Temnou ulicí se nesou stíny ztracených existencí. Muž s mokvající nohou se belhá podél stěny, nevšímá si polonahé štětky, o kterou se otře, ona křičí, tvář jí pokroutí odpornosti padající z úst. Vyhřezlá mršina psa v popelnici na plasty se do rána obludně nafoukne. Muži v dlouhých kabátech a těžkých botách vcházejí do domu. Ozývá se několik dutých, masitých ran. Ubozí tvorové ulice zalézají do svých špinavých hnízd. Mají strach. Už není, kdo by je strážil.
O několik chvil později začne déšť v proudech smývat krev a moč, barvy se slévají, na okamžik ulice vypadá jako obludná duha. Je rok 2019, hodiny posledního soudu ukazují za dvě minuty dvanáct a Velký Bratr vidí líp než kdykoliv předtím…
Asi takhle nějak by se dal napsat úvod k povídání o Alanu Moorovi, člověku, který změnil tvář komiksu tím, že do něj přinesl nejen temnotu, smrt a vnitřní démony jeho hrdinů, ale zároveň ho odpoutal od stereotypů, obohatil o „velké“ myšlenky, halucinogenní výjevy a přimíchal trochu porna. Téměř 35 let po jeho nejslavnějším díle, Strážcích, je dnes uznávaný jak kritikou, tak obrovskou základnou fanoušků.
On se ale popularitě straní, nenávidí filmové adaptace svého díla a ještě více pohrdá konzumní společností. Zaobírá se magií a s komiksy už podle svých slov dávno skončil.
Alan Moore je člověk, který skrze slovo a obraz komiksových stránek, nebo svých knih kritizuje současný svět, klade mu filozofické otázky a nechybí mu potřebný přesah, který dělá jeho dílo stále aktuální. Ale Alan Moore je zároveň člověk uzavřený ve svém světě čarodějnictví, starých knih, podivuhodných náboženství, anarchie a myšlenkách o odlišných realitách.
„Život se nedělí na žánry. Je děsivý, romantický, tragický, komický, science-fiction, kovbojkou, detektivním románem. A s kouskem pornografie, když máte štěstí.“
Píše se rok 1953. Město Northampton ve střední Anglii, viktoriánské cihlové domy, dláždění ulic se leskne ranní mlhou, úzké průchody a decentní pánové a dámy v oblecích a šatech. Na dobových fotkách už chybí snad jen Lovecraft na lavičce v parku nebo Jack Rozparovač zlověstně hledící z okna domu, aby byla atmosféra dokonalá. Právě na takovém místě, ve čtvrti Boroughs, se Ernestu a Sylvii Moorovým 18. listopadu narodí syn Alan Moore. Není náhodou, že i jeho dílo vycházelo z tradice klasického anglického hororu a fantasy, prostředí, kde vyrůstal pro to bylo jako stvořené a silně ho ovlivnilo, stejně jako jeho babička, která s nimi žila, a tak od dětství Alana seznamovala s čarodějnictvím a okultismem, kterými se sama celý život zabývala. Přivedla ho tak na cestu alternativního pohledu na svět. Později se o ní vyjádří jako o opravdu podivuhodné ženě.
Malý Alan Northampton miloval a spolu s ním i svět knih. S mladším bratrem Mikem brzy objevují komiks. Hltají anglické komiksové stripy Toopers a Beezer a později se jim do rukou dostává americký Detectiv Comics, Flash nebo Fantastická čtyřka. Obrázkové panely ho uchvátí, současně čte klasickou literaturu a autory. Zajímá ho všechno a právě s klasickou literaturou jsou často jeho knihy spojovány.
Už v prvních letech školy se projevuje anarchista v jeho srdci. Uvědomuje si nesmyslnost systému odměňování a učení, který vychovává z dětí poslušnou společnost.
