U nás na Knižní díře naleznete víceméně recenzi na “každé” téma. Recenzujeme jak moderní romance či thrillery, tak nesmrtelnou fantasy. Najdete u nás i náboženstvím mázlé knihy, psychologické příručky nebo horory a politiku. Známé i méně známé tituly, nevyhýbáme se ničemu (krom tématiky koncentračních táborů – na tu jsme ještě recenzenta nenašli).
V dnešním Tématu týdne se našich knihomolů v redakci ptáme, proč si myslí, že mají horory stále dobrou úspěšnost. A proč stále více a více lidí píše o brutálním násilí na lidech, které žene do extrému? Považme to, že ubližovat komukoliv je špatné, tak proč to stále tolik lidí zajímá? Dnešní situace není třeba politicky vůbec dobrá, důchody jsou v nedohlednu, proč teda místo aktuálních zpráv lidé stále raději sahají po hororové literatuře? Po dílech, která inspiruje život člověka, kterého označujeme za zrůdu a přáli bychom mu třeba trest smrti.
.
„Úspěch hororů jistojistě spočívá v touze lidstva bát se, ne tmy, nebo běsů v lese, ale v pohodlí domova, s kávou v posteli. Nikdo by nešel o půlnoci do lesa vypátrat masového vraha s kozlí hlavou, jenže číst o tom, nechat se strašit slovem a vlastní fantazií, to máme rádi. Ne všichni, hodně z nás.
Stejně touha psát takové příběhy pramení do určité míry z výše napsaného, jak se asi bojí autor vlastních výtvorů? Počůrává se Stephen King ve spaní a chudák Tabitha musí každé ráno převlékat postel? Možná, ale násilí rozhodně prodává. Jenže, společnost léty otupěla, takže je potřeba přitvrdit. Víc krve, víc potratů pekelných dětí, víc umučených jeptišek, víc víc víc. Ale… kam se ztratila atmosféra a příběh? V potocích krve a hnisu…„
Měl jsem se narodit o sto let dříve, ale protože bych padnul hned v první světový, nachystal mi to osud jinak. Jsem paranoidní technofob, závislý knihomol, spisovatel negramot, společenský asociál, snílek žijící krutou realitu, lyrický cynik a až jednou zjistím, jak to na světě opravdu chodí, všechno raději hned zapomenu.See author’s posts
.
„Pretože si žijeme veľmi dobre v porovnaní s našimi prarodičmi. Čoraz menej z nás zažíva existencionálne problémy. Čítanie/pozeranie/hranie hororov nám umožňuje žiť emócie strachu, bezmocnosti, hrôzy či pocitu ohrozenia života. A keďže život nie je len jazda na dúhovom jednorožcovi, tak nám horory pomáhajú precítiť temnejšie rozmery bytia.“
Som starý bigbiťák v mladom tele, vášnivý čitateľ vysokej, strednej i nízkej literatúry a doktorand na Ústave religionistiky pri FF MUNI v Brne. Aktuálne patrím už k tretej generácii novinárskeho rodu Puchovských, ktorá sa síce chvíľu tvárila, že sa jej žurnalistické dedičstvo netýka, ale vnútornému volaniu písať neodolala. Okrem tvorby knižných recenzií píšem aj o hudbe pre slovenský portál ROCKER.SK a spolupracujem so slovenským kriticko-spoločenským mesačníkom Kapitál. See author’s posts
.
„Jde o moji “specializaci” – násilí v knihách, čím víc, tím líp. Krimi thrillery, kdy se bojím, aby detektiv chytil vraha včas, jsou pro mne ovšem přijatelnější než horor. U něj totiž není jistota, že dopadne dobře, že zlo nebude pokračovat. V mém osobním životě jsem masochista, v posteli nemám ráda vanilku. Takže samo o sobě mám k násilí jakože blízko. Když to nakombinuji s dobrým (detailním) popisem vraždy, uspokojím tím i své zvědavé já, které mne dovedlo až na medicínu (veterinu). Tedy já tyhle knihy čtu kvůli svému vlastnímu uspokojení. A taky proto, že jsem máma a snažím se vychovávat syna kontaktně a klidně. Takže místo toho, abych pak doma na všechny ječela a byla protivná semetrika, sáhnu po násilné knize, chvilku fandím vrahovi, uklidním se a svět je zase v pořádku. Musím ale jedním dechem dodat, že násilí na dětech je pro mne téma, které nečtu.
