Povídka: Záchrana Včelky Máji – Ladislav Klimeš

Léto 2019 – přibližně tři měsíce po Zrzavé Operaci


Že já vůl se nechám vždycky ukecat.
Místo, abych si seděl v klimatizovaným bunkru a pařil nejnovějšího Battla s černoškama v uniformách SS si válím pupek v lese a obědvají mě tu komáři. Teda, spíš si dávají pozdní večeři, protože byla tak jedna ráno.
Kouknu jsem se na hodinky.
Tak oprava, půl třetí.
A takhle to dopadne vždycky. Nejdřív: Seru na to, dáme si padla, vypadneme ze země atd… a najednou telefonát od Hoffa: Čus, hoši, potřebuju s něčím píchnout…
Následuje krátká hádka na téma, kdo z nás dvou má jít vlastně do prdele, ale stejně nakonec kývnu a zeptám se na detaily akce.
Tentokrát to bylo jednoduché, aspoň to Hoff tvrdil od začátku. Kurýr s informacemi nedorazil. Kurýrka přesněji.
Ano, opět do loje kvůli ženský, ale to už je taková moje klasika…
Hoff nám poslal jen souřadnice, odkud se naposled ozvala, její GPS lokátor a zbytek nechal na nás. Nebyl pro nás sebemenší problém dorazit do oblasti a zjistit, co se děje.
Milá kurýrka měla tu smůlu, že narazila na malý oddíl Dělňasů. Co byla pro ni smůla, bylo štěstí pro nás. Snadněji jsme ji našli.
A teď ji jen dostat ven.
Ležel jsem těsně za linií stromů ve svažujícím kopci a přes noční vidění a optiku sledoval, co se dole děje.
Samota v kopcích v Krkonoších, kdysi zcela běžná záležitost. Starý dům, byť kdysi hodně udržovaný, kůlna a kurník. Nikde žádný plot, jen nějakých stopadesát metrů volného prostoru k budově. Tráva tady byla celkem vysoká, dalo se tedy k domu opatrně dostat, aniž by nás zpozorovali.
Pokud jim vyhodíme pojistky.
Dům měli celkem vtipně osvětlený, takže zářil do okolí, na balkoně lehký kulomet, pravděpodobně starý PK. Okolo domu chodily dvě dvojčlenné hlídky a třetí chodila ve velkém okruhu po pozemku.
Až vypadne proud, Vinc s tím svým EBRem bude jak malý děcko v cukrárně. Hověl si na opačné straně kopce a měl odtamtud obdobný výhled jako já a vedle mě ležící Křeček.
Zbytek party měl na práci něco jiného.
Milí Dělňasové byli té dobroty, že odpojení elektriky v tom jejich skvělém domečku nám výrazně usnadnili. Kousek pod domem byla další, menší usedlost a v té byl generátor, podle všeho.
A elektriku vedli po kabelu až do toho horního domu. Viditelně po silnici!
Když jsem to vzal kolem a kolem, hlídky v chodící v pravidelných intervalech, osvětlené domy a docela hlasitě bavící se partičky, došlo mi, že se zase chystáme postřílet bandu idiotů.
Jak sakra tihle mohli chytit zkušenou kurýrku? To mi mozek nebral.
Sáhl jsem do vesty a vylovil krabičku cigaret. Strčil si jedno do pusy a okamžitě zapálil.
Křeček se na mě jen vztekle podíval.
„Co je?“ vyfoukl jsem obláček dýmu.
„Víš o tom, že bysme neměli kouřit při akci?“ zavrčel. „Můžou to cigáro vidět až na kilometr! Vidět tě Hoff tak na tebe řve ještě za tejden!“
„Vidíš tady snad někde Hoffa?“ zeptal jsem se klidně.
Křeček se zamračil a rozhlédl se. Pak překvapeně zavrtěl hlavou.
„Tak drž pysk.“
Křeček cosi nesrozumitelně zamručel a vrátil se ke sledování okolí. Z druhé strany, kousek od místa, kde jsem tušil Vince jsem zaslechl vzrušený hovor. V první chvíli mě napadlo, že Vince našli a začli řvát na poplach. Když jsem tam zamířil optikou, abych se blíže podíval, nemohl jsem uvěřit svým očím.
Ti dva, co chodili na hlídce po okolí, se nahlas bavili o nějaký šikovný kurvě a do toho chlastali. Střídali si mezi sebou nějakou láhev.
Krom toho, že to jsou idioti, byli ještě ožralí. Paráda, ještě nějak nám to chcete usnadnit?
S Křečkem jsme si vyměnili tázavé pohledy.
„Hoši,“ zachrčela mě vysílačka v uchu. „Tak tohle je těžkej shit.“
Vinc měl pravdu, byl to těžkej shit.
Měl jsem pocit, jakoby mi ten kretén na druhé straně kopce řval do ucha. Slyšel jsem každé jeho slovo. Celé vyprávění o nějaký kurvě.
