TATO RECENZE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY
O S. J. Maas lze obecně říci, že nepatří mezi moje nejoblíbenější autory a s nejvyšší pravděpodobností nikdy nebude. Do téhle knihy jsem se pouštěla s maximálně rozporuplnými pocity. Na jednu stranu tu byla naděje a snaha věřit, že Sarah zase jednou napsala něco, co se dá číst. Na stranu druhou jsem z recenzí už před čtením vypozorovala spoustu faktorů, které by mi potenciálně mohly vadit. A jaké jsou závěry? No, řekla bych, že se svým způsobem naplnila obě moje očekávání.
Začátek
Ze začátku jsem měla poměrně rozpačité pocity. Musím uznat, že se mi opravdu líbilo, jak bylo vykreslené přátelství mezi Bryce a Danikou, to se Maas povedlo na výbornou, i když nejvíc se to projevilo až v pozdější části knihy. Spolu s fauní baletkou Juniper a záhadnou temnou Fury tvořily rozhodně zajímavou čtveřici. Rychle jsem si oblíbila Connora a kdybych měla být naprosto upřímná, řeknu, že by byl jako love interest mnohem lepší než Hunt. Bohužel chudák nedostal moc prostoru.
Naopak už hned ze začátku mi ale vadilo, kolik narážek na sex a podobné věci dokázala autorka do každé kapitoly nacpat a taky její pohled na drogy, alkohol a tak dále. Já chápu, že Bryce s Danikou byly dost divoký a tohle k nim tak nějak patřilo, ale nemůžu se zbavit dojmu, že Maas se celou problematikou drog zaobírá poměrně lehkovážně. A co se narážek týče, ne že bych nerozuměla, proč tam byly, ale podle mého by se bez nich příběh určitě obešel. Osobně mě spíš rušily než že by mi připadaly vtipný nebo trefný, ale to je věc názoru. Stejně jako hromada sprostých slov, z kterých jsem měla dojem, že autorka potřebuje dohnat všechny díly Trůnu, ve kterých moc nadávek nepadlo.
Taktéž musím poznamenat, že začátek byl trochu nepřehledný v tom ohledu, že na nás autorka vychrlila desítky různých ras a zeměpisných pojmů a bez mapy a přehledu ras bych se neorientovala vůbec. S nimi aspoň částečně. Řekla bych, že by nebylo na škodu některé rasy více popsat, abych si mohla líp představit, jak vypadají.
Mimochodem, připadá mi hrozně divný, že Danika i ostatní měniči ve své zvířecí podobě normálně mluví, ale jo, dobrý.
Poznávání světa a zápletky
Jak ale příběh pokračoval, narážky mi sice vadit nepřestaly (protože říkejte si, co chcete, ale pronést o archandělovi, který velí celému městu a má obrovskou moc, jako jednu z prvních věcí fakt, že by člověka dokázal udělat už jen tím, že by mu šeptal sprosťárny, je prostě… meh?), ale čím více se rozvíjel, tím více pozitivních věcí se mi dařilo nacházet. Třeba akční pasáže byly napsané skvěle a zrovna tak se autorce dařilo vyvolávat ve mně emoce a vykreslit dobře i pocity Bryce – tedy aspoň většinou. Od její reakce na smrt celé Ďábelské smečky (o které jsem sice věděla, že přijde, ale, přiznávám, taky mě dost vzala, protože Connor) přes změny, které to v jejím životě způsobilo, až po neutuchající výčitky a truchlení po ztracené nejlepší kamarádce a možné lásce. To poslední byla věc, která mě rozkládala na kousky skoro celou knihu, protože to autorka napsala opravdu skvěle. Ať už se chceme bavit o důvodu, proč Bryce odmítá chodit k psychologovi a odstranit si jizvu, nebo o tom, jak Daniku i po smrti neustále brání a za jakýchkoli okolností stojí na její straně, i když nikdo jiný ne. Kdybych měla vyzvednout jednu věc z celého příběhu, bylo by to právě tohle. Bez mučení přiznávám, že na takhle úžasné přátelství jsem v žádné knize nenarazila už dost dlouho.
Zároveň se ale musím zmínit taky o pár negativních věcech. V první řadě, narazila jsem na poměrně dost scén, které by se daly jednoduše vystřihnout a ničemu by to neublížilo. Tempo se místy dost vleklo a od pátrání po Lunině rohu jsme odbíhali zbytečně daleko.
