O Máchovi a romantismu
Karel Hynek Mácha bývá v Česku považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů a jeho lyricko-epická báseň Máj byla přeložena do 16 světových jazyků. Aby se Mácha vyhnul dobové kritice, vydal k dílu poznámku, ve které zdůrazňoval, že se jedná pouze o oslavu jarní přírody. Přestože už je dnes dokázáno, že toto udělal pouze, aby zmátl cenzuru 19. století, často je na školách kniha interpretována tímto nesprávným způsobem i dnes.
„Květoucí strom lhal lásky žel,
Svou lásku slavík růži pěl,
Růžinu jevil vonný vzdech.“
Ano, Mácha měl rád přírodu a rád chodil na procházky. Ale to je celé. Sáhodlouhé popisy stromů a květin jsou v Máji opravdu spíše jako kulisa k něčemu většímu. V učebnicích i na jeho sochách můžeme najít nespočet z kontextu vytržených vět, které mají zdůrazňovat čistotu daného díla. Pokud ale investujeme pouhou hodinu našeho času a Máj si opravdu přečteme, dozvíme se, že je primárně o dvou věcech – o zpochybňování boží existence a sexu.
„Tam žádný — žádný — žádný cíl —
bez konce dál — bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé — nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. —
Bez konce ticho — žádný hlas —
bez konce místo — noc — i čas — — —
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.“
Přestože Mácha psal „romantickou“ literaturu, nemůžeme toto slovo vnímat ve stejném významu jako dnes. Romantismus ve významu 18. století neznamená kytice růží, věčnou lásku a vyznání citů v altánku s houslovým kvartetem. Ideály osvícenství naplnily Evropu nadějí na konečně lepší život, ve kterém chudí lidé nebudou vykořisťováni svými pány a církví, a ve které bude panovat rovnost. Nicméně poté, co feudalismus jako takový padl, obyčejný člověk stál před tvrdou realitou, že ani tak na jeho individualitu není nikdo zvědavý.
Romantismus tedy začal jako protipól k aristokratickému klasicismu a fungoval jako útěk od reality. Většinou do zidealizované minulosti nebo mýtických fantasy světů. Kladl důraz na subjektivitu osobnosti, svéráznost a někdy i obdiv k původnímu pohanskému folklóru. Hrdinové takových děl se bouřili proti společenským konvencím a byli popisováni jako silní a výjimeční jedinci cítící pocit osamocení. V návaznosti na dlouhosáhou kulturu domluvených sňatků hrdina často sní o osudové lásce, ale málokdy je v knihách opravdu naplněna.
Máj, jakkoliv se nám dnes může zdát nudný, byl ve své době tvrdě kritizovaným za nihilistické filosofování nad skutečnou existencí křesťanského posmrtného života v kombinaci s Máchovou oblibou v sexu.
Ztracené a znovu nalezené deníky
Přestože je nám Mácha předkládán jako člověk něžný a citlivý, jeho deníky mluví o opaku. Jsem si jistá, že kdyby Mácha věděl, že jej někdo bude číst, tak by je ani nepsal. Naše lidská přirozenost nás navádí vrtat do soukromí slavných osobností, takže se pochopitelně později dostaly i k široké veřejnosti. A když už jsou jednou venku, tak stojí za to se na ně podívat, abychom si o Máchovi udělali celistvější obraz.
„Z domova jsem šel teprv zas s Lori domů do Truhlářské ulice. Tam jsem ji pical u okna na stolicích. Křičela, abych přestal. „To bolí! Jesuskotte.“ Když jsem se ptal proč, odpověděla: „Dostal ses hlouběji než obvykle.“ Potom šla na obkročmo a já jsem jí držel šaty.“
Mácha byl ve své době označován za českého Lorda Byrona, což se zpětně nezdá jako úplně nejlichotivější označení vzhledem k pověsti, kterou Byron měl. Karel Hynek se dožil jen 26 let, ale stihl si je užít naplno. Jeho nejbližší přítel spisovatel Karel Sabina o něm vypráví jako o geniálním podivínovi, jehož nálady se byly schopné změnit téměř okamžitě. Zatímco v jedné chvili byl vstřícným a usměvavým klukem s citlivou duší, stačila jediná poznámka a Mácha se změnil na hrubého a agresivního blázna, jak jej často označovali.
