Recenze obsahuje spoilery.
Kniha Vítr z hor mě přiměla hodně přemýšlet.
O tom, jestli jsem divná já, protože se mi příběh nelíbí, nebo jestli jsou divní všichni ostatní, protože jsem se na všech možných stránkách a sítích dopátrala téměř jen pozitivních recenzí. A protože to pravděpodobně nikdy nezjistím, zkusím vypsat, proč se kniha Vítr z hor řadí na první příčku nejhorších knih, které jsem doposud četla. Začneme ale s pozitivy.
Nejdřív to pozitivní
Prolog dokáže zaujmout a je podle mě jednou z nejlepších částí na celé knize. Sice má délku jednoho delšího odstavce, ale je daleko chytlavější než anotace, která nám ještě před samotným čtením knihy prozradí víc, než by bylo třeba.
Velikým plusem jsou popisy, které celou knihu provázejí. V některých pasážích je jich sice nadbytek, ale pokud se člověk v popisech krajiny vyžívá a začte se, autor snadno dokáže přenést čtenáře do prakticky jakékohokoli místa, obzvláště pak do mrazivých a studených hor severu. To pak souvisí i s velmi živým vykreslováním otrocké kolonie a krutostí, které se v ní dějí. Čtenář si během čtení zvykne, že kniha má jakýsi svůj řád a za chvíli je schopný předpokládat, jak se hrdinové zachovají nebo jaký osud postavu potká. Jsou ale místa, kterými dokáže autor překvapit a za těch několik změn v zajetém pořádku jsem byla vděčná.
A teď to negativní
Tím ale bohužel výčet kladů končí a následuje výčet problémů, se kterými jsem se během čtení potýkala.
V krátkosti zmíním menší nešvary, a to opakování informací, ne jenom dvakrát, ale klidně i několikrát po sobě, taky opakování slov (mít dvakrát nebo třikrát to samé sloveso v jedné větě v příběhu bohužel není výjimka) a nepochopitelné nadužívání citoslovců jako „pchá“ „cháchá“ – maličkou výhodu to nicméně má, na sto procent tak poznáte záporáka. Je-li ve větě citoslovce výsměchu, je to nepřítel.
„Takže teď jsme tady a já tě zabiju a tví bohové ti vůbec nepomohli, to je dost blbý, co? Pcháá! Žádní bohové totiž nejsou. Žádná spravedlnost není. Ve světě přežijí jen silní a všechny slabé sežerou k večeři, chácháá! Jsou to hnusný prašivý lišky, chacháá!“
Pak se v příběhu často vyskytuje kurzíva, na mnoha místech, kde autor chce zdůraznit dvojsmysl, což je asi okamžik, kdy rozumím tomu, proč to dělá (i když čtenáři nejsou pitomí a chápou to i bez kurzívy), v další polovině případů mi to smysl nedává.
Důsledky
Za mě veliký problém představuje neřešení důsledků chování a věcí, které se postavám dějí. Jako příklad uvedu to, že si jedna postava projde hromadným a opakovaným znásilňováním, které trvá několik týdnů, každý den od večera do rána. Ona si ale žádné trauma nebo temné myšlenky s sebou nenese. Nikdo neřeší, co se jí stalo, ani ona. S tímhle jde ruku v ruce zázračné přežívání postav. Ať se jim autor snaží život jakkoli znepříjemnit, vždycky vyváznou. Například jeden z charakterů přežije bos v horách, kde je sníh, celý týden, s prostřeleným bokem (pak břichem, pak zase bokem) a je na pokraji smrti, doslova smířený s tím, že v těch horách zemře. Ale zvládne ještě jediným nožem celou zabít smečku vlků, přežije v jeskyni a neumrzne, dokonce nemá žádné omrzliny, ačkoli šel bos (ano, mám potřebu to zopakovat). Poté postavu ještě dva velmi milí muži shodí ze strže a jemu se nic navíc nestane. Má jenom dál prostřelený bok.
V tomto příběhu je taky možné dostat silnou ránu dřevěným kyjem do hlavy, potom být zmlácen a mučen opakovaným topením a pak se zvednout a jít bez obtíží zabít všechny ty, kteří se na mučení podíleli. Dál se čtenář dozví, že je možné sníst celou syrovou krysu, která se předtím živila na lidských mrtvolách, aniž by se postavám udělalo byť jenom maličko špatně nebo něčím onemocněly (taková krysa je pytel bakterií teď, natož pak ve světě z příběhu Vítr z hor). Vojáci nechávají otroky zavřené v kleci na přímém slunci několik dní bez vody, ale zase to ti lidé přežívají, i když by se dávno měli setkat se svými bohy.