Jak stárne, začíná si uvědomovat, že světu kolem sebe doposud nerozuměl, chápal ho jen jako uzavřenou bublinu jeho rodiny a přátel. Začíná se odlišovat od svého okolí, píše vlastní poezii a eseje, které i publikuje v magazínu Embryo, který sám v nízkém nákladu vydává. V té době, koncem šedesátých let, současně poprvé experimentuje s LSD a tato zkušenost na něj silně zapůsobí. Fantaskní představy které od raného dětství proplouvaly jeho hlavou, se náhle draly na povrch. Začal pochybovat, že realita je daná věc. Náhle si uvědomoval reality další, odlišné úhly pohledu, které však jsou stejné pevně dané. Propojení mnoha realit a času je častým motivem jeho příběhů a komiksová okénka zrcadlí ty předchozí, jak se různé úhly pohledu prolínají a jednotlivé střípky do sebe zapadají. Protože byl rebel s příčinou, tak LSD nejen užíval ale i dealoval, za což byl vyhozen ze školy a všem ostatním školám v okolí bylo doporučeno aby ho nepřijímaly, neb by mohl silně narušit morálku studentů, s čímž sám Moore po letech souhlasí.
Období studií skončilo a Alan, mladík s dlouhými vlasy a rašícím plnovousem se musí nějak živit. Čistí záchody, pracuje v koželužně a stále píše a kreslí. Stává se součástí undergroundové scény, přiházejí nabídky na první komiksové stripy a s tím i nějaké peníze navíc, takže dělá i na věcech, které se mu úplně nelíbí. Jednoho rána se probudí vedle své manželky Phyllis a jak to tak v životě bývá, rozhodne se seknout se zaměstnáním a stát se králem komiksu. Je konec sedmdesátých let, Alan Moore přestává kreslit a začíná se soustředit především na psaní, sní o práci na něčem větším než na pětistránkových komiksech. Ve skutečnosti ho právě tenhle formát učí práci se stavbou příběhu.
Brzy ho oslovuje vydavatelství 2000AD nebo časopis Warrior a rychle se dostává do povědomí velkých komiksových vydavatelství. Moore pracuje s komiksovým médiem jako nikdo před ním. Hrdinové, dříve skvělí a barevní, plní morálky a patosu náhle dostávají temné rysy, propadají depresím, pláčou, vnímají a hlavně reagují na násilí, které je obklopuje. Proměňuje zábavu pro děti v něco nového, zhmotňuje své názory a vize, ať už v přerodu komiksu Marvelman (který byl později právně napaden a musel se přejmenovat na Miraclemana), nebo anarchii oslavující V jako Vendeta, popisující revoltu proti totalitní orwellovské společnosti roku 1997. Jako by se v příběhu zrcadlil životní Moorův boj proti korporacím a konzumu. Mimochodem, samotná maska „hrdiny“ V se v posledních letech stala symbolem lidí nesouhlasících se systémem a skrývá se za ní skupina hackerů Annonymous, kteří už jsou zřejmě natolik anonymní, že sami na sebe ztratili kontakt.
Jako hrdinové jeho příběhů i Moor žije velmi netradičně. Kromě manželky Phyllis s ním sdílí život i postel rodinná kamarádka Deborah. Obě ženy ho však i s dcerami Leah a Amber počátkem 90. let opustí. Je vegetarián, a pokud poskytne nějaký rozhovor, vyjadřuje se nekompromisně a za svými názory si dokáže tvrdě stát. To mnohokrát dokázal, když například veřejně poslal do prdele několik svých vydavatelů a dalších lidí, kteří chtěli ždímat jeho práci. Odsuzuje směr jakým se komiks jako takový vydal, především kritizuje zatíženost na superhrdiny, kteří jsou podle něj již dávno vyčerpaní. A samozřejmě nenávidí filmový průmysl, tady je mediálně vidět asi nejčastěji a je při tom opravdu nasraný. „…na ten zkurvenej film se v životě nepodívám,“ řekl v roce 2009 při premiéře filmových Strážců. Hollywood zničil jeho práci. Chtěl ukázat, že komiks jako médium má mnohem širší využití, než jako domov pro super kluky a super holky ve spodním prádle přes kalhoty. Že dokáže fungovat sám o sobě jako nová forma vyjádření. Chtěl, aby se lidé jeho nápady inspirovali, namísto toho se podle něj začali objevovat variace a napodobeniny jeho díla a autoři, kteří přišli po něm, nedokázali překročit stín Strážců. Což nikdy neměl v úmyslu. Světy, které stvořil, pak pokroutil filmový pás a myšlenka, že statický obraz dokáže v určitých momentech vydat mnohem víc emocí než ten filmový, zmizela pod nánosem let a přibývající tvorby. Ale zpět do 80. let.
