Postapokalyptické Česko je téma, které nezklame tuzemského čtenáře nikdy. Když se mi dostala do rukou trilogie dua Klimeš-Kuttman, chňapla jsem po ní jako vyhladovělý vořech skočí po mravenci olezlém špekáčku.
Kniha mě zaujala od prvního momentu. Čtenář je hned hozený do akce pár let po vojenském převratu, jak už to u splatter-punku bývá, načež děj skočí do minulosti na začátku války. Takový styl se mi líbil a dodával tomu dost velkou dynamiku.
První polovina Příliš divoké země je psaná Antonínem Kuttmanem, který do celé trilogie připravil něco jako úvod. Hlavní postavou je Študák, bratr slavného kapitána Voliše. Celkem obyčejný kluk, který i podle toho funguje. Na Garry Sue se v Příliš divoké zemi opravdu nehraje. Není nijak OP, ale prostě normální kluk, co není zvyklý na násilí. Na druhou stranu číst si popáté o tom, jak si bleje na triko, už začala být celkem nuda. Naštěstí je to skutečně jen úvod. Nářez začíná s nastoupením Ladislava Klimeše na scénu jako hlavního autora této série.
Abyste pochopili drzost mého tvrzení, tedy, že považuji PDZ za natolik kvalitní, narovnám tu pod sebe aspekty, u kterých trvám, že je dobré postapo musí obsahovat, a to jak se s tím Klimeš pošpásoval. (Spoiler: Splnil je všechny.)
1. POLITICKÉ ZAŘAZENÍ – Veškeré postapo, pokud ho zařadíte do skutečné země, musí obsahovat smysluplné politické důvody, které vedly k tomu, proč vlastně apokalypsa začala. Ano, můžete číst příběh o nějakém random Frantovi Mrkvičkovi, co se plahočí se svoji krosničkou pustinou blíže nevysvětlenou zemí. Ale není to autentičtější, když jsou v příběhu reálná místa? Protože najednou je příběh o to více osobní, protože se něco podobného může stát i vám. Pokud se tedy spisovatel rozhodne, že děj svého postapa umístí do realných geografických prostředí, musí také vytvořit skutečný politický konflikt, který bude dávat smysl.
2. TECHNICKÉ PARAMETRY – Pokud se autor rozhodne, že postavy v příběhu budou vojáci, očekává se, že také budou vědět něco o zbraních. A nejen že si najde pisálek někde na netu, jak vypadá M-16, ale bude o té zbrani vědět i víc než to, že s ní můžete střílet v Counter-Strike. Co do autenticity je dobré, když postavy v díle znají nejen její klady, ale také i zápory. Když nad tím třeba vtipkují nebo se navzájem uráží za to, jak pitomou zbraň mají jejich nepřátelé. Jiná věc by byla, kdyby byla hlavní postava například skladník konzerv. U něj je naprosto logické, že si vezme do ruky mosina (kterého někde najde) a pozná, že to je „zbraň“ a „asi se z ní střílí tou tenkou částí dopředu“. U někoho takového ani čtenář neočekává, že by to byl skrytý bouchač, co tajně rozumí zbraním. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu.
3. AUTENTICITA – Co nesnáším, když se v příběhu objeví nějaký nerdík, co nikdy nic pořádně nedělal, akorát tak kynul u kompu, a najednou v postapo světě je to svalouch číslo jedna, co tam vypíná jednoho nepřítele za druhým, a jako zázrakem je z něj vrchní velitel úplně všeho okolo. Co se mi líbilo na Kuttmanově příběhu o Študákovi, když poprvé (a podruhé a potřetí) doběhl k nějakému násilí, kterého byl svědkem, naprosto reálně se poblil. Z té fyzické námahy i z toho, co viděl. Na druhou stranu Ládis z Klimešova příběhu je ten bouchač. Ale také je to bývalý voják. A i tak není dokonalý. Má mnoho špatných vlastností, díky kterým působí uvěřitelně.
4. SKRÝŠE – Vždycky mě hrozně pobaví, jak se nějací kreténi chtějí během apokalypsy schovávat v obřím baráku místo třeba někde ve sklepení nebo „metru“ (ano pane Glukhovsky, máme vás rádi a máme k tomu důvod). Každý člověk, který používá hlavu častěji než když si skrz ni chce házet potravu do břicha, ví, jak je hrozně jednoduché shodit budovu. Na druhou stranu dostat bandu nabušenců z obrněného sklepa plného tajných východů, spletitých uliček a pastí je MNOHEM náročnější.