„Hoši,“ ozval se Muff. „Jsme připraveni to spustit. Jak jste na tom?“
„Chvíli vydrž,“ špitl jsem do vysílačky.
Počkali jsme, až se ti dva hlídkující vzdálí od Vince na přijatelnou vzdálenost. Prošli kolem něj podle všeho dobré dva metry a vůbec si jej nevšimli. Po chvíli byli od něj dvacet metrů a vzdalovali se, což bylo pro nás přijatelnější.
„Hele, důdi, když se postaráte o ty dva ožralý šašky na stráni, budu mít volnou palbu.“
Přejel jsem hlavní na dvojici ožralů a Křečkovi jen špitl: „Levej.“
„Pravej.“
„V pohodě, Vinci, zvládneme to,“ odpověděl jsem. „Dobře, Muffe, můžete to spustit.“
Dům zhasnul…
… a v tu chvíli se rozjela akce.
Třemi rychlými ranami jsem poslal levého ožralu k zemi. Křečkovi se to povedlo na jednu… zmetek.
Okamžitě jsem se otočil na dům.
Muž za kulometem to právě dostal do hlavy. Druhá hlídka sice na okamžik začala něco tušit, ale i oni šli rychle k zemi.
„Máte čisto, hoši!“ oznámil Vinc.
„Jdeme!“
Vyhoupl jsem do pokleku, rozhlédl se a pak s Křečkem vedle sebe vyběhl k domu. Rychlým sprintem jsme se rozběhli po volném terénu, zatímco nás Vinc kryl a dole začala pořádná mela.
Ze spodní usedlosti, kde byl generátor pro oba domy, se ozývaly výbuchy a střelba. Párkrát zaštěkal kulomet, podle všeho Randy si přišel také na své.
Odhodil jsem cigáro a zády narazil do zdi. Okamžitě jsem namířil pušku jedním směrem. Křeček mi hlídal záda.
„Jdi!“
Křeček udělal pár kroků dopředu a já za ním pomalu ustupoval.
„Důdi, je tam klid, mejdan je asi dole.“
„Rozumím.“
S Křečkem jsme oba došli k bočním dveřím a rozmístili se. Vzal jsem za kliku a kývnul. Křeček kývl také. Se škubnutím jsem dveře otevřel a Křeček hodil dovnitř flashbang.
Bum!
Opět jsem rychle otevřel dveře a vběhli jsme oba dovnitř. Hlavní místnost byla tichá a prázdná, nikde nikdo. Přes noční vidění jsem viděl odřené skříně, prázdný stůl a několik židlí.
Klid.
Plácl jsem Křečka do ramene a společně jsme postupovali od místnosti k místnosti. Všude ten samý výjev. Prázdné vyklizené místo. Někdo to tu kdysi opustil ve velkém spěchu. Tohle už jsem viděl snad tisíckrát, narychlo opuštěné domy, kde se pak usídlili nezvaní hosté. Prázdno po lidech, co tu žili před válkou. To vše zahalené do zeleného oparu díky nočnímu vidění.
Práce a vzpomínky lidí rozpadající se v prach.
„Dole čisto,“ oznámil Křeček.
„Jdem nahoru.“
Opatrně jsme začali vystupovat nahoru po schodech. Pot ze mě kapal nejenom kvůli tomu běhu, ale i dusnu všude okolo. Každý krok na starých dřevěných schodech nepříjemně vrzal. Křeček šel přede mnou a mířil nahoru.
V nočním vidění jsem viděl laser ukazující, kam míří.
„Po schodoch, po schodoch,“ broukal si tiše.
„Drž kurva hubu,“ zavrčel jsem.
V dáli utichly zvuky boje. Nezbylo než čekat na pípnutí oznamující, že je čisto. Nic však nepřicházelo.
S Křečkem jsme opatrně vyšli schody.
Před námi se vinula delší chodba s dvojicí dveří po stranách a dalšími na samém konci. Lehce jsem poklepal křečkovi na rameno.
Jdeme tiše.
Jen kývl.
Sáhl rukou po první klice a rychle jsme vešli. Nic, prázdné místo. Jen dva spacáky na zemi. Se vzájemným kývnutím jsme vyšli zpět na chodbu.
Když sahal po druhé klice, zpoza dveří se ozval šramot a kroky.
Oba jsme ztuhli. Hlavně zamířili na dveře.
Někdo z druhé strany vzal za kliku. Cvakla a dveře se začaly pomalu otevírat.
Dělňas pomalu otevřel dveře, jednu ruku měl na klice a druhou u huby a zíval.
„Karle…“ zívl. „Co to je kurva za bordel?“
Prásk! Prásk! Prásk!
Bezvládné tělo holohlávka se sesunulo k zemi. Horká krev ohodila zeď za ním.
„Budíček!“ špitl jsem. „Seš mrtvej!“
Křeček nakoukl do místnosti a zavrtěl hlavou. Nikdo další. Super, zbývaly akorát poslední dveře.
Pomalu jsme se k nim přiblížili. Křeček už začal sahat po klice.
„Být váma, tak sem nic nehážu,“ ozval se z druhé strany ženský hlas. „Tady je to čisté. Můžete dál.“