Myslím si tedy, že násilí v knihách je taková splněná fantazie, kterou si čas od času chce dopřát každý. Ať už jako ventil své frustrace, jako zájem o psychologii nebo formace své vlastní deviace. Když zabijeme někoho v knize, nic se nám nestane. Můžeme bezostyšně fandit zlu a nestydět se za to.„
.
Jsem milovnice “severských detektivek”, čím více krve, tím spokojenější jsem. Když v knize není krev, musí tam být alespoň génius formátu Hercule Poirot. See author’s posts
.
„Má láska k hororům je celkem snadno zdůvodnitelná. Občas potřebuji vyvážit nejen romance a erotiku, ale i dětské knihy, což je taková moje primární top čtená trojice. Navíc se ráda bojím. Opravdu masochisticky zbožňuji ten pocit, kdy musím mít rozsvícená světla, mráz mi běhá po zádech z každého stínu, který zmerčím. Pokud se bavíme o násilí, je to pro mě ventil. Po hodně těžkých zážitcích a chvílích (péče o dva umírající členy rodiny si prostě vybrala svou daň) mám sadisticky ráda, když trpí někdo jiný. Místo mě.
Baví mě, když mě autor šokuje, ať už v hororu, nebo v thrilleru. Líbí se mi originalita i brutalita vygradovaná ad absurdum. Libuji si, pokud je to zvrhlé a klidně až na hranici parodie. Pomáhá mi to, abych se vyklidnila, srovnala a i si odpočala zase trochu jinak.„
Utajená blondýna (aktuálně se pokoušející z černé přejít na skutečnou blond a odhalit své pravé já). Bez legrace – občas nemám šajna, která ruka je pravá či levá, ale zaručeně vám povím, který autor mě čím štve, a jaké konce mě točí do vývrtky. Máte knihu s Londýnem na obálce nebo v textu? Chci ji a už včera bylo pozdě! Jinak jsem prostě normální ženská, co je občas na zabití a jindy na zajetí, ojetí, přejetí či objetí. Domů mě nechcete, věřte mi, ale sranda je se mnou dozajista. See author’s posts
.
„Lidé se zkrátka pořád rádi bojí. Já osobně čtu obecně hlavně proto, abych prožívala emoce spolu s postavami a na chvíli se vžila do kůže někoho jiného. A strach rozhodně patří mezi ty nejsilnější pocity. Je fascinující, kolik ho v nás dokáže vyvolat „obyčejná kniha“. Čtenáři chtějí zkrátka prožívat při čtení emoce, a těch horory vyvolávají víc než dost. Zároveň, oproti jiným žánrům, cílí na pocity, které v běžném životě tolik nezažíváme, takže i tohle může představovat lákadlo. Možnost prožít spolu s postavami něco, k čemu jinak příležitost nedostaneme. Vyzkoušet si to tak trochu nanečisto. A adrenalin je návykový, takže jak se do toho člověk jednou dostane, nejspíš bude horory vyhledávat pořád víc, a tím pádem bude prodejnost pořád vysoká.
Co se týče otázky číslo dvě – může to mít několik důvodů. Pro autory píšící o násilí to může být forma úniku z reality, když se jim samým děje v životě něco, co jim způsobuje utrpení. Takhle to ze sebe můžou vyventilovat a přenést na papír, což jim třeba pomůže. Někteří si to snad užívají, protože můžou beztrestně někoho týrat, zažít ten pocit, jaké to je, zkusit to. Taková zvědavost leží někde schovaná v každém z nás. A jiní to možná píší, protože to knihu udělá uvěřitelnější a syrovější, a tím pádem ve čtenáři probudí více emocí. A v sobě koneckonců taky.„
Jsem introvertní knihomolka, která je schopná přelouskat knihu za jedinou noc a pokud nemusí, zásadně nevytahuje sluchátka z uší. Můj hudební vkus se absolutně neslučuje s mou povahou, ten knižní už snad více. Libuju si ve čtení fantasy a sci-fi knih a jsem velký pedant na pravopis. See author’s posts
.
„Já osobně horory nečtu a zatím s tím ani nemíním začínat, nicméně myslím, že oblíbenost hororového žánru spočívá v tom, že se lidé rádi bojí. Líbí se jim, když tají dech děsivými scénami nebo když srdce buší stejně rychle jako srdce hlavního hrdiny, který se právě snaží schovat před vrahem. Horory lze podle mého procítit o trochu víc než třeba historickou romanci. Je daleko jednodušší čtenáře vyděsit a udělat z něj paranoidního poseru při každé noční cestě na toaletu, než ho přimět prožívat jiné silné emoce. Se strachem se pracuje dobře, protože každý máme svůj a mnohdy ne jeden. Lidská mysl je v tomhle ohledu nemilosrdná a často všechno dělá ještě horší. To podle mého udržuje horory stále naživu a velké oblibě.
