Uznávám, že tahle recenze bude dost krutá. A možná někdo řekne, že zbytečně hejtím. Na druhou stranu jsem touhle primitivně napsanou kravinou strávila dost hodin na to, abych byla té dobroty a ušetřila hromadu času těm nebohým ostatním lidem, kteří by si ji chtěli taky přečíst.
Veronika Lacinová teď vydala na vlastní náklady knihu. Už jen to, že to autorka vydává sama, mluví za vše. Pokud se alespoň trochu zajímáte o psaní, jezdíte na spisovatelské cony nebo alespoň čtete doporučení nakladatelů, tak víte, že vydat knihu za vlastní peníze je cesta do pekla. Oni totiž ti kluci ušatí v nakladatelství mají na dobré knihy čuch a asi mají nějaký důvod, proč knihu nějakému pseudopisálkovi odmítnou. A taky tvrdí, že pokud si vydáte odmítnutou knihu sami, je to jako byste vědomě a dobrovolně jedli surströmming. Doslova a do písmene si díky tomu zeserete úplně všechno. Protože i kdybyste potom za pár let napsali samotné pokračování Bible, nikdo vám ho nevydá, protože už budete zapsáni jako ten největší packal na světě. Nikdo si ho ani nebude číst. Slečna Lacinová je panikářka a tak by údajně jednání s nakladatelstvím nezvládla, a proto si to vydává sama. Myslím, že pokud je na tom tak špatně, někdo se nad ní měl slitovat a vyjednat to místo ní, protože takhle si akorát kope pod sebou jámu.
Podle jejích slov „knihu Cesta z temnoty mojí duše musí mít každý panikář, depresář, bapík i hraničář. Je určená také jejich rodinám a všem, kteří se zajímají o tuto problematiku. Kniha pojednává o mém soukromém životě a o tom, čím jsem si prošla. Začíná mým dětstvím a je plná mých vzpomínek na léčebnu. Zažila jsem mánii, psychózu a v současné době se peru s úzkostmi a panikou. Prošla jsem si těžkým obdobím a přes to všechno jsem se dokázala opět postavit na nohy a začít žít.“
Když se ke mně dostala, očekávala jsem od toho všelicos. Jakožto člověk s psychologickým oborem na škole jsem se o tuto tématiku dost dlouho zajímala, takže jsem vydání knihy s osobními zkušenostmi s takovými zážitky vnímala dost pozitivně. Bohužel jen proto, že se vám něco zajímavého stane, ještě neznamená, že se z vás hned jako zázrakem vyklube dobrý spisovatel. V případě Veroniky Lacinové to platí asi stonásobně.
Nejsem moc fanoušek samodiagnostikujících se flagelantů používajících infantilní výrazy. V knize kolikrát mele páté přes deváté, neustále utíká od témat, ke kterým se poté vrací. Příběh postrádá jakoukoliv logickou chronologickou nebo retrospektivní posloupnost, prostě tam přeskakuje z výjevů do výjevů, které kolikrát ani nedokončí. Když promineme fakt, že se v knize často opakují slova, a věty jsou celkově tak naivně psané, jak kdyby se věk pisatelky pohyboval okolo druhého stupně základní školy, i přesto není na stylistické stránce knihy nic kvalitního. I kdyby kniha prošla všemožnou korekturou, byla upravená tak, aby jednotlivé výjevy na sebe navazovaly, a vzala by si to na starost sama Lucie Koubek (mimochodem má nejoblíbejnější korekturka a copywriterka, fakt cool ženská…), pochybuji, že dokáže změnit základní problémový kořen této knihy a to fakt, že slečna Lacinová prostě neumí psát.
Co se týče obsahové stránky, to taky není nijak slavné. Z celého příběhu se člověk krom nějakých dvou tří meditačních cvičení nedozví vlastně nic hodnotného. Většina stránek je popsaná sebelítostí a psychologickým flagelantstvím, prokládána chlubením se, jak je vlastně autorka úžasná a skvělá, a co všechno dokázala. Kdybych neviděla několik autorčiných fotek, z jejího popisu sebe sama a toho, jak předkládá své zážitky s muži, byla bych pravděpodobně získala pocit, že je pisatelka naprostá sukuba, s duhovými nitěmi místo vlasů, postavou Scarlett Johanson a obličejem jak řecká Helena. Tím nechci říct, že by se někomu nemohla líbit, koneckonců je vnímání ženské krásy dost subjektivní záležitost, ale ani já bych si nedovolila směle tvrdit, že jsem byla favoritkou poloviny kluků ve třídě. Autorka by asi neměla soudit svůj sex-appeal podle toho, kolika mužům vlezla do postele, protože to přitažlivost opravdu neurčuje. Pokud není obsahem jejích výjevů toto, popisuje zážitky s ostatními očima nebohé ublížené holčičky, u které ostatní akorát zneužívali její srdečnost a dobrotu, a vlastně to vypadá, že jsou kořenem všech jejích problémů bez jakékoliv sebereflexe nebo prosté zodpovědnosti za své vlastní činy.