Když už jsme u bohů. V příběhu se vyskytuje slovanská bohyně Živa, taky bůh Smrt a Temnota. A mezi to přichází zcela smyšlená bohyně Wilgara. Když už mám svůj vlastní svět, tak bych se buď uchýlila k náročnější, zato ale originálnější variantě, kdy si bohy vymyslím všechny, nebo je z nějaké již existující mytologie převezmu. Kombinace toho i onoho působí dost chaoticky.
Čtenář se z anotace dozví, že se jedná o romanticko-hrdinský fantasy příběh. O romantice bych se ale hádala. Postavy se zvládají zamilovat ani ne po 24 hodinách od okamžiku, co se znají, z čehož je jedna z nich při vědomí asi tak sedm minut, stihne se akorát představit a něco párkrát zamumlá ze spaní. A hlavní hrdinka se i tak stihne zamilovat. Možná by se za romantické dalo považovat neustálé „miláčku“, „lásko“ nebo „broučku“, ale v tomto rádoby hrdinském fantasy to působí akorát lacině a na sílu. Příběh je sice samé násilí, brutální mučení a znásilňování, přesto se v něj slovo „láska“ vyskytuje nejčastěji. To ale nic nezachraní a opakonání sladkých přezdívek a pár erotických scén (které zahrnují „černou houštinku“ a „chutnala po medu“) z toho romantiku nedělá.
Taky se těžko věří tomu, že člověk, který osm let dře v otroctví, je bičován, bit, mučen a jíst dostává jenom jednou denně kaši, která je spíš vodou (doslova se vsákne do země, kdy ji otroci zkusí nalít do důlku v zemi), vypadá jako Rocky křížený s barbarem Conanem, a ne jako kosti potažené kůží.
Postavy
Když pominu, že by oba hlavní aktéři měli být na straně 80 po smrti (vlastně několika smrtích), působí na mě jejich charaktery hloupým dojmem. Ukázková je chvíle, kdy všichni hrdinové jsou po celou dobu vyobrazovaní jako zkušení lovci zocelení horami, ale nedokážou v mlze po několik dnů najít sever. Spásný nápad (totiž vylézt na vrchol hory a dostat se nad mlhu, protože bůh ví proč umí sever určit jenom pomocí slunce za zcela jasného dne) přijde někdy po týdnu bloudění. Taky občas neví, kde vzít vodu, když jim prší na hlavu. Nebo jim přijde jako dobrý usmyslet si, že během týdne v otrocké kolonii, kde budou nucení dělat těžké práce, není potřeba jíst a doplňovat tak ztracenou energii. Pak mají zase dojem, že je fajn vzdorovat vojákům, kteří je bičují, a nedat jim, co chtějí (totiž křik a prosby), ačkoli to znamená jenom další bičování a bití, a tím se logicky snižují šance na úspěšné splnění úkolu.
V příběhu mě štvala celá řada věcí, ale když se teď nebudu ohlížet na nesmrtelnost a hloupost postav, chci se zaměřit na generalizaci vojáků. Každý muž nosící uniformu je totiž bez výjimky sadistický sociopat a psychopat, který má tři hlavní koníčky – znásilňovat otrokyně, u toho znásilňování bít otrokyně, a chlastat každý večer. Nikdo z nich neprojevil ani jednou špetku lítosti, navzdory tomu, že ne všichni si stranu kultu Temnoty vybrali dobrovolně. Dostali na výběr – buď se přidají k Temnotě, nebo budou zotročeni i s celými rodinami. Ruku na srdce, taky bych nechtěla svou rodinu vidět v okovech dřít v dolech, nejspíš by mě teda natáhli na temnou stranu a ani by nemuseli nabízet sušenky. Ale i tak si podle některých postav zaslouží strašlivou smrt úplně každý, kdo jen trochu spolupracuje s kultem Temnoty. Klidně se to těm lidem nemusí líbit (což by dávalo smysl, když někdo zabere vaši zemi a zotročí vám sousedy a psa), ale na to nikdy nikdo nemyslí.
Je mi naprosto odporná myšlenka autora/hlavního hrdiny, který si o hromadně znásilněné a zotročené ženě pomyslí, že je vyspělejší a krásnější než předtím, že je „světaznalá“.
Protože tohle pobyt v otroctví a znásilňování běžně dělá.
Funguje ten svět vůbec?
Zároveň mám dojem, že příběh nestojí zrovna na pevném základu, ale na pěkně vratké jedné nožičce. Celý nápad stojí na tom, co se dozvíme z anotace – kult Temnoty zotročí skoro celý kontinent a nutí otroky kutat kámen na stavbu svých chrámů. O jednu zemi se ale nezajímají. Důvod? Žije tam málo lidí. Takže Temnota si to ve velkých bitvách rozdá s armádami několika zemí, ale jednu maličkou a prakticky bezbrannou zemičku o třech městech a pár vesnicích nechá být. Je to jediná svobodná země široko daleko, i když se poté dozvíme, že vojáci Temnoty stejně sem tam jezdí drancovat i sem, a i odtud odváží otroky do dolů. Takže co se to vlastně děje?
