Recenze: Američtí bohové – přeceňovaná klasika od Gaimana se táhne jako sopel…

Jistě každý jednou zažil ten pocit, kdy se rozhodnul, že se vrhne na něco opravdu profláklého, načež byl zklamaný a nechápavě se chytal za hlavu neschopen pobrat, proč je proboha toto mezi lidmi tak oblíbené.

Něco málo o ději

Po celém světě žijí bohové, kteří vznikli v podstatě z čisté víry. Pokud uvěříte v Mocného zamotávače sluchátek a Nočního zloděje zapalovačů a začnete je nějak uctívat, pravděpodobně je tím i stvoříte. Jestliže je uctívat přestanete anebo budete mít tu drzost, že zemřete a víru v ně nikomu nepředáte, tito bohové budou žít dál, ale pravděpodobně budou pracovat na benzínové pumpě a budou mít tak trochu depku.

Amerika je plná starých a nových bohů. Od severského Ódina, indického Śivy nebo africké Sáby, přes leprikóny a džiny až po boha světové globalizace, médií či optického kabelu. Staří nemají rádi ty nové, protože jim berou uctívače a noví se starých bojí, takže je po jednom odstraňují. Obecně se schyluje k válce mezi těmito dvěma stranami a do toho celého se přimotá absolutně nezajímavý maník, který si říká Shadow Moon. Najme si ho tajemný Wednesday, aby za něj dělal špinavou práci a vozil ho z místa na místo, kde může Wednesday přemluvit další staré bohy, aby se přidali na jeho stranu.

Shadow Moon nemá co ztratit. Právě ho propustili z vězení a manželka se mu den před propuštěním zabila, když kouřila penis jeho nejlepšímu kámošovi, který zrovna řídil auto. Až na to, že není až tak úplně mrtvá, ale chodí po světě neschopná ulehnout k věčnému spánku a pomalu se rozkládá.

Celkově to vypadá, že se schyluje k solidní epické bitvě a čtenář se může těšit na pořádnou akci stojící na pozadí výborného námětu.

Pár pozitiv

Jen blázen by řekl, že Gaiman neumí psát. Je to jeden z těch autorů, který by mohl vyplodit 600 stránek, ve kterých se neděje nic víc než to, že někdo si kupuje pirohy v pekárně a jinak celou dobu sedí na zadku, a přesto by se to četlo dobře. A jo vlastně, přesně to on udělal. Američtí bohové jsou opravdu většinou přesně o naprostém zevlení hlavní postavy. Ale Gaiman má dar a umí zajímavě a čtivě popsat i totální nicnedělání.

Námět je opravdu zajímavý a zpracování originální. Tím to bohužel končí.

Prakticky neexistující děj

V Amerických bozích se nic neděje. Nepřeháním. Knize chybí celistvý děj. Třetinu knihy zabírají přejezdy z místa na místo, kde si Wednesday háže řeč s nějakým dalším bohem a domlouvají se, jak sejmou ty nové nevychované spratky, kteří jim berou práci. Shadow Moon tak potká desítky různých postav, které lanaří k boji.

Druhá třetina jsou nesouvislé výjevy z minulosti o víře jednotlivců, které se netýkají nikoho a ničeho dalšího ve zbytku 600 stran. Jednou je to příběh o černošských sirotcích vyrůstajících v otroctví, podruhé životní pouť nějaké irské Mařky, kterou do Ameriky vyhostili, jindy sága o původních obyvatelích Ameriky, kteří žili před několika tisíci lety. Tyto vsuvky by byly jistě velmi praktické, kdyby měly nějakou souvislost s čímkoliv. Přestože jsou zajímavé (a upřímně možná jediné zajímavé pasáže v knize), z celkového pohledu nejvíce připomínají cimrmanovské sáhodlouhé promluvy obchodního cestujícího Jeřábka, kterými krátí ostatním pasažérům několikahodinovou jízdu vlakem, načež z kupé vystoupí a už se v příběhu vůbec neobjeví. Stejně jako u profesora Fiedlera nemohu pochopit, proč Gaiman investoval tolik času do něčeho, co v konečném důsledku nemělo na nic jediný vliv, pokud nechtěl čtenáře pouze poučit, že existuje i někdo jiný než Ježíš, který se překvapivě v knize neobjeví ani jednou.