Poté se v knize dočkáme famózního vyvrcholení v podobě pobytu v Bohnicích. Dozvěděli jsme se z něj, že oddělení pro manické feťáky je opravdu přísné. Bipolární uživatelé drog překvapivě potřebují tvrdý režim. Inteligentní člověk trpící tolika poruchami (o kterých ještě k tomu ví) nezačne pro velký úspěch navíc brát drogy a několikrát denně hulit trávu, protože snad každý si je schopný přečíst jakéhokoliv medicínský výzkum, který vysloveně nedoporučuje osobám trpícím psychózami, bipolárními poruchami a podobnými věcmi, užívat konopí, protože to může stav z dlouhodobého hlediska velmi zhoršit.
Jestli slečna Lacinová čeká, že ji někdo po přečtení knížky polituje nebo pochválí, tak myslím, že pokud bude mít čtenář všech pět pohromadě, nedočká se jiné reakce než negativní. Podle jejích slov jsou ohlasy na její psaní hlavně kladné. Nutno zmínit, že autorka píše primárně články pro lidi s podobnými zážitky, takže je jasné, že si po přečtení toho jejího stylisticky nesmyslného kentusu připadají jako v objetí obřího plyšového medvěda se sametovou mašličkou kolem krku. Takovému kroužku lidí se říká cirkle jerk. Pokud budete patřit do soukromého albánského klubu volnočasových chovatelů tresky jednoskvrnné a někdo zveřejní příspěvek týkající se této skvělé ryby, je předpokládatelné, že ho budete vítat s fáborky a řehtačkami. Stejně tak lze předpokládat, že pokud takovýto chovatel bude někdo vám blízký, vaše reakce na jeho příspěvek bude pozitivnější než od naprosto random člověka skrz vaše city k té dané osobě. Někomu cizímu to bude víceméně jedno, pokud ta ryba nebude obrovská jak třípatrový barák nebo minimálně ze zlata.
Můj pohled na tuto připravovanou knihu je velmi cynický a já si toho jsem vědoma. Je mi líto toho, co se slečně Lacinové stalo, a věřte, že opravdu nejsem z vyšší střední třídy a neměla jsem natolik jednoduchý život, abych nemohla utrpení lidí objektivně posuzovat. Ale soudím knihu, která bude na tomto světě jen zbytečně zavázet, protože si nedokážu představit jediný smysl, který bude mít. Ve školách ji nemohou použít, protože je na to málo odborná, a jako životopis se to taky nedá brát. A i kdyby, Veronika Lacinová není nijak slavná osobnost, aby její život někoho zajímal. Memoáry jsou dobrá věc, pokud v nich najdete ponaučení nebo opravdu setsakramensky silný příběh, co vás chytí za vaše ledové srdce a nepustí. Na to, aby mě její příběh nějak dojal, by se pisatelce muselo stát něco více než jen, že se vědomě rozhodla se svým stavem nic pozitivního nedělat a zhoršit si ho drogami. Prostě v knize nenajdete naprosto nic hodnotného.
Zdroj obrázků: 4chan, veronikalacinova.cz
Dodatek 15. 2. 2021: Po zveřejnění této recenze na původním blogu Knižní díry se nám během půl hodiny po vydání ještě před jakýmkoliv sdílením na sociální rozmnožilo několik desítek negativních komentářů pod různými přezdívkami přátel slečny Lacinové z okruhu na její webové stránce. Z jejího článku, který si tam šel přečíst, vyplývalo, že ihned po této recenzi obratem napsala citově vyděračské zamyšlení nad tím, jak jí Knižní díra stihla za tu chvíli zničit život a žádá každého, kdo ji sleduje, aby nám obratem napsal něco hnusného, v ideálním případě osobní urážku, a tím se nám pomstil. Rozumím, že slečna Lacinová není vyrovnaná osoba a tato recenze ji ublížila, nicméně tato absolutní neschopnost přijmout kritiku ještě více dokazuje absenci jakékoliv sebereflexe.
About The Author
