Na Stalingrad jsem čekala jako na smilování boží. Kotleta mohl napsat mezitím 11 různých jiných knížek, k tomu sestavit dvě antologie a vydat jednu povídku pro Škodovku, ale stejně mi po poslední knize ze světa Bratrstva krve – Vlci, zůstala v srdci jedna velká díra, kterou nic nemohlo naplnit. Žádný z jeho příběhů nebyl tak přirozeně ujetý, aby zároveň úchylností v některých místech netlačil na pilu, do žádného jsem se tak jednoduše nezačetla, kvůli žádnému jinému hlavnímu hrdinovi jsem se v noci nebudila celá zvlhlá.
Zároveň jsem ale měla z vydání strach. Pochopitelně jsem čekala, že tohle Kotleta posere. Že to bude vaření z vody, dojení somálské krávy, na sílu natlačené bizarnostmi, a ještě tam určitě bude autor odporovat původní předloze.
Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem po otevření zjistila, jak šeredně jsem se s odhadem mýlila. Pochopitelně na vás hned zadkem mučené Němky vyprdne explicitní scéna. To by ani bez podobných věcí nebyl Franta. Začátek jeho první knihy Hustej nářez, tvoří oznámení: „Vaněk byl zmrd“, a hned za ním následuje naturalistické vyslýchaní realitního makléře doplněné o brutální řežbu odehrávající v hromadě prasečích hoven kdesi na zapadlém statku v pofidérním vidlákově, při které si navzájem naklepávají řízky středověcí upíři a vesmírní emzáci. Ve Stalingradu si pro změnu banda nasraných odpadlíků slovanské větve milovníků krvavých dýchánků kompenzuje roky porážek a utrpení na zajaté německé upírce. Na rozjezd dobré.
Tato kniha je ovšem určená pro ty fanoušky, kteří četli Trilogii Bratrstva krve a následně na to Vlky. Doufám, že na tomto světě není někdo, kdo by to četl naopak. I když se Vlci odehrávají dějově před Trilogií, je opravdu nutné se na ně vrhnout až potom. Připravíte se totiž o tu velkou dávku mindfucků. Nebudu říkat kterých, protože by to byl spoiler jako hovado. Každopádně stejně jako jsou Vlci určení ke čtení až po Hustým nářezu, Dost hustým nářezu a Mega hustým nářezu, je Stalingrad určený k tomu, aby se četl až po znalosti všech čtyřech předchozích dílů
Něco málo o ději (bez spoilerů):
Můžete se těšit na Bezzemkův návrat, jak se patří. Ten je kvůli svojí nevymáchané hubě umístěn mezi nejnižší sortu slovansko-upírské hierarchie, ke Švábům. A ti dostanou za úkol téměř sebevražednou misi, a to zajmout hlavu germánské větve Gudrin. Probíhá zrovna 2. světová válka, a na východní frontě právě Rusové dostávají u Stalingradu na zadek. A těmito polorozbořenými a nepřáteli s útočnými puškami přeplněnými troskami musí skupina nějak prokličkovat a splnit úkol, který se nepodařil ani vampýrské elitě.
Něco málo o postavách:
I když by se dal Kotleta považovat za brak nejnižší sorty, tak má stále spisovatelský dar. To musí uznat každý, kdo se v literatuře alespoň trochu vyzná. A jeho talent se o to více projevuje u psaní postav. Nikdy se nestává, že by nějak splývaly a měly ploché charaktery. Jakákoliv postava nejedná pouze funkčně (pokud nejde pouze o nějakého random Frantu Mrkvičku, který akorát přijde na scénu a umře), i když má jen málo prostoru, Kotleta jí vždy dá příležitost, aby se alespoň trochu charakterně projevila. Díky tomu má čtenář pocit, že postavy po scéně odejdou a dál existují. Takže vám klidně i pětiminutová scéna stačí k tomu, abyste si k někomu vytvořili vztah.
Další klady (pár záporů):
Dějově, charakterově i čtenářsky nemám Kotletovi co vytnout. Dokonce si tam nijak neodporuje ani oproti předchozím dílům. Ba naopak. Pokud by se náhodou objevil nějaký koumák, který si z nepochopitelného důvodu přečte tento díl jako první, tak tam raději ani neříká věci, které se staly ve Vlcích, maximálně na ně jemně a anonymně naráží, aby to neznalému člověku nedošlo.
Docela mě zabila (v pozitivním směru) poslední stránka sladká jako cukrovka. Nemá nic moc společného s dějem a jedná se pouze o bezejmenný výjev na události ve Stalingradě jen mírně odkazující. Je to něco, co od spisovatele jako Kotleta člověk moc nečeká, ale zároveň se to do knihy krásně hodilo. Takže přestože mám na romantické věci vyhrazené speciální místo hned vedle dřeva na podpal, po přečtení Stalingradu jsem se musela přiblble usmívat.
Oceňuji také změnu ilustrátorky, protože ta, která kreslila obálky k tetralogii Spád by měla vrátit peníze. U této postapo série jsem si celou dobu říkala, zda ten kůň na obálce má být ta údajná sexice anebo jen nová klisna hlavního hrdiny. Ale obálka na Stalingrad je úžasně dramatická, a navíc odkazuje přímo na jednu z hlavních postav knihy.
Co bych ale hodnotila negativně, je krátký rozsah knihy. Možná jsem se na další díl Bratrstva tak moc těšila, že by mi nevadilo, i kdyby Kotleta napsal jen dvouhodinovou scénu, jak Bezzemek hraje s Veronikou přebíranou. Rovněž se mi moc nelíbí, že se snažil zabrousit do skutečné severské mytologie, ze které vytáhnul celkem důležitou postavu, u které změnil všeobecně uznávaná fakta. Je to podobné jako by někdo dal do své knihy postavu Mojžíše, co by místo bratra Árona a sestry Miriam měl dvojčata Naděždu a Hildegardu, při svém pobytu mezi kanadskými Indiány objevil kyselé zelí a byl gay. Já jsem prostě na fanfikce alergická a tento Kotletův prvek mi ve Stalingradě doslova vadil.
Nicméně to je jen malá kapka v moři té odpočinkové pohody, kterou za sebou Stalingrad táhne. Ale stejně jednou doufám, že Kotleta napíše POKRAČOVÁNÍ Bratrstva krve, a nejen zas další prequel.
Zdroj obrázků: epocha.cz
About The Author
