विनीतवत् उपागम्य राघवौ प्रणिपत्य च || ४-३-३
अबभाषे च तौ वीरौ यथावत् प्रशशंस च |
Dlouho jsem uvažovala, jak tuto recenzi pojmout. Když se nám něco líbí, na jednu stranu o tom chceme řvát po celé pavlači, aby to věděly všechny tety v okolí. Zastavujeme každého usopleného známého a říkáme mu: „Hele, už jsi viděl ten nejnovější film od Waititiho? To je ten frajer, co natočil Co děláme v temnotách a Thor: Ragnarok. Je to o děcku, co má za kámoše Hitlera a je to super prdel! Je to naprosto dokonalé. To vážně musíš vidět!“ Po dalších pěti minutách vychvalování se náš ubohý kámoš raději rozhodne stočit debatu na mořská prasátka nebo politickou situaci v Čečensku, abychom už mu s tím pitomým filmem dali pokoj. Dojde domů, přečte si na to pár oficiálních recenzí doufajíc, že recenzenti budou objektivnější. No mám pro vás čtenáře špatnou zprávu. Nejsme! Jsme tak moc subjektivní, jak to jen jde. A pochopitelně, když se nám něco líbí, tak se chceme o náš dojem podělit. U knih to funguje stejně jako u filmů samozřejmě. Jenže potom se stane, že něco tak přechválíme, že si chudák čitatel nakonec říká něco podobného jako Vareš Frištenský po polární záři: „Jako bylo to dobrý, ale že bych to musel vidět dvakrát?“
Aby se toto nestalo u knihy Lucie Lukačovičové Poslední bůh, pokusím se být co nejvíc objektivní. Zde máte několik důvodů, proč si knihu přečíst.
1) Kniha Poslední bůh je lepší než …třeba nějaký jiný indický epos se steampunkovými prvky.
2) Hlavního hrdinu si můžete představovat trochu jako hrbatého Ricka O´Connella z Mumie. A protože byl ve své době Brendan Fraser nejvíc sexy mužem planety, je to podle mě dobré přirovnání. (Pro mě stále je! Jeho 150 kilo si nepřipouštím a všechny jeho současné fotky jsem permanentně vytěsnila z paměti.)
3) Jeho manželka vypadá trochu jako princezna Devasena z Baahubaliho. (Btw. Baahubali nejlepší film, který kdy byl natočen. NEJLEPŠÍ! Tady máte to přechvalování. Udavte se s ním.)
4) Tato kniha je ideální pro anorektičky, chudáky, které právě pustili z koncentráku, malé somálské děti a další lidi, kteří potřebují nutně přibrat. Mluví se tam v ní totiž tak často o jídle a tak barvitě, že budete mít neustále hlad.
5) Tato kniha se vám nezničí, protože po první stránce pochopíte, že ji nemůžete číst v tramvaji ani na záchodě, jelikož se po delší odluce než pár hodin ztratíte v ději. Z toho důvodu si k ní sednete a neodejdete, dokud ji nedočtete.
6) Poslední bůh se perfektně hodí pro chudé lidi, jako jsem já, kteří ví, že se do Indie nikdy nepodívají. Cestopisy jsou na mě příliš nudné, ale číst si o tom, jak po ní nějaký boháč létá na vlastnoručně vyrobených křídlech každé socce zvedne náladu.
7) Tato kniha navýší váš účet na Aliexpresu, protože si hned budete muset pořídit minimálně sedm kusů sarí, na každý den v týdnu jedno.
8) Tato literatura je ideální pro všechny fanoušky fantasy, ve kterých chlapi masírují stehna hadům.
9) Poslední bůh vám pomůže lépe definovat přesvědčení vaší postavy v dračáku, protože tak variabilní charaktery jako tam jinde nenajdete.
10) Po dočtení Posledního boha čeká nerozhodné ženy definitvní rozchod s jejich nemožným pupkatým partnerem, který v noci chrápe a ve dne si staví z dřívek od nanuků letadýlka. Setkání čtenářky s postavou opičího prince způsobí, že najednou každý chlap vedle něj bude vypadat jako Randy Marsh.
11) Po přečtení této knihy si budete chtít zahrát Far Cry 4. Ne proto, že by to byla tak výborná hra, ale ještě nějakou dobu budete odmítat opustit svět Indie.
12) Tato kniha vás poučí o složitých orientálních bájích, pokud máte všeobecný přehled na úrovni tlačenku konzumujícího ponožkového monstra. V případě, že jste chytřejší, budete potěšeni, že se alespoň nějaký autor do hloubky konečně věnuje i jiné skutečné kultuře než te severské, keltské, slovanské nebo africké.
13) Knihu Poslední bůh doporučuje 7 z 8 pašeráků Miklóšů Gëčů.
14) Poslední bůh je jako hořká čokoláda s mátovým fondánem uvnitř. Ne, každému sedne, ale pokud ano, uboucháte se po něm. Fakt. Slibuji.