„Pouze z anarchie se může zrodit opravdová demokracie.“
– V jako Vendeta
Píše se rok 1983 a Alan pod pseudonymem Translucia Baboon zakládá kapelu The Sinister Duck a vychází jim několik singlů. Dál se věnuje psaní a působí jako spisovatel na volné noze. Je už natolik známý, že se vydavatelství předhánějí, aby mu zadala práci a to především ze strachu. Nikdo nechce, aby Alan Moore psal pro konkurenci. V té době pod křídly DC Comics dostává na starost obnoveného a nepříliš úspěšného Bažináče, ten pod Moorovým dohledem vychází jako první komiks pouze pro dospělé. Ten největší úspěch přijde o tři roky později. Roku 1986, opět pod DC, v době studené války vychází první sešit jeho nejslavnějšího opusu Strážci. Právě tady zužitkoval své dosavadní zkušenosti. Alternativní realitu, precizní stavbu příběhu a gradaci. Hrdinové jsou obyčejní lidé, žijící ve studeném, špinavém světě. A nad tím vším, ultimátní hrdina, polobůh, který vnímá skutečnost jen jako jednu z mnoha a je tak symbolem odtržení superhrdinů od skutečnosti. To celé na pozadí hrozby konce světa, způsobeného jadernou válkou mezi Amerikou a Ruskem. Strážci změnili vše. Přišlo to právě v době, kdy největším vydavatelstvím pomalu docházeldech a Moor ukázal cestu kam se vydat, což spustilo vlnu restartů a alternativních realit starých hrdinů. Přesně to, co nechtěl. Ale polovina 80. let patří komiksu. Objevují se lidé jako Frank Miller, Neil Gaiman, Art Spiegelman, nebo později Charlese Burns. Komiks dostává svá zásadní díla, která ho formují na dalších třicet let. Moor se stává bezmála celosvětovou celebritou. Popularitu nesnáší dobře a po ukončení prací na Strážcích, kolem roku 1988 se z Ameriky odstěhuje zpět do Anglie nedaleko svého rodného města.
V průběhu let se začíná stále více vymezovat proti společnosti, odmítá spolupracovat s jakýmkoliv vydavatelstvím a tak se svou ženou zakládá vlastní, Mad Lover. Tehdy se naplno začne věnovat novému projektu, komiksu Z pekla o Jacku Rozparovači. Moor je známý svojí pílí a důrazem na přípravu tématu, které chce zpracovat. Zároveň, jak v průběhu let řeklo mnoho jeho spolupracovníků, je panovačný a vše musí být podle něj. Při práci je samotářský, skládá jednotlivé střípky, až nakonec vše zapadne do komplexního díla. U Z pekla strávil přes pět let bádáním o pravé identitě Jacka Rozparovač. O rozsáhlosti a zápalu jeho bádání svědčí doslova maniakální přílohy a detaily. Úplně se oprostil od klasického komiksu a přinesl politicky zabarvené příběhy, zasazené do reálného světa. Tohle už opravdu nebyla literatura pro děti a Moor se nebál ani propojení komiksu s pornografií. Experimentoval s hranicí, kdy jde ještě o umění a kdy už jen o levné porno, ke kterému naštěstí nikdy nesklouzl a stejně jako je pevný ve svých názorech, tak se stejnou jistotou rozvíjí svou tvorbu. V průběhu 90. let je již považován za novodobého guru. Jistě je to způsobené i jeho prohlášením sama sebe za kouzelníka, nebo tím, že vyznává prastaré makedonské náboženství uctívající hada Glycona.