Autory, kteří píšou o brutálním násilí, bych rozdělila na dva tábory. Ti, kteří si zažili přesně to, o čem píší (např. genocidu ve Rwandě, kniha Přežila jsem), a ty, kteří tím chtějí příběhu dodat něco navíc. U těch prvních není o čem diskutovat, u těch druhých můžu jen hádat, co je vede k takovým scénám. Chtějí udělat příběh reálnějším nebo popustí uzdu svojí fantazii, vypisují se z vlastních bolestí a černých myšlenek, nebo to prostě chtějí jenom zkusit. A ze stejného důvodu nejspíš lidé taková témata vyhledávají. Čtou o utrpení druhých, aby zahnali to vlastní, zkouší nové věci, nebo je to jednoduše baví.„
Studentka přírodních věd, která mimo jiné ráda píše a čte, nejvíc mě zajímá fantasy a dystopie, sem tam se vrhnu na romantiku nebo sci-fi. Zajímá mě cokoli s tématikou armády a tajných služeb, bojovými sporty a sebeobranou taky nepohrdnu, svezení tankem neodmítnu. Nenechám si ujít jedinou příležitost vycestovat za hranice, ať už států nebo imaginárních světů. See author’s posts
.
„Myslím si, že horor poskytuje iný druh psychického vyťaženia, a tak aj v dnešnej dobe po ňom ľudia siahajú – pretože sa chcú báť iným spôsobom. Zároveň dnes už existuje mnoho podžánrov hororu, takže každý si vyberie to, čo chce. A mnohí ľudia po horore niesahajú pre to, aby sa báli. Vedia, do čoho idú, a užívajú si to.„
Študovaný archeológ a milovník histórie, sci-fi a fantasy, ku Knižnej diere ma doviedla moja snaha preraziť v umeleckom svete ako spisovateľ. Zatiaľ sa v remesle zaúčam a snažím sa tvoriť. K tomu patrí aj čítanie ľudí, ktorí sa už po podobnej dráhe vydali a uspeli. V recenziách sa budem snažiť zameriavať na to, čo z môjho pohľadu robí knihu dobrou a aké lekcie si z nej môže začínajúci autor zobrať. V čase, ktorý nevenujem čítaniu, publikujem (momentálne občasne) poviedky na moju stránku – archeofantasy.com. Áno, snažím sa vniesť viac archeológie a kultúrnej antropológie do fantastiky.
.
Když bychom stáhli nějakou obecnou logiku na jednoduché biochemické procesy v těle, tak každá emoce způsobuje nebo je způsobena produkcí konkrétního hormonu. Když potkáte zajímavého potenciálního partnera, buší vám srdce, mravenčí vám kůže. Je to překvapivě ten stejný pocit, který budete vnímat, když budete dělat bungee jumping. V obou případech se vám do žil vlévá adrenalin. Lidé mají tendenci se velmi rychle stát na některých věcech závislí. A i ti, kteří budou tvrdit, že se vyhýbají různým drogám, mohou být klidně závislí na určitých pocitech, nebo spíš na hormonech, které jsou při nich vyplavovány.
Pokud patříte mezi milovníky děsivých příběhů odsuzující přiblblou romanci anebo naopak relaxujete u Než jsem tě poznala a horory vám přijdou jako pokleslejší žánr, je třeba si uvědomit, že výsledek je překvapivě stejný a nemá tedy moc smysl odsuzovat tu druhou stranu. Každý si svou zdravou dávku adrenalinu získává po svém.
Statisticky oba tyto žánry více vyhledávají lidé, kteří po lopatě řečeno mají nudný život, ve kterém není možnost, aby se moc adrenalin vyplavoval. Schválně si zkuste namísto sezení doma vyjet na nějaký neobvyklý výlet, třeba na střelnici nebo motokáry. Po návratu domů nebudete chtít číst ani jedno, protože to jednoduše nebudete potřebovat.
Když z vás vyroste částečně autistický asociál, máte dvě možností: Depkařit, protože jste divní anebo se stát šťastnými a hrdými multifunkčními nerdy. Já si vybrala tu druhou možnost. See author’s posts
About The Author