Dobře, teď něco z vážnějšího směru. Posledního boha jsem si chtěla přečíst, od té doby, co vyšel. Od Lukačovičové jsem četla všeho všudy dvě povídky a ani jedna mě nezaujala. Zároveň má ale autorka mezi čtenáři pověst v tom, že prostě romány má lepší. A vzhledem k tématu, které Poslední bůh nabízel, jsem se rozhodla, že ji nakonec ještě dám šanci.
Přiznám se, že mě kniha zaujala díky obálce. Je na ní totiž Hanumán, jeden z postav slavného eposu Rámájana, a dívka, která nápadně připomíná postavu z mého nejoblíbenějšího filmu, která je zároveň i mým nejspřízněnějším smyšleným charakterem – Devasena z Baahubaliho. Nebuďme pokrytečtí a přiznejme si, že si občas všichni vybereme knihu z malicherných důvodů. I když postavy na přebalu vypadají trochu divně, má to důvod. Přece jen je Hanumán opičí král a žena v jeho náruči je rovněž mýtická bytost – Sídhé, nesmrtelná elfka z očima černýma jako uhel.
Celá kniha je vlastně spojení několika dějových linek. V té nejdůležitější, i když nejméně nápadné, se dozvídáme něco o samotné historii Indie a jejich nejslavnějších bájích: o králi Rámovi a jeho manželce Sítě, také o vzniku Nágů, hadích lidí a hlavně o mocné mýtické zbrani Brahmastra.
Ve druhé sledujeme příběh urozené indické dívky Padmy a starého britského profesora, které unesl zákeřný Kalki a putuje s nimi přes celou Indii do hor za pomocí organizované skupiny zfanatizovaných posluhovačů.
V té třetí nejobsáhlejší sledujeme poněkud nesourodé manželství portugalského hraběte Edgara Sangatteho a jeho elfské manželky Elianty. Sangatte, toho času žijící v Indii, se většinu života věnuje vynalézání různých vymožeností jako jsou křídla nebo mechanizovaná zvířata. Vztah s nekonfliktní a až chladnokrevně praktickou Eliantou mu naprosto vyhovuje a nijak ho neznervozňuje fakt, že si ho Elianta vzala jen, aby se dostala z područí své rodiny. Jejich téměř harmonickou idylku naruší dopis od jeho starého přítele, který potřebuje pomoct. Pokud by zprávu nedonesl umírající muž, vše by vypadalo téměř nevinně. Ale vzhledem k okolnostem se Sangatte, poháněn upřímným strachem o svého známého, společně se svou ženou vydává na epickou výpravu přes polovinu země, aby mohl poskytnout podporu příteli.
Elianta zde ztělesňuje až dystopický ideál správné manželky. Každý muž si přeje ženu laskavou, bezproblémovou, věrnou a praktickou. To Elianta naprosto splňuje. Autorka zde ale zároveň ukazuje, že ne vše je zadarmo a něco dobrého se musí vyvážit i zlem. Laskavost přetvářkou, bezproblémovost nezájmem, věrnost necitelností a praktičnost chladnokrevností. Díky elfskému původu Elianty se povedlo autorce vytvořit a vysvětlit charakter, který by asi nikde jinde nefungoval. Při čtení této postavy jsem se hodněkrát musela zastavit a jen přemýšlet nad životními otázkami „Co je vlastně dobro?“, „Jsem dobrá já nebo jsou to druzí?“, „Kde je hranice toho Vyššího dobra a kde už to přechází v nelidskou krutost?“. Elianta je jeden z nejfunkčnějších charakterů, ke kterým jsem se kdy dostala. Její manžel, hrabě Sangate, je Eliantě v mnoha rysech podobný, přesto si zachovává větší lidskost a smysl pro někdy až naivní víru v druhé.
Tato dvojce putuje přes Indii, aby zjistila, co se stalo se Sangatteho známým. Všechny tři dějové linky se postupně propojují a dohromady vytváří komplexní a neuvěřitelně epické dílo. Zároveň jazyk, kterým Lukačovičová Posledního boha napsala, připomíná důstojnost staré literatury ve stylu Julese Vernea.
Za poslední dobu na mně žádná kniha nenechala takový dojem. Je to už měsíc, co jsem ji dočetla a stále ve mně nějak žije. Není to jen kouzelným světem, ve kterém se odehrává dějová linka. Není to ani zajímavou variabilitou všemožných charakterů. Není to neobvyklou ctihodností stylu textu, který v moderní literatuře nemá moc obdoby. Ne, že by byl Poslední bůh tak skvělý nebo atmosféra tak dokonalá. Ale uvnitř té knihy je něco hřejivého, co ani nedokážu správně vysvětlit. Něco, co mě zasáhlo a odmítá odejít.
Zdroj obrázků: databazeknih.cz, wikipedia.com
About The Author
