Čarodějky malostranské se vrací potřetí a zřejmě i naposledy. Trilogie je kompletní. Vivat. Nu což, jásot je skutečně na místě. Rozhlédněte se pořádně, kolik je sérií, které se závěru nedočkají? Garantuji vám, že počítat budete dlouho.
V podstatě je to jednoduché. Ginevra VII. Malostranská si užívá svého mladého života, přátel, strastí dospívání a vůbec netuší, na jak nebezpečnou a strastiplnou cestu se jednoho rána v doprovodu sestřenice Josefíny vydá. Přitom vše začne naprosto banálně. A to se mi líbí. Petra Kubašková to do nás netlačí nijak násilně. Po pás ve šlamastyce se spolu s postavami ocitneme naprosto přirozeně a zároveň bez zbytečného protahování.
444 stran nám nabídne čtivé dobrodružství, v rámci něhož budeme sledovat nejen kroky Ginevřina průvodce – němého homunkula, ale i spletité cesty, za kterými se skrývají intriky, konkurenční boje, kletba, věštba a nebezpečí. Myslím, že už jsem vám toho prozradila až až, takže teď méně konkrétně.
Ilustrací se opět ujala Zuzana Striga Čatajová a dané scény či momenty vystihla naprosto neuvěřitelně. Přitom bez barev, protože si vystačila pouze s černou a bílou. Řádky, které si Petra Kubašková připravila, vás vtáhnou, pohltí a nepustí. Pokud se vám líbily předchozí díly, neváhejte ani vteřinu. Kvalita je neuvěřitelná a gradace velkolepá.
„Černé desky, stařičké, kožené, ale místy už trochu zpráchnivělé a hlavně celé vrásčité a rozpraskané, se tvářily nedobytně, ale sami víte dobře, jak to chodí. Když vám někdo ukáže dveře, které nejdou otevřít, od kterých nemá nikdo klíč a nikdo neví, co se za nimi skrývá, zatoužíte alespoň potají nakouknout klíčovou dírkou. Nedobytné, záhadné, legendami opředené věci odjakživa lákají lidi, stejně jako čarodějky.„
Kdykoli jsem knihu musela odložit, vrčela jsem jako pes, kterému se někdo pokouší uzmout jeho oblíbenou dobrotu přímo před nosem! V každé kapitole jsem měla pocit, že je vše popsáno tak autenticky a věrohodně, že jsem součástí děje. Stojím na konkrétním místě, cítím vůně, vidím barvy, vnímám chlad a podobně, přičemž ale nejsem nijak přehlcená. Stále mám dost prostoru pro vlastní fantazii.
Stejně intenzivní je to v knize s emocemi. Když se Ginevra trápí, trápím se s ní. Je-li smutná, cítím i já smutek, protože Petra Kubašková dokázala naklást slova tak, že vás obklopí a dají vám prožitek z příběhu. Zároveň, čím víc se blížil konec, tím víc jsem zpomalovala a nechtěla jsem se s postavami a atmosférou loučit. Závěr je však nevyhnutelný. Moudra byla vyřčena, řádky napsány a pointa? Pointa, vážení, tak ta v každém případě byla, na aplaus ve stoje. I když milovník epilogů ve mně chce maličko špačkovat.
„Knihy jsou smutné, když zůstávají zapomenuté na regálech, zasunuté někde vzadu, odstrčené v zaprášených domácích knihovnách a ve skladech, nebo nedej bože zastrkané pod postelemi, kde je nikdo nečte a jejich příběhy tak ničí oči nevidí a ničí duše neprožívá. Knihy jsou na světě proto, aby je lidi četli. A když už je nechceš číst, pošli je dál, k někomu, kdo je číst bude. Pro každou, úplně každou knihu, která kdy spatří světlo světa, někde existuje člověk, jemuž je určená a kterému udělá radost.„
Čarodějka a zlatý elixír je důstojný třetí díl. Je nejlepší? Na to nemám odpověď. Myslím, že laťka, nastavená Tajemstvím stříbrné čarodějky, což je druhá část, byla dostižena, ne však překonána. Avšak hodnocení dvojky bylo pět hvězd, proto není důvod se tím dále zaobírat. Trilogie je komplexní a kompletní. Nepřeskakujte, koukejte hezky dodržet pořadí. A nevadí, že vám není -náct. Táhne mi na čtyřicet, a přesto jsem si čtení užívala nad očekávání. Dobré je, že si knihu můžete půjčovat v rodině napříč generacemi, neboť je sexem, násilím a vulgarismy nedotčená, proto neurazí a nezkazí mladší ani starší ročníky.
Mám jedinou výtku a ta souvisí s vizuální stránkou trilogie coby kompletu. První díl – Čarodějky malostranské – totiž v porovnání s dvojkou a trojkou vypadá trochu jako chudá, nevýrazná sestřička. Takže ano, v poličce budou tyto tři kousky možná působit krapítek nesourodě, nicméně obsah vám tento nedostatek hravě vynahradí. Vznikl nadčasový příběh, který se vám připomene, kdykoli vyrazíte do hlavního města. Ráda bych viděla čtenáře čarodějek, který se v Praze neohlédne ani za jedním domovním znamením. Nebo kdekoli jinde, protože tento prvek není výsadou pouze stověžaté matičky. Všechna čest a více příběhů, které dokážou oslovit bez klišé, hrubosti nebo zvrhlosti. To si dáme zase někdy jindy.
zdroj obrázku: Epocha.cz
About The Author
