Uznávám, že už název recenze může být zavádějící. Jedná se o rady pro toho, který hraniční poruchu osobnosti má anebo pro toho chudáka, který vedle takto nemocného člověka žije? Odpověď je jednoduchá: obojí.
S hraniční poruchou mám docela velké zkušenosti. Moje matka ji měla, můj bývalý manžel ji měl, a já ji mám do jisté míry také, nicméně se s ní snažím aktivně něco dělat. Každopádně mi to dává docela objektivní pohled na to, jaké to je s ní žít, i žít s někým, kdo ji má. A na obě varianty mohu zodpovědně říct, že je to sakra těžké.
Co zažívají obě strany mince?
Kdo trpí hraniční poruchou osobnosti, ví, jak ubíjející pocit absolutního neporozumění ze strany společnosti denně zažívá. I když se může snažit sebe víc, stejně mu to vždycky uletí, takže jej nakonec všichni mají za toho magora, který se neumí ovládat. A čím více je mu to líto a čím více se snaží polepšit, tím více se zamotává do toho, aby se choval v konečném důsledku ještě nevhodněji. Zatímco se všemožně snaží zaplnit tu nekončící díru v nitru, ostatní na něj pohlížejí jako na nemožného, lenivého, přecitlivělého a agresivního. A když má velké štěstí na chápající okolí, budou o něm říkat, že je svérázný.
Stejné zoufalství zažívá ovšem i okolí, které je takto nemocnému člověku vystaveno. Skoro každý zná někoho, kdo touto poruchou trpí a ví, jak náročná je komunikace či pouhé fungování s touto osobou. Ať už uděláte cokoliv, máte pocit, že se jí nejste schopni zavděčit. Střídají se u ní nálady, kdy vás doslova staví na piedestal, přehnaně chválí a obdivuje a dává vám pocit, že jste milovaný jako nikdo jiný na planetě. Jenomže stačí jeden špatný krok, pouhá nepozornost, ve které se jen podíváte jiným směrem, a všechno okolo vás je najednou v plamenech. Hádka s takouvou osobou prakticky nejde vyhrát, protože buď se stáhne do sebe a z rozhovoru uteče, veškerou vinu hodí na vás, nebo se v nejhorším případě naprosto sesype. A vy jste frustrovaní, protože zaboha nevíte, jak ji přivést k rozumu. Smysluplné argumenty nepomáhají, protože člověk s neléčenou hraniční poruchou osobnosti je ve svém emočním záchvatu prakticky neschopný logicky uvažovat.
Praktické rady na stříbrném podnose
Vzhledem k tomu, že si uvědomuji, jaká je někdy komunikace se mnou náročná, knihu jsem pořídila primárně pro mého muže, aby v ní mohl najít něco, co by mu pomohlo mě nechtít občas přiškrtit (metaforicky řečeno, pochopitelně se doma nemlátíme ani po sobě nic neházíme). Nicméně čím déle jsem ji četla, tím hřejivější pocit jsem z ní měla. Nevím, jestli je to přímo autory anebo výborným překladatelem, ale kniha se opravdu pohodlně čte. Každý jeden dysfunkční stav je přehledně popsaný, takže jsem cítila příjemné zadostiučinění, že je tady konečně někdo, kdo mi obousměrně rozumí a smysluplně mi radí, jak se v daných situacích zachovat, ať už jako takto postižený jedinec nebo jakožto někdo, kdo je v rozhovoru s touto osobou.
Paul T. Mason je celosvětově uznávaný klinický psycholog, který svou praxi založil primáně na výzkumu a práci s těmito jedinci. Život v papiňáku tedy není nějaká populárně naučná zpověď jednoho nemocného člověka, ale o obsáhlá objektivní studie plná příkladů a vědeckých zdrojů. Se čtivostí obsahu mu pomáhala publicistka Randi Kreger, která, stejně jako on, zasvětila svůj život pomoci lidem s hraniční poruchou osobnosti a jejich okolí, které se trápí neméně. Tomuto duu se tedy dokonale podařilo skloubit smysluplný odborný obsah se čtivým jazykem tak, aby to pobral prakticky každý. Rozhodně to není další publikace ve prospěch hraničně nemocných lidí, která by radila, aby se kolem nich chodilo po špičkách. Právě naopak, kniha ukazuje na příkladech, jak správně nastavit některé hranice a dlouhodobě pomoct nemocnému člověku s minimem nervů i práce. Jakožto člověk, který částečně touto nemocí trpí mohu prohlásit, že by na mě veškeré rady v knize fungovaly.
Zdroj obrázků: obchod.portal.cz, dreamstime.com
About The Author
