Rozbité panenky jsou čtvrtým pokračováním případů s Charlie Staffordovou a jejím šéfem G. Hunterem. Tentokrát se mladá a nadějná super-ultra-dokonalá Charlie setkává se zlem páchaným na “odepsaných” ženách. Na prostitutkách závislých na drogách, kterým ani policie nevěří, když nahlásí znásilnění. Smutné na tom je, že Sarah Flint, autorka, sama dlouho pracovala u policie, takže mnoho skutečností o hlášení znásilnění se, bohužel, zakládá na pravdě. Sama autorka v doslovu píše, že román je psán něco jako vzpomínka na dívku, se kterou měla v práci tu čest a zapsala se jí do života.
Charlie sedí na dvou židlích – proč?
Rozbité panenky obsahují dvě hlavní vlákna dvou vyšetřování, které spolu zdánlivě nesouvisí. Pouze u čtenáře soupeří o pozornost, který bude lepší. Oba dva mají relativně kvalitní zápletku, protože jsou opravdu ze života. Oběma ale chybí pořádný náboj, akce. Oba dva příběhy jsou až moc reálné, až moc založené na smutné skutečnosti, takže by tam ani více akce asi připsat nešlo, aby neztratily na autentičnosti. Bohužel to je hlavní kámen úrazu celé knihy.
Co se čte lépe? Autentický příběh nebo odpočinkový příběh?
Rozbité panenky jsou velice kvalitně zpracované skrz policejní práci a postupy. Co ještě policie smí, jak opatrná mnohdy musí být, protože jde o životy většího počtu mladých dívek. Dokonce v těchto příbězích není Charlie superhrdinka, ale jen výkonná složka týmu, kde každý má svůj důvod. Jediným vybočením se stává její přítomnost po boku šéfa – ale každý má své oblíbence, že. Opět musím napsat bohužel, protože to je jedno z mála pozitiv, co se týká postav.
Krom jedné jediné postavy, prostitutky, neprošla žádná postava vývojem. Pokud byl v knize nějaký posun u některé z postav, působil jako pěst na oko a člověk neví, odkud se vzal, neboť se jeho linii autorka nevěnovala. A i co se týká prostitutky a jejího posunu v psychologické rovině, byl uspíšený. Respektive některé pasáže byly napsány tak špatně, že autorka svoje postavy doslova podkopávala. Chápu, že Sarah nemohla věnovat tolik času vedlejší postavě, ale když na jejím okolí postavila dokonce dva příběhy, mohla si dát více záležet a skutečnosti obarvit trochou akce.
Dokonání díla na závěr – jaký bude další díl?
Rozbité panenky mají otřesný konec. Měl působit smířlivě, s lepším výhledem na zítřky, ale podbarvený temným příslibem s pachutí skutečnosti, že ne vždy je to tak, jak chceme. Jeden příběh autorka zvládla na výbornou, pokud nebereme v potaz mladou kočku, která byla až hrůzostrašně reálně blbá slepice. Její pasáž asi autorka potřebovala pro svoji vlastní melancholii, jinak netuším, proč ji do závěru psala. Závěr příběhu prostitutky by byl mnohonásobně lepší jako epilog nebo dokonce bych jej, ačkoli to nesnáším, nechala nedořešený. Šlo by o perfektní udičku pro koupi další knihy. I když udičky u Sarah Flint nic neznamenají. Člověk čeká, čeká, čeká a čeká a dočká se nějakého rozumného posunu v další rovině postav? Přečtěte si to a posuďte sami.
Co se týká posledního článku děsivých událostí, neboť jsou na dením pořádku i dnes, byl neuspokojivý až hrůza. Nejenže záporák neměl hlavu a patu a přestože to mohl bý dokonalý padouch, ale jeho příběh byl neuspokojivý až hrůza. Samozřejmě nejsem úplně slepá vůči životu – tedy mne doslova ničila skutečnost, že tohle se děje. Každopádně jde o knihu, sakra, tak to měla Sarah Flint nějak uchopit a čtenáře uspokojit. Psát knihy pro vlastní potěšešní je jistě fajn, ale já chtěla uspokojení, chtěla jsem lov, chtěla jsem… evidetně moc na autorku, která sice píše dobře, ale stále se hledá.
Zdroj obrázků: Naše Nakladatelství, PxHere
About The Author
