Dlouho jsem váhala nad touto knihou, protože se ve mně bijí dva silově vyrovnané tábory. Na jednu stranu miluji zvířata. Sama mám několik voříšků, kocoura z ulice, vodní želvy, papoušky, rybičky a šneky a pocházím ze včelařské rodiny. Pracuji mimo jiné v Zoologické zahradě v Brně, kde si mohu kdykoliv pohladit mládě bizona a nikdy jsem neměla s faunou jedinou negativní interakci. Dokonce si na mě pravidelně sedávají vosy a ani nevím, jak to vlastně bolí, protože mě nikdy žádná nebodla. Kdybych žila ve fantasy světě, byl by ze mě druid.
Jenomže potom je tady i ten druhý tábor, a to je moje nekončící chuť na maso. Z morálního hlediska jsem se pokoušela opakovaně a neúspěšně ulehčit jídelníčku. Vegetariáni budou tvrdit, že mám slabou vůli. Nebo za to může čistý vědecky dokázaný fakt, že krevní skupina má vliv na to, jaké má člověk nejen chutě, ale i to, co jeho tělo potřebuje a bez čeho se jen těžko obejde. Například má 0+ pochází z loveckých předků, a dokonce se jí doporučuje to se zeleninou zrovna moc nepřehánět, jelikož lidem s touto skupinou chybí některé enzymy potřebné ke správnému trávení čerstvé rostlinné stravy.
Ať tak či tak, maso jíst pravděpodobně budu i na smrtelné posteli. Ale to neznamená, že bych byla necitlivá ke zvířatům. Když už je jíst musím, snažím se bojovat alespoň za příznivější podmínky pro chov a později jejich usmrcení a podporovat lokální farmy oproti hypermarketům a jejich vejcím za 2 koruny. A přestože situace není dokonalá, jsem ráda, že žijeme v naší krajině, kde i ty nejhorší podmínky pro chov jsou stále kolikrát lepší než průměrný masokombinát kdekoliv jinde mimo Evropskou unii. Jenomže, co má všechno toto společné s knihou?
Někdy je náročné odlišit, co je charakterový rys, co je emoce a co pouhý pud, který pohání ty dvě mozkové buňky, které má například taková slepice. A opět hovořím to z pozice člověka, který se zvířaty pracuje. Ne zrovna s kurem domácím, ale například s takovými pávy, kteří jsou drůbeži inteligenčním KVOcientem zhruba nejpodobnější. Až uvidíte páva, který se hodinu v kuse snaží rozbít si hlavu o poklici na pneumatice auta, protože chce naklepat řízky tomu parchantovi v odraze, začnete o jejich rozumu dost pochybovat.
Jenomže potom jsou tady ta chytřejší zvířata, která pojídáme. Vezměme si takové prase, to stejné, které dokážete na některé věci vytrénovat lépe než psa. To je chytré a stejně ho jíme a ani se nepozastavujeme nad tím, co cítí. V Česku mají masokombináty chodby se zrcadly a hudbou, takže prasátko, které jde na porážku u toho poslouchá relaxační soundtrack a není tolik ve stresu. Jenomže ne všude to tak je.
Per Jansen je švédským etologem, který se doslova specializuje na chování zvířat a zejména těch hospodářských a v této útlé knížečce krásně tyto věci sepsal a porovnal podmínky různých krajin, takže se dozvíte takové zajímavosti, jakože ve svobodné americké zemi jen méně než 5 % krav uvidí za svůj krátký život nebe.
Nicméně kniha rozhodně není nijak aktivisticky založená. Dokonce i kapitola právě o humánním zabíjení není nijak depresivní a psychicky vyděračná. Právě naopak. Jansen nenabádá k vegetariánství jako spíš k humanitě, co se týče chovatelských podmínek a šetrnosti, co do nákupu a konzumace a případného vyhazování nepotřebného masa. Osobně jsem si hodně užila i různé psychologické výzkumy. Stejně jako lidé (nebo psi a kočky, vlastně veškerý inteligentní život) má i dobytek své vlastní nálady, charakterové rysy a smysl pro humor.
Zvířata nejsou bez citu je krátká publikace a vzhledem k tomu, že se týká zejména hospodářských zvířat a některých ryb, lze očekávat, že pan Jansen napíše i pokračování. Třeba se příště dozvíme i něco o kozách, což je podle mě dost vděčné téma pro zasmání, ale třeba i právě o našich domácích miláčcích.
Zdroj obrázků: portal.cz, pinterest.com
About The Author