V příběhu se dál vyskytují chortojové, což jsou opičí nestvůry posedlé démony, které mají výjimečně citlivý sluch, zrak a taky čich. Takoví lovci lidí s „nepropíchnutelnou“ kůží, i když moc rozumu nepobrali. Dobrý nápad, krvelačných nestvůr není nikdy dost. Jenže pak dojde na okamžik, kdy by obyčejný pes byl daleko užitečnější než tihle mutanti, protože najednou neslyší řeč a pláč nedaleko od sebe (ke všemu v kaňonu, kde se musí zvuk rozléhat), necítí přítomnost cizích lidí a stanou se naprosto hluchými, i když vedle nich dopadá meč na kámen. Každý čtenář by očekával, že podle těch hrůzy nahánějících popisů nastane krvavé peklo, jenom co se něco šustne v jejich přítomnosti. Někdy jo, někdy ne, jak se to autorovi hodí.
Dál se chci vyjádřit k situaci, která se děje v důsledku zotročování lidí a zabírání zemí – logicky se to lidem nelíbí, pokouší se utíkat z otroctví a vzniká jakýsi odboj. Za hranicemi země, kde vládne Temnota, se shromažďují uprchlí otroci a povstalci (nevím, jak moc dává smysl zakládat osady prakticky za zadkem nepřítele, který má daleko větší armádu a jsou bojeschopnější, ale nevadí). Odbojáři zvládnou postavit několikatisícové město o stovkách domů. V zemi, kde jsou původně jenom města tři (je to přesně ta jediná a pustá země, o kterou se Temnota nezajímá). Kult Temnoty, který dokázal rozjezdit několik armád v předešlé válce, nechává růst odpor v zemi, kterou nechce, protože v ní nic není, i přes to, že by ji snadno mohl ovládnout. A co když o povstalcích nikdo neví a drží se hezky tiše v ústranní? by byla adekvátní otázka. To by ovšem povstalci nesměli pořádat tažení a výpravy k záchraně otroků, které vojáci ze svobodné země odvážejí.
Aby se hrdinové dostali ze svobodné do zotročené země, je za potřebí tří set mužů na koních a ve zbroji, kteří se střetnou právě na hranicích a odlákají tím pozornost „zlých“ vojáků a chortojů. Že tím ale vlastně prozradí existenci nějakého odboje a že by třeba mělo někoho napadnout takovou velikou skupinu sledovat, aby se dozvěděli, kde mají sídlo, to ne. Úplně jednoduše, ti zlí se dozvědí, že hodní nejsou vůbec takoví mrzáci a že jsou docela hr do boje a chtějí se mstít, ale všem je to jedno. Netuším proč. Nikdy se nedozvíme, proč se tohle děje, anebo vlastně neděje. Temnota je absolutně laxní vůči všemu, co se děje ve svobodné zemi, kterou stejně jezdí její vojáci plenit, jak se jim zachce.
Magie, jak se autorovi zachce, a tygr
Ve Větru z hor se taky objevuje něco jako náhodná magie (asi, nikdo to nikdy tak v příběhu nenazval). Jedna z postav nejdřív má předtuchu, pak nemá, pak ví, jakým jít směrem, ale neví, že dojde k obrovské katastrofě. Zase. Podle potřeby vytáhneme z rukávu něco, co nikdy není pořádně vysvětlené nebo zmíněné.
Aby si člověk nemohl stěžovat jenom na hloupé hrdiny, dostane se nám krátké pasáže z pohledu horského tygra, který přišel o svou družku a je tím odsouzen zemřít smutkem a samotou. Rozhodne se ji ale pomstít a roztrhá smečku vlků v domnění, že ji zabili oni, protože se zrovna přetahovali o její staženou kůži. Že si ale postavy vyvařují polévky a steaky z jejího masa, to už mu asi nevadí. Kůži cítí, ale „vůni“ linoucí se z kotlíku ne? Fajn.
Závěrem
Mohla bych takhle pokračovat a nejspíš bych se ani tak pořádně nedobrala konce. Vítr z hor možná udělá radost někomu, kdo začíná se čtením fantasy (spíš začíná se samotným čtením) a je ochotný přivřít očí nad různorodými problémy – ať už je to opakování informací, nebo díry v ději. Postavy nemají moc co nabídnout, buď se totiž jedná o ty zlé, nebo dobré. Nic mezi neexistuje. Muži jsou statní válečníci, ženy zase otrokyně dobré jenom k uspokojování těch zlých. K žádnému charakterovému vývoji nedojde, jak se s nimi začne, tak se skončí. Nenacházím logiku v základním příběhu ani fungování světa. Suma sumárum, pro někoho, kdo už má trochu načteno, jde o celkem brutální průplach mozku, který bych jenom nerada někdy znovu opakovala.
Zdroj obrázku: www.kosmas.cz
About The Author