S Křečkem jsme si vyměnili nechápavé pohledy. I tak jsme opatrně vzali za kliku a vešli dovnitř.
Žena na druhé straně měla pravdu. Dál jsme mohli, ale čisto tam rozhodně nebylo.
Židle s roztrhanými provazy, stůl se sadou nožů a na podlaze pět mrtvých těl. Solidně zaoblená holčina se spokojeně opírala o stěnu a pokuřovala ručně ubalenou cigaretu. Na očích měla jako my noční vidění, ale na rozdíl od nás to její vypadalo na to, že ho štípla v osmdesátých letech.
Starou dobrou Čezetu v druhé ruce.
„Zdravím, pánové,“ usmála se a vyfoukla obláček dýmu.
„Včelka Mája, předpokládám?“
„Přesně tak,“ usmála se. „Hoff říkal, že v případě nouze pošle speciální pomoc.“
Pozdvihl jsem obočí.
„Co myslel tou… speciální pomocí?“
„Že když se neozvu, tak mi na pomoc přijde tým a povede ho přerostlý psychopat, nebo přiteplený holobrádek. Koukám, dorazili jste oba,“ zasmála se.
S Křečkem jsme si vyměnili pohledy a krčení ramen. Tohle bude ještě zajímavé, došlo mi. Když jsem se tak rozhlédl, došla mi ještě jedna věc.
„Něco mi říká, že jsi nepotřebovala zachraňovat, co?“ ukázal jsem na těla.
„No…“ zakřenila se, „ani ne, měla jsem to pod kontrolou.“
To mi došlo v momentě, kdy jsem se podíval na jedno z těl. Dělňas měl podříznutý krk, kalhoty na půl žerdi a část jeho nádobíčka se válela kousek od něj. A podle toho, jak bylo otrhané, mi došlo, že to někdo udělal vlastními zuby.
Au… bolelo mě to i za něj.
Vylovil jsem krabičku, zapálil si a přitiskl sluchátko k uchu.
„Hoši, jak to vypadá?“
„Dole čisto, ještě to tu procházíme. Co vy?“
„Balíček máme, mizíme.“
„Rozumím, stahujeme se taky.“
„No nic, madam, vyrazíme?“
Pokynul jsem Máje, aby se zařadila za Křečka. Jak kolem mě procházela, došlo mi, jakou má barvu vlasů.
„Proč všechny vaše akce musí začínat tím, že potkáte zrzavou holku?“
Prudce jsem se otočil. Vedle okna se o zeď opírala má věrná, zkurvená společnice – Zmije. Zakřenila se na mě.
„Ty drž hubu,“ zavrčel jsem a vzpomněl si, jak to dopadlo posledně.
„Cože?“ nadskočila Mája a otočila se na mě.
„To je v pohodě,“ mávl rukou Křeček. „Ládis je náš malej schizofrenik, občas mluví sám se sebou.“
Protentokrát se otočila na Křečka.
„Když mi hlídá záda takovej debil, tak se nemůžeš ničemu divit,“ zabručel jsem.
Mája přejela nás dva pohledem. Křeček se na ni zakřenil a pokrčil rameny.
„Zvykneš si.“
„Hoši, mizíme,“ oznámil jsem do vysílačky.
„Potvrzuji,“ oznámil Muff.
Křeček vyrazil na chodbu s námi dvěma v závěsu. Rychle jsme sešli po schodech a vyrazili ke dveřím, kterými jsme přišli.
„Vidím vás, můžete.“
„Dobře, Vinci.“
Všichni jsme vyšli z baráku a rozběhli se k lesu. Další rychlý běh a mě začínaly čím dál víc bolet klouby. Měl bych víc cvičit a neflákat se tolik, napadlo mě.
Udýchaný jsem sebou plácl mezi stromy a rozhlížel se. Všude byl až překvapivý klid. Něco viselo ve vzduchu. Pořád jsem přejížděl hlavní po celém okolí a hledal nějaký pohyb mezi stromy.
To nemůže být tak snadný, to nemůže být tak snadný, to nemůže…
K mému velkému překvapení… bylo.

