Vím o stovkách knih, které mám neustále v hledáčku a „jednou“ se k nim dostanu. Jsou to většinou klasiky, díla oblíbených autorů, nebo to co mi doporučí paní v knihovně. Je to dlouhodobý proces na celý život. Ale někdy má člověk čas, probírá se rodinnou sbírkou, nebo po očku sleduje výstavku knih na návštěvě u známých, přestože by se měl spíš věnovat konverzaci. A v takových chvílích se někdy objeví kniha, které bych si normálně ani nevšiml. Takovou knihou je i Kuru od belgického spisovatele Thomase Gunziga z roku 2010.
Kuru, jak říká poznámka pod čarou na přebalu knihy, je onemocnění způsobené rituální konzumací lidských mozků. Popsána je především na domorodých kmenech a jejím projevem může být silný třas, poruchy chůze a řeči, bezdůvodný smích. Celé to končí rozpadem osobnosti a demencí. Přestože se kniha touto nemocí přímo nezabývá, její postavy k tomu nemají daleko a samotný děj jako by výše zmíněnými příznaky trpěl.
Tak třeba Fred po smrti matky neustále vidí imaginární mouchy a čím víc je rozrušený, tím víc jich je, poletují, bzučí a sedají všude kolem něj. Paulovi zase nakladla kdesi v jihoamerické řece malá rybka do močové trubice vajíčka. Pierre je klon z šedesátých let s nevyvinutými ústy na břiše, který si myslí, že problém má především celá lidská civilizace. A co teprve Katerine s manželem Fabiem. Ona se všemi příznaky těhotenství, přestože těhotná není a on italský alfa samec, který jí nikdy sexuálně neuspokojil, natož oplodnil.
Tahle podivná partička se rozhodne vydat do Berlína na zasedání G8, kde chtějí během obří demonstrace projevit svůj nesouhlas s globalizační politikou. Jak už to bývá, nic není jak se zdá a během několika dní se přidají k revoltujícím Berlíňanům a tam teprve začíná kolotoč bizarních situací a rozhovorů, nikdo si nemůže být ničím jistý a jedinou útěchou zůstává kyanidová kapsle, pokud by byli během demonstrace zatčeni.
Neznám pohnutky autora, proč napsal takový příběh, ale myslím, že chápu jeho motivace. Kniha je prosycena nejrůznějšími konspiračními teoriemi od chemtrails, až po celosvětovou manipulaci celého lidského pokolení. Zkrátka věcmi, o kterých někdy čte každý z nás a staly se tak součástí našeho běžného života. Ať už v žertu nebo vážně. Thomas Gunzig v určitých pasážích záměrně přehání a díry v těchto teoriích dohání humorem a opravdu bláznivými situacemi, jindy se to celé tváří jako naprostá pravda. Myslím, že každý čtenář, jen trochu otevřený „neoficiálnímu“ pohledu na svět si v knize najde své a přestože netrpím žádným z problémů jako hrdinové příběhu (díky bohu), často jsem se v jejich trápeních našel a dokázal porozumět jejich motivacím. Více se o příběhu rozepisovat nemá smysl, neb bych tak zkazil překvapení z nečekaného a na tom kniha staví především, přestože nakonec vše vyzní trochu do prázdna a nějakou dechberoucí pointu hledat netřeba, není tady.
Kuru však stojí za přečtení, minimálně pro své nápady, tím jak nekompromisně zametá se svými postavami a ohlíží se na zdegenerované lidstvo. Ona celá belgická kultura je trochu zvláštní a jak mi kdysi osobně jeden belgičan řekl: „Podívej se na naše filmy, my nejsme normální národ.“ Konspirační teorie na závěr. Autor vydal k roku 2019 čtyři knihy (co jsem dokázal dohledat) a tahle byla jeho poslední, už více jak devět let nic nevydal.
Že by se v něčem trefil a musel si vzít kyanidovou kapsli?
About The Author