Postavy
Danika se v něčem strašně podobá Aelin ze Skleněného trůnu, místy byste je mohli klidně zaměnit. Fury je pro změnu celá Amren ze Dvorů – ty dvě dokonce i skoro stejně vypadají. O Fury se taky nic moc vlastně nedozvíme a o jejím charakteru vám nemůžu říct nic jiného, než že je drsná a tajemná. Doufám, že v příštích dílech dostane trochu víc prostoru. To samé platí pro Juniper, která mi připadala celkově hrozně nevýrazná, Jesibu, Ruhna nebo jeho partu. Nebo vlastně skoro pro kohokoli. Maas má tendence psát vedlejší charaktery dost podobný a bezvýrazný, a tady se to jen potvrdilo. Žádný z nich mi nedokázal opravdu přirůst k srdci, možná akorát Lehabah a trochu i Randall. Další věc pak je to, že opět, jako ve všech ostatních knihách SJM, jsou úplně všechny postavy krásný a dokonalý, což mi zřejmě znemožňuje vnímat je jako skutečné lidi. Ano, víly i andělé jistě mají být krásní, ale fakt tak musí být popisován úplně každej?
Co se samotné Bryce týče, místy byla skoro na facku a reagovala strašně přehnaně, viz její neustálé označování všech mužů kolem za alfablbce (mimochodem, je vtipný, že Rhysand ze Dvorů je podle Brycina popisu přímo ukázkový alfablbec). Zároveň jsem s ní ale cítila a líbilo se mi její odhodlání. Že bych si ji ale vysloveně zamilovala, to se říct nedá. Zrovna tak Hunt, kterého mi sice bylo místy líto a soucítila jsem s ním a měl i větší hloubku, než jsem čekala, ale z nějakého důvodu jsem si ho nedokázala nějak šíleně oblíbit. I když se mi jakožto charakter zamlouvá nejspíš o něco víc než Bryce.
Jejich vztah se mi kupodivu docela líbil, i když odvařená jsem z nich nebyla. Oceňuju ale, že nešlo o nic toxickýho, bylo vidět, že jim na sobě vzájemně záleží a pomáhali si, podpírali se. V jednu chvíli v příběhu Bryce říká, že Hunt je její obraz. S tím musím nejspíš souhlasit a ano, měli vlastně celkem pěkný vztah, který se vyvíjel. Ačkoli mi připadalo, že Bryce přešla z fáze ,,nesnáším tě, parchante“ do ,,Hunt je strašně sexy a líbí se mi“ jako lusknutím prstu. To samé docela platí i opačně. Nicméně, v zásadě jsem si ty dva spolu poměrně užila a na konci pak převedli hezkou dojemnou scénu.
Epický závěr
Konec sám o sobě v sobě nesl spoustu emocí a byla to docela jízda. Celá poslední třetina/čtvrtina byla plná zvratů a odhalení, které jsou při zpětném pohledu na děj krásně vysledovatelné a zároveň ne předvídatelné, což cením. Objevily se věci, které mě zasáhly, věci, které mě šokovaly, věci, které se mi zkrátka líbily. Všechno do sebe začalo krásně zapadat a když jsem se dostala na posledních asi 150 stran, zhltla jsem je jedním dechem. Jedna akční scéna a překvapení za druhou. Některá sice nebyla tak překvapivá jako jiná (Hypaxiina totožnost mě nesebrala skoro vůbec), ale pro většinu z nich platí, že jsem poměrně zírala. Zvlášť tedy na konečné vysvětlení toho, jak to je s Luniným rohem a kdo je vlastně hlavní záporák. Několikrát jsem byla dojatá a doteď nechápu, že jsem se ani jednou nerozbrečela, zvlášť když podle všeho brečel snad každý, ale co naplat. Na to mi asi postavy nebyly dostatečně blízké a neskočila jsem autorce na špek, že vážně zabije každého, o kom se mi to snažila namluvit.
Na druhou stranu, pár věcí, jako Bryciny super úžasné a vzácné schopnosti, nebo fakt, že dokázala sama zavřít sedm bran do Helu a uzdravit celé zničené město a všechny zraněné v něm, mě ale donutilo jenom zvednout obočí. Protože je to strašně přehnaný. Neříkejte mi, že její moc opravdu dokáže až takový zázraky. A samozřejmě, že je vyvolená, Dítě hvězd! Co jiného by taky byla. Zvlášť když s dalším vyvoleným chodí, protože blesky taky ještě nikdy nikdo u nikoho neviděl. Čekala jsem něco podobného už dopředu, ještě než jsem knihu začala číst, a Maas opět nezklamala.
Celkově kdybych ale měla říct, která část Rodu země a krve se mi líbila nejvíc, rozhodně bych vybrala tu poslední. Jedno totiž autorce nemůže upřít nikdo, a sice to, že konce a závěrečná odhalení umí psát skvěle.
Shrnutí
Sečteno podtrženo, kdyby nebylo poslední čtvrtiny, nejspíš bych knihu označila jen jako průměrnou, ani vysloveně dobrou, ani naprosto špatnou. Konec mě ale donutil to ještě trochu přehodnotit. Celkově mám z Půlnočního města podobný pocity jako třeba z Říše bouří, kdyby se osekaly ty porno scény. Znovu si ho asi nepřečtu, můj nový favorit to taky není a četla jsem už i mnohem originálnější věci, ale v něčem na mě udělalo dojem. Rozhodně patří k těm lepším věcem, které Maas napsala.
Zdroje: albatrosmedia.cz
About The Author