Poslední ale nejvíce obsáhlou částí je Shadowovo zevlení na jednom či druhém místě. Ať už je to pohřební ústav, který si vybudovala trojce egyptských bohů podsvětí, nebo sezení na zadku v absolutně nejméně zajímavém vidlákově na severu USA. Víc jak 120 stránek je věnováno tomu, jak se hlavní postava nudí v jakési dědině, ve které dávají lišky dobrou noc, chodí do pekárny, kupuje si lístky do tomboly a prochází se po okolí. Jednotvárnost této pasáže je tak ubíjející, že se mi kolikrát křížily oči všemy směry. Ale četla jsem dál doufajíce, že mě čeká třeba něco zajímavějšího. Nicméně číst Americké bohy bych přirovnala k tomu, když vláčíte na vysokou horu těžkou dřevěnou truhlu, abyste se nahoře dozvěděli, že je plná obyčejných kamenů.

Expozice – kolize – katarze (pozor spoilery)

Největší zklamání Amerických bohů ale nepřineslo těch 599 stránek do nebe volající nudy, ale ta jedna poslední, při které mi došlo, že se žádné bitky nebo obecně vyvrcholení nedočkám, a celý ten čas byl tedy zbytečný. Kniha vtáhne do děje, přednese zajímavé charaktery i námět a doslova slibuje něco, co nejen nemůže splnit, ale co ani splnit neplánuje. Po mnoha desítkách hodin otravné jednotvárnosti přijde Shadow Moon na bojiště, na kterém se navzájem bohové tauntují, kde jim prostě promluví do duše, načež se všichni rozejdou a jdou si po svých. A to je celé.

Mlátím teď hlavou do stolu, a to jen na tu knihu píši recenzi. Snad si dovedete alespoň trochu představit ten neskutečně frustrující pocit, když jsem Americké bohy četla (a fyzicky mě ta ubíjející fádnost bolela), a pak jsem došla na konec a zjistila jsem, že to celé bylo zbytečně.

Stojí alespoň seriál za to?

Během sledování seriálu natočeného na motivy knihy jsem měla první polovinu tendence sebou cukat v každé druhé minutě. Jmenuje se to sice stejně a postavy jsou tam taky stejné (občas), ale jinak se inspiruje dějem knihy jen opravdu velmi okrajově. Většina příběhu je naprosto vycucaná z prstu, přidali trochu akce a krve a změnili charaktery mnoha postav včetně takové Laury, manželky Shadow Moona. Zprvu mi to vadilo, protože mám na toto alergii už čistě z principu, jelikož předlohu beru tak trochu jako posvátnou věc, a to i když stojí za hovno, nicméně čím dál tím více jsem musela sklonit hlavu před moudrostí tvůrců. O knize by se jen těžko dalo říct, že je zajímavá. O seriálu se to říct dá. Velmi rozumně vynechali naprosté zbytečnosti a přidali pasáže, které sice nemají s knihou nic společného, ale dávají příběhu alespoň nějakou celistvost. Tím nechci říct, že bych považovala seriál za bůh ví jak dobrý, ale pořád je to zajímavější než kniha. Nečekala jsem, že je toto vůbec možné.

Gaiman má mnoho výborných knih, například Nikdykde nebo Hvězdný prach, nicméně Američtí bohové mezi ně opravdu nepatří. Bohužel nejsem hipster, který by našel hloubku i na dně své toalety, ani někdo, kdo se s tímto tématem seznámil poprvé. Američtí bohové mi tedy neměly krom nezáživné těžkopádnosti co nabídnout.

Zdroj obrázků: databazeknih.cz, dsfish.medium.com, amazon.com

About The Author

Neil Gaiman Američtí bohové