Někdy, když dostanu příležitost, kupuji ke čtení takové knihy, který by jednou mohly zaujmout i mého syna. Tentokrát jsem sáhla po Dračím moru od Jany Rečkové. Líbí se mi podporovat české autory a jejich tvorbu. Mnohdy není zdegenerovaná neomezenými možnostmi jako americká díla. Děj nebývá překombinovaný a pevně se drží upravených skutečností.
Nejinak tomu bylo u Dračího moru. Zpočátku čtení jsem prskala. Když si přečtete anotaci o tom, že draci mohou umřít na mor a člověk, otrok, má možnost je vyléčit, určitě nečekáte (jako já) okamžité vhození do děje a šup čtenáři, zorientuj se! Pravda ovšem je, že jakmile jsem přestala mrmlat a zapojila mozek a pamatovala si, co jsem četla na předchozích stranách, líbilo se mi, že neznám historii a reálie země!
Bavilo mne, že mne Rečková postupně seznamovala s historií postav – Nicolase, Anii nebo Fiiniho. Jelikož nejsem nejostřejší tužka v penálu, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila “složitá” dračí jména. Rečková v Dračím moru dávala přednost příběhu a akci před popisem reálií, takže jsem se nedostala více k fungování dračího světa ani k tomu, kdo má jaké výtvory – zda lidé ze svého (Onoho) světa nebo draci. Na druhou stranu autorka neopomenula popsat sídla draků. To jsem si upřímně přála vidět je na vlastní oči.
Když se vrátím k ději, chválím Rečkovou za dvě hlavní linky příběhu (tak to vnímám já) a emocemi nabité vedlejší akce. Několikrát jsem u Dračího moru brečela. Několikrát jsem si přála něco jiného než autorka. Ale nakonec musím říci, že to, jak Rečková děj vinula bylo prostě excelentní. Nepředvídatelné. Možná byla celá kniha psána trošku jednodušeji (jména a hyerarchie a únosy pro mne byly dost komplikované samy o sobě). Zjišťuji ale, že mi to nevadí. S odstupem času od čtení to dokonce kvituji s povděkem. Dračí mor vypadá jako skvělá kniha do knihovny, ke které si snad jednou najde cestu můj malý syn (aktuálně 5 let, milovník draků a Ninjaga).
Zdroj obrázku: Imago.cz
About The Author