5. ZHÝRALOST SPOLEČNOSTI – V postapu upadají základní aspeky slušného chování. O to víc je potom skutečné přátelství a lidská hodnota šokem pro okolí. Ptáte se, jestli je opravdu nutné ukazovat naturalizaci násilí? Ano, jinak by to nebylo postapo, ale bezdokladová a bezúřadová utopie.
6. ODLEHČENÍ, ABY ČTENÁŘ NEDOSTAL DEPRESI – Každý fanoušek postapa zná nebo alespoň slyšel o románu Cesta od Cormaca McCarthyho, podle které byl později natočen veleúspěšný film s Viggo Mortensenem v hlavní roli o muži, který umírá pravděpodobně na rakovinu plic, a snaží se i přesto dovést svého syna přes celou zpustošenou Ameriku do země, kde možná bude lepší život. Film i kniha se několikrát dostaly na žebříček nejdepresivnějších počinů vůbec. Kvalitně zpracované zoufalství přeživších bylo pro čtenáře mnohdy tak náročné, že se po přečtení regulérně sesypali. Osobně potřebuji mít v jakémkoliv postapu alespoň někdy trochu lehčí noty, která uvolní napětí. Ať už klidnější pasáž nebo vtipná poznámka. To ale neznamená, že by kniha (nebo i film či hra, nikdy nezapomínejme na kulty jako Fallout nebo S.T.A.L.K.E.R) měla být přehnaně veselá. Skutečné reálie pořád musí být.
a další body, které by měla dobré kniha obsahovat, ale nemají nic společného s postapem…
7. ŽIVOST POSTAV – Podezřívám Klimeše, že Ládisovy bratry v boji napsal podle svých skutečných kámošů. I když je jich hodně, nesplývají vzhledem ani povahou a čtenář má skutečně pocit, že po odchodu postavy ze scény, se skutečně někam uklidila do bunkru, kde dál žije vlastním životem. Někteří spisovatelé s tímto mají problém a píší postavy jen jako předmět, který splní svoji roli, ale dál neexistuje. To se poté odrazí právě na té autentičnosti. Když nejsou uvěřitelní kamarádi hlavní postavy, jak má být uvěřitelná ona.
8. PŘEHLEDNÁ AKCE – Fighty jsou v akčňácích vždycky kříž. Někteří spisovatelé s tím mají opravdu problém a neumí najít míru mezi detailním vysvětlení bojové situace a kusým popisem. Když to přeženete, boje jsou v knize k uzoufání nudné a když to zkrátíte, kolikrát je akční scéna takový maglajz, že si ji čtenář musí pročíst třikrát, aby vůbec pochopil, co se v ní vlatně děje. Klimešovi se v tom podařilo najít smysluplnou hranici. Vše je dobře popsané, ale akční scéna je pořád akční.
9. PŘEHRŠLE CITŮ – Je fajn když si typan v postapo světě najde nějakou buchtu, kterou může občas vyklátit, nebo když má třeba dítě, které musí chránit či rodinu, o kterou se stará. Ale neměl by být celý děj příběhu založený na tom, jak si pár bude vyznávat lásku, jak bude někdo smutnit, že mu někoho zabili. Jasněže je fajn tam nějaké city dát, ale nikdo nechce číst 300 stránek o tom, jak frajer depkaří nad tím, že mu kdysi umřela manželka.
10. ZVÍŘÁTKO – V krutém světě, kde se lidé krosí mezi sebou a denně jim hrozí nebezpečí od oblohy až po zem, je přítomnost nějakého přátelského němého tvora symbolem klidu, naděje a dobroty. Ať už má hlavní postava psa, koně nebo jen sýkorku, která se pravidelně vrací, za každé zvířátko v knize jsem vždycky ráda.
Za nejlepší postapo napsané v naší české kotlině budu vždy považovat tetralogii Spád od Františka Kotlety. Nicméně Klimešova Divoká zem mu šlape na paty. Je ale jiná, víc vojenská, víc vážná, víc skutečná.
About The Author
