, která je vyslána na zdánlivě marnou misi sehnat a přemluvit jednoho odpadlíka, aby zvedl svůj starý sarkastický zadek a pomohl zabránit válce.
Tenhle sranda týpek je hodně tvrdý oříšek. Není jen záhadný, prakticky o něm neexistují žádné informace a ty, ke kterým se Samantha dostane, nedávají smysl. Totiž dávají, jenže to logicky nemůže být pravda. Základní linka je tedy promyšlena velmi dobře. Ta nosná myšlenka sama o sobě je perfektní, propracovaná akorát do hloubky, obalená dialogy a pořádně nabitou akcí.
Sem tam se objeví nějaká ta nelogičnost nebo dokonce díra, která si zasloužila více péče. Velmi mě například pobavilo, že v ději lítáme do vesmíru, bojujeme s mimozemšťany, osidlujeme nové planety, ale let letadlem z Londýna do střední Evropy trvá tři hodiny? No tak! Další věcí je právě ona pointa. Závěr je totiž useknutý právě v moment, kdy bych čekala, že se vše začne konečně rozjíždět a my se dozvíme něco víc. No, nedozvíme! Takže co? Bude další díl? Protože by mě pokračování neskutečně zajímalo!
„Co senzory?“ otočil se na jednoho z mužů.
„Úplně mimo… Neukazují už ani nás.“
To už nemohla být náhoda, něco bylo hodně špatně. Byla to past. Rozhodl se rychle: „Ústup, každý zvlášť, sejdeme se na určeném místě.“
Aniž by se zvedli, v podřepu se začali vracet do lesa. Vtom muž, který šel vlevo před velitelem, krátce vykřikl a bezvládně se svalil na zem. Ve vzduchu byl cítit ozón.
„Všichni stát. Do obraných pozic!“ nařídil velitel. Už si byl jistý, že jsou v pasti.
Vezmu-li v potaz pár drbků, sem tam trochu krkolomnější větu a konec, za který bych autora na chvíli přivázala k posteli, je to neuvěřitelně milé a čtivé překvapení. Sci-fi je tu velmi okrajově. Já mám totiž pokaždé obavy, abych nebyla zahlcena technickými daty a údaji a než bych se zorientovala, dospěla by kniha ke konci nebo já ke spánku, protože by mě ten přehršel detailů poslal do říše snů. V případě dnešní knihy chvílemi zapomenete, že vlastně sci-fi čtete. Místo toho tu máte sarkasmus, akci, zbraně, mafii, možná i ždibec kovbojky. Zní to jako zmatená všehochuť od kocoura a kočičky, avšak Aleš Holaň si nevede vůbec špatně. Neohromil mě natolik, abych si sedla na zadek, nicméně mě ani nenaštval a neunudil do bezvědomí. Jak osvěžující!
PS: pokračování by mělo vyjít v příštím roce pod názvem Helon 2 a opět u nakladatelství Pointa.
zdroj obrázku: Albatrosmedia.cz
About The Author
