Nějakou chvíli jsem teď v recenzích více či méně spíš chválila a sem tam nepatrně remcala či připomínkovala. Dnes to bude jiné. Možná i jadrné. Nalákali mě plameňáci na obálce. Mám pro ně slabost. Prevíti! Vymstilo se mi to. Takže se pojďme podívat, co je tento thriller vlastně zač!
Amanda a Clay se chystají na dovolenou do odlehlého kouta Long Islandu. Těší se, že si odpočinou od uspěchaného New Yorku. Jenže pozdě v noci jejich klid naruší naléhavé ťukání na dveře. Ruth a G. H. tvrdí, že jsou majitelé domku. Tento starší pár panikaří, protože město údajně zničehonic zachvátil výpadek proudu. Bez televize, internetu a telefonní služby je těžké si jejich slova ověřit. Měli by jim Amanda s Clayem věřit? Co přesně se děje? Je tohle prázdninové ubytování, nacházející se daleko od civilizace, skutečně nejbezpečnější místo? Příběh dvou rodin, které jsou si vzájemně cizí, ale jsou nuceny společně strávit dlouhý víkend.
Zní to jako slušný námět na thriller, že ano? Částečně i s možným náznakem postapokalyptického nádechu… na to zapomeňte! Dostanete rozvleklou ubíjející a uspávající nudu! Zcela upřímně přiznávám, že nemít recenzní ebook, odložím knihu po první třetině, někam ji zamknu a zahodím klíč! Jenže mi přijde nepoctivé kousek nedočíst. Za co by potom můj názor stál? Co kdyby se objevila nějaká pointa nebo nečekaný twist či zvrat, který vše otočí o 180 stupňů?
Ani jedno se nestalo. Jistě, náznak byl právě v momentě, který vyzradila již anotace. Jakmile Ruth a G. H. uprostřed noci zaklepali nečekaně na dveře, rýsovalo se cosi… jenže prd. Nic z toho nebylo. Potenciál naprosto promarněn. Nudná rodina na ještě nudnější dovolené. Nákup v supermarketu popsán tak podrobně, že zabral snad pět stran. Byla-li to narážka na konzumní způsob života, tleskám, jinak šlo o naprosto otřesný nápad, zbytečné protahování a trápení čtenáře.
Vypadá v pořádku. Já taky vypadám v pořádku. Všechno vypadá v pořádku. Ale zároveň to také vypadá jako katastrofa. Zároveň to vypadá jako konec světa. Potřebujeme plán. Musíme vědět, co uděláme. Nemůžeme tu přece zůstat věčně.
Ve zkratce bych Nechte svět za sebou popsala následovně: Nuda-nuda-nuda- chlap si drandí Karla na zahradě-nuda-nuda-nuda. Bacha, ťuky ťuk, kdo je tam? Nečekaní hosté a místo obratu k lepšímu jakási psycho hra na netuším co. Místo nadšení a napětí se koná… spánek! Pokud se čtenář hecne a dočte do konce, dostane… prd! I ten konec se nese v duchu knihy. Nedozvíte se absolutně nic! Dopiš si sám, milý čtenáři, já na to dlabu, došly mi nápady!
Takhle moc mě nenas*ala ani Služebná Kessy! Tam minimálně ten nápad byl co k čemu. Tady ani to minimum ne! Rumaan Alam bude jméno, které si napíšu na svou imaginární černou listinu a v budoucnu se mu vyhnu obloukem.
Nemůžu ji najít? Amanda to vyslovila jako otázku, protože jí to připadalo úplně pitomé – Nemůžu ji najít! Nemůžu najít své dítě! Je to stejné, jako by tvrdila, že nemůže najít ušní lalůčky nebo klitoris.
Kapitoly byly přiměřené dlouhé, děj sdělován ve třetí osobě, jenže jaksi nezúčastněně. Scházejí jakékoliv emoce, které byste v podobných situacích, kterým jsou lidé v knize vystaveni, očekávali. Nemastné neslané postavy, divná tíživá atmosféra, dialogy o ničem, psychologický thriller bez jakékoli jiskry nebo spádu. Ano, vývoj děje tu je. Kamsi se posouváme, ne že ne. Jenomže příběh máte hltat, má vás pohltit. S postavami můžete nesouhlasit, můžou vás rozčilovat, ale musí tam být náboj, prostě něco. A to něco vás donutí hltat stránku za stránkou a ne po dvou odstavcích začít klimbat! Pokaždé, když jsem po Nechte svět za sebou sahala, přála jsem si, aby se to konečně zlomilo a čtivost se dostavila. Nestalo se. Je mi líto. Rumaan Alam se mi absolutně netrefil do noty a spíš mi zadělal na solidní čtecí krizi, neboť takhle znuděná a otrávená jsem nebyla už dlouho.
zdroj obrázku: knizniklub.cz
About The Author