„Nemyslím si, že superhrdinové jsou k něčemu dobří. Myslím, že alarmující je, že máme publikum dospělých, kteří jdou na nový film Avengers a těší se z konceptů a znaků, které vznikly k tomu, aby bavily dvanáctiletého kluka v padesátých letech.“
Zdá se, že Moore úmyslně buduje svou image, ale skutečnost je spíš taková, že on takový opravdu je. Jak už bylo řečeno, nestojí o popularitu, nenechá si ujít příležitost, když může někoho „vyfuckovat“, nebo kriticky dloubnout do kdejakého problému. Redaktor, který s ním dělal rozhovor, popisoval jeho dům jako okultní knihkupectví v rekonstrukci, plné starých knih, hromad papíru, komiksových figurek a podivné orientální dekorace. Rozhodně jako dům někoho, kdo nelpí na majetku a kdo v životě neviděl vysavač. A že je opravdu pevného přesvědčení a nelpí na majetku, dokazuje i to, že nepřijal žádný z autorských honorářů filmových adaptací jeho knih. Dokonce se po filmu V jako Vendeta nechal vyškrtnout za všech titulků minulých i budoucích filmů. Na druhou stranu se sluší dodat, že fanoušci i kritika filmy přijali, což Moor taky nesnáší úplně nejlíp.
Píše se rok 1999. Ani na konci starého století nepřestává Alan Moor pracovat a po dalších neshodách s DC a rozvodu s Phyllis zakládá nové vydavatelství s trochu posměšným názvem American Best Comics (ABC). Její první publikací je Liga Výjimečných, jejíž práva spolu s ilustrátorem Kevin O’Neillem vyvázal od DC. V Lize stvořil opět alternativní svět, který reflektuje současné problémy, a jeho hrdiny jsou postavy slavných románů. Dobrodruh z šestákových románů Allan Quatermain, Dorian Gray, Dr. Jekyll a pan Hyde, nebo kapitán Nemo a desítky jiných známých postav nás provedou historickými příběhy až po současnost. Utkají se přitom s Tripody z Války Světů H. G. Wellse, Lovecraftovým kultem Cthulhu a představí samotného antikrista jako pokroucenou verzi Harryho Pottera. Tady skutečně propojil literaturu a komiks a stvořil úžasný svět s vlastní historií a událostmi, anglického humoru a satiry, která je už v některých případech trochu na hraně, možná kousek za ní. Komiksy ze série Ligy Výjimečných vycházejí dodnes, a dokud bude mít co říct, chce na nich Moor pokračovat. V roce 2005 sice řekne, že hodlá skončit s komiksem a věnovat se převážně psaní, ale to není tak úplně pravda, dokonce opět spolupracuje na několika projektech s DC. Sám se však cítí od světa komiksu „dokonale odstřižen.“
Po oznámení DC comics prequelu Strážců, Před Strážci Moor definitivně zahořkne a vzkáže všem lidem, kteří si pokračování koupí, aby si už nikdy nekupovali cokoliv s jeho jménem. V následujících letech se věnuje raději svému obřímu románu Jerusalém. Kniha o velikosti 1266 stran je opět příběhem z několika úhlů pohledu mrtvých i živých protagonistů, skutečných i fiktivních, kteří hodnotí a parodují současný svět. Jednotlivé úseky knihy jsou psané různými formami a celý příběh se odehrává v Moorově rodném Northamptonu.
„Chtějí, aby se stránky samy otáčely, a o principu oddalované odměny, kterou je třeba si tvrdě oddřít už nechtějí slyšet. Tak jsem napsal něco tak dlouhého, že to nelze vůbec nazývat románem,“ řekl při rozhovoru o knize. Bez zmínky by ani neměla zůstat jeho kniha 25, 000 Years of Erotic Freedom, jejíž název asi dost přesně vystihuje, čeho se týká. Moorova fascinace sexem a jeho zapojování do tvorby je znát téměř v každém jeho díle. Hodně to jde vidět v komiksu WildC.A.T.s.
A co teprve knihy o magii, které se celý život aktivně věnuje. Sám umění, ať už literaturu, hudbu nebo sochařství, zkrátka cokoliv, co formuje nějaké myšlenky, považuje za formu magie se svými zaklínadly a kouzly. Se svým jmenovcem Stevem Moorem vydali knihu o magii a kouzlech, Alan prý doufá, že poslouží jako návod pro mladé lidi jak zacházet s energií a magickou silou. Popravdě, pokud bych někomu věřil, že je kouzelník a ukáže mi tu „pravou cestu“, dost jistě by vypadal jako Alan Moor.