Málokdy se podaří takhle rychle a klidně vytratit.
Návrat k ukrytým autům a odjezd proběhl bez jakékoliv komplikace. Prostě jsme do nich naskákali a odjeli. Bez problémů.
Doma v bunkru nám Lim uvařil večeři a překvapivě to nebyly nudle. Tentokrát fazole z konzervy.
Něco mi říká, že večer bude uvnitř bunkru nedýchatelno.
Mě to bylo celkem jedno, udělali jsme, co bylo potřeba. Po telefonátu Hoffovi, že je jeho kurýrka v pořádku u nás na základně jsem zalezl, vytáhl svůj starý počítač a chvíli jen tak hrál toho novýho Battla, jak jsem si sliboval celou akci.
Mája se zbytkem seděla v jídelně a kecala, já chtěl klid a samotu. Kluci to znali a neřešili. Mája to nekomentovala.
„Čůrák zasranej, kretén! Idiot!“
Křečkovo nadávání jsem slyšel i přes dveře. Řval jak pominutý a někam kráčel.
Práskly dveře od jeho místnosti.
Zaklapl jsem noťas a rozhodl se vystrčit hlavu.
Vykoukl jsem a málem vrazil do Vince.
„Co je?“
„Ále, Ondráše dohnala jeho historie.“
Vincovi dost cukaly koutky a očividně se bránil výbuchu smíchu.
„Co se stalo?“
„No, dělal voči na tu holku, co jsme přitáhli…“
A jééé… to nebude dobré.
„…no a když se jí zeptal, jestli se nechce na chvíli vytratit, tak mu odpověděla, že kvůli pěti minutám nebude hledat psychiatra. Prý moc dobře zná určení času jeden křeček. Tak je Ondráš kapku uraženej.“
Já se plácnul do čela.
„Hoffova škola, no…“ okomentoval jsem to a zalezl.

Hučení starého Viraga se neslo nocí. Kužel ze světlometu olizoval cestu před námi.
Projeli jsme opuštěnou vesnicí. Sjel jsem z rozpadající se asfaltky a zastavil na kraji pole. Brumlající motor dvakrát škytnul a zmlknul.
Mája slezla a já pak motorku postavil na stojan a slezl také.
Letmo jsem pohlédl na hodinky.
„Měli by tu být každou chvíli,“ oznámil jsem a sundal helmu.
„Dobře, máš cigaretu?“ Měla přízvuk, jak kdyby se snažila správně protahovat hlásky, aby zněla co nejvíce spisovně. Vzhledem k okolnostem mi to přišlo zbytečné.
„Jasně.“
Vylovil jsem krabičku a jednu ji podal. Taktéž jsem si jedno zapálil a chvíli čekal.
„Přesný jak švýcarský hodinky,“ usmál jsem se, jakmile jsem zaslechl hučení vrtulníku.
Se světlicí v ruce jsem udělal pár kroků od motorky, pak ji odjistil a chvíli s ní mával.
Mi-24 v českých barvách dvakrát obkroužila pole. Vysunula podvozek a pomalu dosedla na vyschlé pole.
„Tak se měj,“ rozloučila se Mája a vydala se k vrtulníku.
Uvnitř byl podle všeho jen jediný člověk.
Hoff.
Jen na mě mávl a já mu světlicí pozdrav opětoval.
„A díky!“ zavolala ještě do větru Mája, když se blížila k vrtulníku.
Viděl jsem, jak se rozběhla ke stroji, vyběhla po rampě a… skočila Hoffovi kolem krku.
No tak odtud vítr fouká… že mě to hned nenapadlo.
Hoff naposled mávnul, rampa se zavřela a stroj se začal zvedat. Nakonec zmizel ve tmě a okolí utichlo.
Ještě dlouho po dohoření světlice jsem se opíral o motorku a pokuřoval. V dáli zahřmělo.
„Už bylo na čase,“ řekl jsem si pro sebe a nasedl.
Vypadalo to, že vlna veder konečně končí a začne krátká doba dešťů a letních bouřek.
Motor chytnul na první šlápnutí. Mocně jsem ho protůroval a rozjel se.
A já doufal, že stihnu dojet do bunkru dřív, než mě ten slejvák chytne.

Ladislav Klimeš

Pražský autor úspěšné akční brakové post-apo série Příliš divoká zem a hovado na plný úvazek.

Ladislav Klimeš PDZ: Záchrana Včelky Máji

One thought on “Povídka: Záchrana Včelky Máji – Ladislav Klimeš

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *