Povídačky nejen pro děti, a nejen ze Šumavy. Anekdoty, pohádky a staré příběhy, které se předávají z generace na generaci.
Považuji za hodně zrádné pustit se do knihy, která zahrnuje oblíbené místo či téma. Je obtížné mírnit očekávání a zachovat si nadhled a otevřenou mysl. Šumava sice není můj milovaný Londýn, avšak k srdci mi přirostla tak silně, že jsme se přestěhovali do její těsné blízkosti.
Složení knihy: 10 anekdot na zahřátí a po nich následuje 6 samostatných na sebe nenavazujících pohádek. Anekdoty v rámci předehry? Inu, vlastně proč ne! Nápad chválím, nicméně mi uteklo, jakou spojitost mají s klíčovým tématem knihy, protože ze Šumavy v nich nezaznělo ani prd. U první pohádky chce mé cynismem prolezlé srdce špačkovat, že prase na obrázku je růžovoučké prase domácí, nikoli divoké. Jenže vím já, zda mám skutečně pravdu? Co když v šumavských hvozdech najdete i taková prasátka?
Pohádky nejsou hravé jako ty, které jsou cílené primárně na děti řekněme do pěti let. Což není výtka. Spíše upozornění. Rozhodně jsou však zajímavé. Bráno z pohledu člověka, který se s šumavskými příběhy setkává úplně poprvé. Pokud jste znalci, ráda si poslechnu vaše porovnání, případně doporučení na další čtivo z této oblasti. Celkově mi kniha přišla zvláštně chaotická. Na rozjezd pár anekdot, potom rozporuplná pohádka s orlem a prasetem. Následují tři naprosto skvělé pohádky, jedna kratší průměrnější a na závěr poslední, která skoro vypadá, že je v knize omylem. Jsem zmatená jenom já?
„…S lehkou odmlkou a s pýchou v hlase se zeptal: „Slyšíš, jehlo, jak překrásně hraji?“
A jehla s metalurgicky slitinovým klidem odpověděla: „Ne, natekla mi do ucha voda!“…“
Obavy mi dělá, zda kniha zaujme i někoho, koho Šumava a její taje, příběhy a báje nechávají chladným. Za mě by třeba kniha byla výborným suvenýrem pro hypotetického knihomola, který se vydal na dovolenou do těchto míst a zabrousí do informačního centra nebo kiosku. Ale potká se tam s touto knihou? Najde si k ní cestu a ona k němu? Ani na pohled totiž nepůsobí titul dětsky. Plus zvolený název? Za mě docela nešťastná a matoucí volba.
Po přečtení první pohádky byly mé dojmy hodně rozpačité. Přiznám se, že jsem Problémy na Šumavě na dva dny odložila a chodila kolem nich trošku obloukem. Což, stydím se, byla chyba! Ano, jako další přišly pohádky, které bych označila značkou: Ideál pro milovníky staré školy! Co tím myslím? Pohádky s pointou, ponaučením, poselstvím. Krásné, melodické, nepřehnané, neumělé a s našimi českými strašidly, lesy, loukami a háji, bylinkami i kouzly. Najednou jsem nechtěla přestat číst.
„…Jeho banda nebyla vskutku nejpočetnější, koktavý Tonda přeběhl k Vinckovi do Nýrska a jediný, kdo s ním zůstal, byl Fanda zvaný Kolozub, neboť mu vpředu nahoře chyběly dva zuby a dole jeden, navíc měl ještě zlomený a rozpláclý nos. Všichni si mysleli, že je tak dobitý z toho, jak se pere, ale ve skutečnosti ho pokopala divoká kobylka. Jinak to byl slušný lapka, kuřeti by neublížil, jen když se usmál, vždycky na vás vycenil ten svůj děravej plot…“
Za top bych označila pohádku Šumavous, přičemž na paty jí šlape Naštvaný duch Jetřich aneb jak víla Lucie ke štěstí přišla. Právě proto, že svým stylem připomínají ty staré, neovlivněné modernou, na kterých jsem vyrostla a o nichž básním o odstavec výš. Rovněž ilustrace mi sedí. Znovu nejde o prvoplánově dětské, a přitom jsou v podstatě abstraktně kouzelné.
Ač u mě tedy na začátku převládalo rozhořčení, skepse a částečně i otrava, jsem ráda, že jsem se tím nenechala udolat a ke čtení se vrátila. Problémy na Šumavě možná na první pohled nejsou typický zástupce do pohádkové knihovny, na druhou stranu překvapivě pohladí po duši, když jim dáte tu možnost.
zdroj obrázku: pixabay.com, pointa.cz
About The Author