„Když po večeři všickni mimo Rózy odešli, byli jsme u kamen. Já ji odkryl pozadu a koukal jsem se na ni, ona vystupovala podívat se, co dělá Róza. Ta má mordyjánskou prdel. Pical jsem ji pozadu. Mluvili jsme o tom, jak hluboko jsem se kdy dostal. A ptal jsem se jí, bude-li křičeti, ona povídala, že neví, bude-li to boleti. Že to má býti vždy tak jako dnes. Pak jsme spolu chodili po ulici, vyhrožoval pelikánem.“ (?)
Muž, který je předobrazem romantika, byl v soukromém životě značně vulgární prasák, který trpěl přehnanou žárlivostí a užíval si BDSM. Jeho deníky jsou přeplněné sprostými slovy i detailními popisy sexuálních zážitků se svou snoubenkou Eleonorou Mariou Šomkovou přezdívanou Lori.
„Po próbě byl jsem dóle; byli tam Hiebrovic, tak jsem šel dozadu a Lori brzo nato přišla za mnou! Zlobil jsem ji, že již všecko vím; a že ji nemiluji; ona stavěla se, že pláče, aneb plakala; oči měla mokré, obzvláště když přišel otec, obrátivši se ku kostnu; ode mě poslána odešla. Přišla podruhé, pak jsem ji fikal. Prosila mě nedělati to dělat tak hluboce jako v pondělí. (…) Ona zandala okna, já šel na stranu, a když jsem se vrátil, položil jsem ji u kamen na stolice, díval se na ni, měla pěkně bílá stehna; potom jsem pical třikrát po sobě, dvakrát to vyšlo, dvakrát ji, pravila, to lechtalo.“
V denících pochopitelně nenajdeme jen prasárny a emocionální žárlivé týrání Lori, ale také zamyšlení nad tím, jak je společností vnímán emočně založený jedinec. Nicméně opravdu, většina textu zahrnuje popis Máchových běžných denních aktivit a sex.
„Čím to asi jest, že člověk, který svět zná a s ním jest nespokojen, o člověku, kterého miluje a o kterém pochybuje, vždy to nejhorší se domejšlí? – a spíše aspoň než o člověku, který jest mu lhostejný; a proč člověka, na kterého jest žárlivý, za špatného má? Tyto dny mám velmi divoké strašlivé sny, i dnes se takového bojím.“
Mácha nebyl svatoušek, byl to nahormonovaný mladík, který nevěděl, co s vlastními pocity a sexualitou, která není ani dnešní společnosti přijímána, natož jakkoliv tolerována. Jakýkoliv projev přízně ze strany mužů k Lori jej byl schopný vyburcovat k nepříčetnosti. Trpěl utkvělou představou, že jej Lori podvádí i v těhotenství, a proto ji často zamykal doma, když šel na cesty. Z deníků můžeme vyčíst, že se hádali klidně třikrát denně kvůli malichernostem, zejména však kvůli Eleanořině neochotě se naučit česky a tomu, že samotnou Lori obviňuje z nestability, protože mluví o sebevraždě. Věděl, že Lori touží po svatbě. V deníku si k tomu zapsal: „Vždyť bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda.”
Jako příklad jeho za vlasy přitažené lability hovoří jeho zápis z května roku 1836, kdy mu Lori oznámila, že je těhotná. Ten stejný den jí také zemřela matka. Mácha Lori dotáhnul o půlnoci k její rakvi, kde si na ní vynutil přiznání, že o první noci s ním už nebyla pannou. Mácha poté napsal, že „pokud to bude kluk, narodí se Mefistofeles.“
Nedlouho poté se za prací přestěhoval do Litoměřic a Lori „přesunul“ do domu svých rodičů, kde na ni měli dávat pozor, aby se nestýkala s vlastním otcem, což jí zakázal. Po porodu jejich syna Karla Ludvíka stihnul Lori 2x navštívit. Jednou po porodu 4. října a poté ještě 15. Jeho poslední dochovaný dopis je ze dne 2. listopadu 1836, ve kterém ji nevybíravě nadává, že jeho příkaz neuposlechla a se svým otcem se setkala.
Máchovo dílo a kult, který se okolo něj točil, se ještě více znásobil jeho brzkou smrtí. 23. října si z neovulkanického vrchu Radobýl všimnul požáru ve městě. Seběhl dolů a snažil se pomáhat s hašením a u toho se osvěžoval místní vodou. Následně začal trpět silnými průjmy spojenými se zvracením. Zemřel 6. listopadu ve 3 hodiny ráno na infekční onemocnění. Pohřeb se konal 8. listopadu 1836 v den, kdy měla proběhnout jeho svatba s Lori Šomkovou.
Zdroj textů: Máchovy deníky, Máj
Zdroj obrázků: pixabay.com, literatura.jecool.net, kosmas.cz
About The Author
