Můj žánrový mišmaš je něco, na co jsem poměrně pyšná. Pokud mě něco zaujme, je mi žánr fuk. A to je i případ dnešního kousku. Psychoterapie je v některých zemích brána jako naprosto běžná věc. Jinde se na ni naopak kouká trochu skrz prsty. U nás není zatím tolik rozšířená a mám pocit, že se řadíme spíše k té druhé skupině, která je vůči ní jemně podezřívavá. Proč tedy nevyužít příležitost a nenakouknout pod pokličku?
Terapeutka Pat, v sandálech obutá milovnice koček, začíná pracovat s ambiciózním advokátem Jamesem, kterého do terapie dovedlo neustálé nutkání strčit si v obchodě jen tak něco bez placení do kapsy. Být advokátem a kleptomanem je trochu trapné, že? Pat ale rozhodně nezastává mravokárný přístup, a i když se jejich setkávání neobejde bez trapných chvilek ticha a nejistoty, stane se časem její pracovna místem, kde James najde odpovědi na některé své otázky. Odpoví si na ně sám, tak to v psychoterapii chodí.
Sociálními sítěmi všeho druhu často rezonují pojmy jako zero waste, eko bio friendly, sebeláska, zdravé sebevědomí a další trendy, jejichž život je zpravidla velmi jepičí. Co to znamená? Že nemají dlouhého trvání, neboť jepice žije jen jeden den. Mluví se o kde čem, ale jsou také témata, o kterých se pro změnu nemluví skoro vůbec. A přitom by mělo. Jedno z nich je i duševní hygiena, pohoda a prevence.
V hlavě totiž zpravidla všechno začíná. Celá řada nemocí může mít psychosomatický původ, takže myslet i na své duševní zdraví je podle mě základ. A jestli vám k tomu má pomoci i psychoterapeut, tak proč ne. Jenže co od někoho takového čekat? Jak funguje sezení? Co řeší? Co s ním můžu řešit já? Líbí se mi, že lze Příběhy z pohovky číst ve dvou rovinách. Zaprvé jako klasický komiks, který zachycuje průběh léčebného procesu/schůzek s jedním pacientem. Zadruhé jsou ale pod komiksovými okénky textové poznámky, které se vztahují k psychoterapii obecně.
Popisují a zachycují jakousi teorii o tom, co psychoterapie je, jak probíhá. Komentují, co udělala terapeutka v příběhu správně, co naopak ne – protože je taky jenom člověk a může udělat chybu – a tak dále. Philippa Perry nám tak vlastně poskytla nejen náhled na fiktivní terapii, ale i teoretický základ a osvětlení. Oboje může vést k tomu, že pochopíme, alespoň částečně, co činnost psychoterapeuta obnáší a co nám případně může poskytnout. Zároveň si myslím, že Příběhy z pohovky snímají z psychoterapie jakési stigma něčeho divného, neznámého a nepřirozeného, což je rozhodně pozitivní fakt!Ilustrace od autorčiny dcery – Flo Perry – jsou jednoduché, černobílé a propracované. Mně jejich styl úplně nesedí, ale vnímání grafické stránky věci je velmi individuální. Rozhodně mi ale velmi vyhovovalo, že text v bublinách je bílý na černém pozadí. To mým očím neuvěřitelně sedí. Příběhy z pohovky mají 146 stran a jsou záležitostí na jeden, maximálně dva večery, ale vrtat v hlavě vám budou déle. Neříkám, že rovnou poběžíte a budete googlit, kde je nejbližší terapeut. Ovšem rozhodně si myslím, že už se na ně nebudete dívat tak skepticky a budete vůči jejich službám otevřenější. Nebo se třeba i na člověka, který na terapie chodí, budete dívat méně kriticky a s větším pochopením.
zdroj obrázku: nakladatelství Portál
About The Author
