Jiný kraj se tváří skoro až nenápadně, ale ukrývá 11 pokladů, které zabrousí do sci-fi, hororu a fantasy. Ba co víc, dotknou se i aktuálních a mnohdy citlivých nebo třaskavých témat. Čeští autoři dokazují, že se toho nebojí. Tereza Kadečková a Tereza Matoušková sestavily pestrou antologii, která dělá nakladatelství Golden Dog čest. Ovšem bez výhrad se neobejdeme.
Začneme zvolna – předmluvou, která nám názorně, plamenně, ovšem rovněž i velmi věcně a logicky ústy Jana Křečka vysvětlí, že jsou chvíle, kdy jsou místo sáhodlouhých obhajob nejlepší činy. Ať literatura mluví sama za sebe a já horlivě přikyvuji a neodpustím si citaci:
Neztrácejte čas obhajobami. Buď věříte tomu, co děláte, a obhajobu nepotřebujete, nebo tomu nevěříte. A pak nemá smysl to obhajovat. Stejně jako nemá smysl hájit fantastiku. Fantastika tu s námi byla odjakživa.
První lahůdka je hororová a de facto až klasická. Co je klasičtější forma hororu než stará dobrá duchařina? Neurazí a je-li dobře pojatá, bod pro autora. Jan Hlávka si s atmosférou pohrál naprosto bravurně a pro potřeby Sami na cestě mu k tomu stačila chladná noc a puberťák prchající z domova po hádce s matkou. Čtivé, milé, nikterak ohromující.
Kéž by se netočila je oproti tomu poněkud tvrdším oříškem a líbit se nebude zejména těm, kterým vadí neštěstí a příkoří páchané na dětech. Jela Abasová nás vzala do fiktivního světa, kde s magií přichází moc, s mocí chamtivost a rodičovská láska musí podstoupit tvrdou zkoušku. Zvlášť, když máte děti dvě… a magické je jenom jedno. Povídka rozhodně zanechá stopu. A i když mi přišla těžkopádná, protože si zasloužila víc místa a rozepsání, je cítit autorčin potenciál.
Hráli jste si jako děti ve vaně na podmořský svět? Pak by vám mohl udělat radost Přemysl Krejčík. Dcery Neptuna, synové Amfitríty vás vezmou právě do světa pod hladinou, kde čtyři národy (z toho dva žijící už jen v legendách) bojují o své tradice, bouří se proti sodomistickým autoritám, předsudkům, lžím a tak podobně. Této povídce je věnována i obálka knihy, jejíž autorkou je Alena Kubíková a já si neodpustím malý povzdech. Citelně postrádám ilustrace uvnitř knihy. Nebo alespoň nějakou grafiku. Zvlášť, když vím, že tohle Golden Dog umí vymazlit nad očekávání. Povídka jako taková není můj šálek čaje, nicméně má skvělý a hlavně nadčasový nápad (válka, vzájemná nevraživost mezi národy, předsudky, rasismus, tyranie,…) a rovněž krutou pointu. Před tím smekám, i když pocitově mě příběh nebavil.
Sloňa byla jiná káva. Tereza Janišová se nepouštěla do velkých experimentů – problém osobní identity není tak vzácný jev. Stejně tak touha prohodit si s někým život. Žít alespoň na jeden den v kůži někoho jiného. Že by vás to lákalo? Tak pozor, co si přejete. Výsledek totiž může být o dost depresivnější, než by vás napadlo. Krátké, čtivé, úderné a já bych s povděkem kvitovala, kdyby se povídka někdy dočkala podrobnějšího rozpracování!
Pořadové číslo pět si bere na paškál rivalitu v oboru plus sexuální obtěžování na pracovišti. Že vám to takhle zní na fantasy povídku docela nudně? Tak pozor, Tereza Matoušková si s tím holým základem bravurně pohrála a do Snu o poupatech a trní zapojila nekromanty, opaty, výzkum ochranných vílích kouzel a experiment, který se trochu vymkl kontrole. Z mého pohledu velmi čtivé se zajímavým tématem, ale hrůzostrašně krátké a za pointu bych mlátila hlavou o zeď. Jsem na ně ujetá, a když chybí nebo je nedostatečná, skřípu zuby!
A kdybych měla zubaře, určitě by mi za to skřípání a vrzání vynadal, protože v něm pokračuji. Čas květů od Vilmy Kadlečkové je za mě nejslabší kousek celého Jiného kraje. Ač je na autorce znát vypsanost i talent, hordou nových slov a názvů mě utloukla do bezvědomí. Nejen, že novotvary nestačily, ještě všechny začínají velkým písmenem, což mi až bolestivě komplikovalo čtení. Povídka se odehrává ve dvou rovinách – jedno je realita a druhé simulace – myšlenka naprosto luxusní, leč její provedení pro mě čtenářsky naprosto nevyhovující a deprimující. A to byla i výtečná pointa! Pokud vás zajímá, jaké aktuální téma Vilma Kadlečková zpracovala, pak je to gender a genderová identita, případně její krize, přijetí rodiny a tak dále.
