Hedonismus má být hledání životního naplnění ve slasti ne strasti. Hlavní hrdina hledá své opravdové já, svoji životní spokojenost a strasti se nevyhýbá, ba naopak ji vyhledává a překonává. Cokoliv bere jako výzvu a snaží se ji pokořit. Tento můj prvotní rozbroj charakterizuje celou knihu. Vytyčí se cíl a jde se k němu tou nejvíce možnou složitou cestou na světě. S notným posílením alkoholu.
Pokud bych potkala autora knihy, pozdravila bych jej cihlou do obličeje. A pak bych mu pogratulovala, že Hedonistu napsal dobře. Jazyk, kterým píše, mi je blízký. Třeba už jen proto, že patřím do generace Y jako hlavní hrdina. Dokážu se ztotožnit s mnoha myšlenkami hlavního hrdiny. A to nejspíše spustilo moji nechuť vůči celému textu. Jsem jiný typ člověka než hlavní hrdina.
Postava mladého muže by mohla být symbolem dnešních absolventů fildy nebo socky v Brně. Člověk s dobrým srdcem zničený dobou. Může všechno, má všechno, nemá hypotéku nebo opravdové existenční problémy. A on není spokojený. Melancholie prostupující celým příběhem zabila to hezké v něm. Byla jako jed, který ulpí na všem dobrém, co kniha svým přesahem mohla přinést. Druhou velice významnou postavou v příběhu se stala Meluzína. Dívka z generace mileniálů jako mladík. Dívka se zázemím, tedy nemusela nic řešit. Ale konečně někdo, kdo má opravdové problémy a zná bolest. Co se týká dalších pomocníků není třeba je zmiňovat. Skrze ně autor vysvětluje hrdinovy pohnutky trochu lidštěji, než jak je máme možnost znát z jeho úvah v hlavě.
Nezmínila jsem jméno postavy muže. To bylo první, co mne zaujalo. První věc po tuně nudných úvah o smyslu života. Měla jsem nutkání knihu odložit, uklidila jsem celý byt. Takový člověk by si měl dát pár facek nebo se zvednout a jít něco dělat. Ale zpět k tomu dobrému v knize. Autor používá dvojí jazyk. Jedním jazykem mluví a žije postava. Druhým jazykem postava přemýšlí. V prvním případě můžeme zaznamenat moderní slang doby mladých lidí, v druhém případě bychom mohli vrnět blahem nad slovní zásobou a jejími obraty. Kdyby jen neřešila takové blbosti. Tím se konečně dostávám ke jménům. Aureola, pojmenování muže, které mu dala Meluzína, jde na party do bytu. Celou chlastačku u kamaráda popíše tak honosně (problém dvou jazyků a přemíry vnitřního “hloubání”), že nevíte, jestli máte jít zvracet nebo se smát. Každopádně na té párty vyřeší zmatek ve jménech pro celou knihu. Každý dostane svou přezdívku na základě toho, jak jej vidí ostatní. Dokonalá věc pro jakoukoliv knihu. Nemusíte si pamatovat jméno, stačí vám pocit, který vám to jméno vnukne. V příběhu se tedy setkáváme jen s velice málo reálnými jmény.
Přezdívka je věc dobrá, ovšem brání postavě ve vývoji. Jakýmsi vývojem Aureola i Meluzína procházejí. Bohužel tím, že autor nechce nálepkovat lidi jmény, jim bere možnost změny směru uvažování. Snaží se tím například přidanou přezdívkou, ale dost naráží na hranice. A tím se cyklí v tom melachonickém jedu.
Přezdívky jsou používány i jako označení postav ve hře Zření. Hra, která má dost dobrý základ v reálných pokusech převedených na pomoc. Osobně si nemyslím, že by měla úspěch, neb v lidskou rasu nevěřím a ve všech vidím to zlé spíš než to dobré. Ale aniž bych prozradila koncept, bylo zajímavé koukat na svět skrz člověka, který na život nenahlíží skrz bolest. A tím se opět dostávám od geniálního propojení Hry a Brna a k tomu, že po profesionální stránce z oblasti psychologie jde o výcuc z prstu. Samozřejmě se to autor opět mistrně snažil zakrýt tím, že šlo o deníkový záznam nebo neodborný zápis ze hry, ne o spis pacienta. Úžasný manévr poskytující autorovi volnost v dokončení své myšlenky. Bohužel jako milovník BDSM hrátek, který navštívil nejednoho odborníka, zda s ním je vše v pořádku, jsem v tomto bodě autora odsoudila.
Okamžik, který slibuje anotace, tedy že Aureola začne zjišťovat, že s Hrou i Meluzínou není vše v pořádku, mne překvapil. Autor má totiž ve zvyku pojímat věci filosoficky ne logicky. To, proč jsem po knize sáhla a proč jsem čekala až do konce, bylo z mého logického pohledu absolutně špatně. Příběhu to přidalo další rozměr, ale zabilo se to i bez melancholického jedu či honosných označení obyčejných věcí. Nakonec bylo ale zajímavé sledovat, jak jsem po těch 200 stránkách navykla tempu knihy a nevadilo mi, že zde není žádná akce. Nešlo o pocit, že už knihu chci mít z krku, ale fakt mne ukolébal duch knihy.
Jak jste jistě poznali, ke knize mám nekonečné množství výhrad. Ale líbí se mi, že i v dnešní době najdeme beatníka. Nemám beatníky ráda, ale fakt, že česká literatura má svá želízka v ohni, mne těší. Pokud se do knihy pustíte, nachystejte si aspirin. Nebo nějakou flašku. Nebo knihu Pac & Pussy.
Zdroj obrázku: epocha.cz
About The Author
