Pohádky budou něco, co neodmítnu nikdy. I když nemám čas se pořádně ani najíst, i když mám práce do aleluja, i když mám na stole štos rukopisů, které už pomalu dosahují ke stropu a hrozí, že do něj brzo udělají díru, příběhy pro děti budou mít VŽDY přednost. Já jsem totiž v tomto nezestárla nikdy! Jsem už dost stará na to, abych byla schopná hodnotit knížku střízlivýma profesníma očima, ale zároveň je ve mně pořád kus dítěte, které se neustále potřebuje tulit ke své rodině (mému muži) nebo plyšákovi (mým psům, případně korelkám, andulkám nebo nasranému vodnímu želvákovi Schnapsovi…i když ten se nikdy moc nadšeně netváří), během práce lížu lízátka a rozkousávám bonbony s těmi šumítky uvnitř a když jsem sama doma, pouštím si animáky. A pochopitelně čtu pohádky. Možná jsem magor, někdo by mě asi označil za jednodušší bytost, když se spokojím s příběhem pro děti, ale podle mě se i na takových věcech dá najít poučení anebo radost.
Hastrmanskou pohádku jsem si vybrala, přiznám se, kvůli zajímavému přebalu. Spisovatelka Jana Mifková Hastrmanskou pohádku napsala i ilustrovala. Nejsou to nejkrásnější kresby na světě, ale jsou provedeny jistou rukou, krásně přebujele barevné a knize sednou jako prdel na hrnec. Hodnotit ilustrace je stejně důležité jako samotnou knihu, protože obrázky dokreslují celý příběh a pomáhají malým dětem s ještě dostatečně nevyvinutou fantazií. Zároveň je ale potřeba, aby dokázaly zaujmout originálním stylem a barevností. Není faktem, že je Jacqueline Wilsonová slavná kvůli příběhům, které píše (které jsou samy o sobě skvělé). Pravda je, že nejprve musíte udělat knize zajímavou obálku, která způsobí, že po knize vůbec někdo sáhne. Jacqueline Wilsonové s tím pomáhá Nick Sharrat. Roaldu Dahlovi zase Quentin Blake. Františku Kotletovi pomohla v jeho pohádce Superholky slavná tatérka Striga. Když se podíváte kolem sebe, všechno je v podstatě marketing. A i knihy se primárně prodávají obálkami a anotacemi. A proto je potřeba, aby byly obálky zajímavé. Jana Mifková má rozhodně zajímavý (i když občas trochu creepy) styl. Jediné, co musím hodnotit negativně, je písmo na obálce, které se graficky ke kresbám vůbec nehodí a působí dojmem, že ho někdo vložil oblíbeným stylem WordArt, který je k dispozici v programech Microsoft Office. Nasvědčuje tomu klasické bílé podsvícení. Když už si autorka tak nádherně vyhrála s ilustracemi, mohla si lépe pohlídat nadpis, který kazí dojem z jinak příjemné obálky a vypadá velmi lacině. Až na nadpis působí kniha velmi profesionálně a vůbec nejde poznat, že jde o samonáklad.
Abyste věděli, mám na samonáklad poměrně vyhraněný názor. Ano, občas se stane, že takto vyjde něco neskutečně kvalitního. Pravidelní čtenáři Knižní díry si jistě budou pamatovat vynikající post-apo Příliš divoká zem od Ladislava Klimeše, kdy jediná negativní reakce na knihu byla od uraženého ega lidí, o kterých Klimeš v knize nelichotivě psal. Ale z obecného statistického pohledu jsou samonáklady něco, co nikdy nemělo být vydáno. Ani čteno. Ani napsáno. Vlastně většina samonákladů jsou naprosté hrůzy, které by měli sami autoři v rámci sebereflexe zapálit hned poté, co jsou vytištěny. U většiny samonákladových knih si říkám, že těm autorům opravdu nějak chybí pokora. Něco, u čeho by si řekli: „Toto bych sám nikdy nechtěl číst. Je to plné chyb, děj je hrozný, postavy hloupé a ke všemu vypadá ta moje obálka jak dělaná v malování.“
Ne, nebojte, toto není zbytečný hejt. Toto jsou bohužel holá fakta. Ale proč vám to vyprávím? Protože Hastrmanská pohádka toto naštěstí nesplňuje. Ano, není to příběh, ze kterého by si jeden sedl na zadek, ale svou klasičností připomíná ty oblíbené filmové pohádky, které každý rok celá rodina maniakálně sleduje o Vánocích v televizi. Dokážu si představit, že by během zfilmování mohly dostat postavy příjemné oživení a našlo by si to masu lidí, která si to oblíbí. Koneckonců pohádka splňuje veškeré aspekty, které tady sice byly tolikrát, ale vždycky budou oblíbené. Nadpřirozené bytosti, lásku na první pohled mezi pohádkovým stvořením a člověkem, záchrana, zakázaný vztah, zlomyslnost, závist, čest i morální ponaučení. Dokážu si představit, že by kniha mohla být klidně dvojnásobně dlouhá a bylo by to možná lepší, protože by byly některé věci lépe rozvedené. Na druhou stranu by asi nebyla tak zajímavá pro děti.
Co se týče stylu Mifkové, ten musím hodnotit rovněž pozitivně, protože je vidět, že autorka má s psaním nějaké zkušenosti. Postavy jsou sice kusé, ale přesto živé. Jak už nešťastně zamilovaná pubertální vodnická holka, tak silný, čestný, dobrý a dominantní mladý mlynář. I dohazovačská vesnická drbna mi připomněla mnoho jí podobných, kterých každý z nás zná desítky. A všechny jsou stejně otravné.
Hastrmanská pohádka není nic speciálního, ale stále je to milá a příjemná záležitost, která si své místo a pořádné vydání zaslouží. Pro děti mezi 5-10 lety je více než vhodná a samozřejmě by mohla potěšit i utrápené rodiče, kteří musí svým ratolestem dokolečka pouštět prasátko Pepu.
Zdroj obrázků: Jana Mifková
About The Author