Kroutí se Křivoklatbou, plnou záludného klamu, a snaží se obkroužit mě tak, aby se naše Vidy nesetkaly a Příslechy nevetkly a Veloko ani Maloko nesplynulo a Hrudipláště neodhalily tu ohavnou orgludovou šeď. Lež je v každém jeho kradmém hnutí, vím to, dýchám to, slyším to!
Volně přecházíme k pořadovému číslu sedm, kde na nás čeká Kra od Barbory Vrobelové. Dobrodružná primitivní fantasy s nádechem mrazivé zimy. Jak jinak také může být na kře, kde kmen bojuje o holý život nejen proti predátorovi z hlubin, ale i mezi sebou. Čtivé, jenže na můj vkus poněkud strohé. Dávám přednost dialogům a pohádkovějšímu nádechu, tohle bylo drsné, příkré, rázné a surové.
Rohy mi naopak sedly jako prdel na hrnec. Petra Machová zabalila fantasy příběh do prostředí, které evokuje doby, kdy vládli rytíři, na hradech žili pánové se svými rodinami, sloužícími a k tomu patřil řád, zákony, obchody, souboje, jednání a tak dále. Přihoďte k tomu magii, rituály, přátelství, zradu a já si spokojeně pomlaskávám. Čertím se na konci, protože se s hlavní hrdinkou nechci loučit prakticky na začátku cesty. Umím si hravě představit pokračování, neb se mi ve vystavěných kulisách skvěle hovělo.
Co se to u Mantara děje? DaKi se zazmítala a PaNi ustoupila, aby se neporanila o dceřiny rohy. Přišly ale další postavy, chytily DaKi za ruce, nohy a jedna jí po chvíli supění sevřela rohy. PaNi se sklonila nad dcerou a pomazala jí tváře bylinným olejíčkem a na čelo jí přitiskla amulet. „Ve jménu Mantara, snad ještě nejdeme pozdě.“
Křídla jsou na tom obdobně. Neplodnost je téma, se kterým bojuje čím dál více párů, a vybrat tu správnou kliniku, pokud se to rozhodnete řešit, není úkol lehký. S ústřední dvojicí zamíříme k doktorce, která má skvělé statistiky a ještě lepší recenze. Pomůže našemu páru? Bude za to něco chtít (vyjma peněz)? Proč se chová podezřele? A dost bylo otázek, než se podřeknu. Citlivé, magické s lehkým nádechem snad i thrilleru. Veronika Salášková si mě rozhodně získala na svou stranu.
Dar boha vyhnanců představuje oříšek. Je čtivý, ale někde v průběhu mi naprosto unikla pointa a spíš než čtenářky uspokojená si připadám chaoticky zmatená. Líbí se mi prostředí, klášter, kočky v hlavní roli, doly i nečekané rodičovství i nádech transsexuality, ale za mě se tady odehrávalo hodně muziky na malém místě a chtělo by to víc prostoru k rozepsání a rozehrání. Tereza Kadečková na to rozhodně nadání má!
Poslední kousek do pytlíčku představuje Lukáš Vavrečka a jeho Trable s kuřaty. Garantuji vám, že pár dní nebudete chtít syrové maso ani vidět. Povídka s nádechem hororu a ujetosti je příjemně rozehraná, ovšem pointa jako taková a vůbec poselství mi uniká mezi prsty. Na druhou stranu je text ale silně sugestivní a velmi syrový, takže je mi ze čtení zároveň jemně šoufl a stejně tak jsem nedýchala zvědavostí a myslím, že by se z toho dalo vytřískat mnohem víc, zejména při detailnějším rozpitvání.
Jsem hnidopich. Antologie zbožňuji a zároveň nesnáším. Často v nich najdu skvělé kousky, které mě neuvěřitelně baví, ale na druhou stranu se s nimi potom nerada loučím. Stejně často se ujistím, že některé styly či témata stále nejsou můj šálek čaje. Baví mě, že se autoři v Jiném kraji nebáli vážných a aktuálních otázek, což zahrnuje i trochu otravná politicky korektní témata . Zároveň je ale do dějů povídek zapracovali po svém a v žádném případě nejde o klišé výběr, který by hravě zapadl do trendy škatulky „píšu to, protože to frčí“. Jiný kraj na to jde od lesa a přináší svěží závan do knihovniček milovníku fantasy. 312 stránek je tak akorát. Poznáte nové autory, vyberete si pár oblíbenců, jejichž práci chcete prozkoumat blíž a navíc podpoříte ryby z domácích vod!
zdroj obrázku: nakladatelství Golden Dog
About The Author