„Nečetl jsem žádný superhrdinský komiks od doby, co jsem skončil se Strážci. Nesnáším superhrdiny. Myslím, že to je sprostota. Ztratili svůj původní význam.“
Alan Moore samozřejmě nejsou jen Strážci a V jako Vendeta, nebo Bažináč. Podílel se na desítkách publikací a napsal další stohy článků a esejí. Za Strážce dostal jako první a prozatím jediný komiks v historii cenu Hugo (ocenění nejlepšího sci-fi, fantasy) v jednorázové kategorii „Other Forms“. Jeho postavy znají i ti, co Alana Moora vlastně neznají. Takový John Constantine vznikl jako jedna z postav universa Bažináče a předlohou mu byl Sting. Ale Keanu taky nebyl nejhorší. Alanovým příběhům neunikli ani ti největší. Superman v knize z roku 1986 Co se stalo s Mužem zítřka? uzavírá jednu éru Supermanových příběhů, ukončuje všechny linie a vše je prosycené moorovskou mystikou. A roku 1987 Batman v komiksu Kameňák, kde dokonale využil Jokerovu anarchii a šílenství (Moorovi oblíbené), ale ukázal i minulost slavného šaška než se už jen pořád smál. Konečně i sám Batman, spolu s podporou Franka Millera Batman – Rok jedna a Návrat Temného rytíře, dospěl a stal se skutečně tím Temným Rytířem a ikonou 80. let. Pokud hledáte opravdu trpělivě, najdete desítky, možná stovky Moorových prací, nebo jen jeho otisku. Po téměř 50 letech byl neuvěřitelně aktivní. I přes veškerý jeho nesporný talent a myšlenky, které opravdu změnili komiks a jeho vnímání veřejností je však Alan Moor stále jen jeden z článků řetězu a minimálně polovina té „magie“ je v ilustracích Gibbonse, Lloyda, Bissettea, O’Neilla, Bollanda a mnoha dalších grafiků a spisovatelů, skrze které mohly Moorovi vize proudit. Na zhlédnutí jeho kompletního díla je asi lepší nějaká pěkná tabulka na Wikipedii.
Ozzymandias: „Ale lidi samotní tě zase začali zajímat…“
Dr. Manhattan: „Ano, to ano. Myslím, že si nějaké stvořím.“
– Strážci
Je právě teď. Hodiny soudného dne ukazují za dvě minuty dvanáct a Alan Moore je vlastně stále stejný. Stále si stojí za svými názory a postupy a to stejné očekává od ostatních. Působí jako nevrlý starý muž, ale zdá se, že je zkrátka přísný a nedělá kompromisy, tak jako mnoho postav, kterým pomohl na svět. Přesto je zosobněním mnoha protikladů.
Jak už bylo řečeno, žije skromně, ve svém domě na předměstí Northamptonu, ale jeho ruce zdobí obrovské prsteny a bižuterie, rád se obléká do zářivých, lehce výstředních obleků.
Nemá rád konzum a střední proud, ale přes časté rozepře s velkými vydavateli pro ně sem tam stále pracuje. Dokonce spolupracoval s firmou Appel na aplikaci, které by pomáhala začínajícím autorům se stavbou komiksových políček a příběhů, nebo se objevil v epizodě seriálu Simpsonovi.
Autor desítek komiksů se vysmívá pojmu grafický román, protože si tak podle něj dospělí mezi 30 – 60 lety (především muži) legitimizují své dětské zábavy a nikam se nevyvíjí.
Kritizuje ubírání západní společnosti a její úpadek, ale dělá to z uzavřeného světa své fantazie.
Alan Moore letos v listopadu (2019) oslaví své 66. narozeniny. Podruhé se oženil (v blázinci St. Andrew, kde se léčili například Dusty Springfield, Patrick Stewart nebo J.K. Stephen, který byl podezřelý z toho, že by mohl být Jack Rozparovač) a neustává v práci. Stále se nám snaží ukazovat, že my jsme pány své reality a ta není ani dobrá, ani špatná. Jen ta, kterou uznáme jako správnou.
Zdroje obrázků:
theguardian.com, fanzine.cz, worldliteraturetoday.org
About The Author
