Zavřete oči a třikrát se nadechněte. Zapomeňte na černé Hermiony, zapomeňte i na ty bílé. Zapomeňte na Daniela Radcliffa a Alana Rickmana. Zkuste si vyčistit hlavu od všech předchozích zkušeností s knižním i filmovým Harry Potterem. Přeneste na chvíli do světa, kde žádná Rowlingová nikdy neexistovala. A tam chvíli zůstaňte a čtěte dál.
Začala bych tím, že je to scénář ke hře, tak s tím počítejte! Já osobně jsem z Prokletého dítěte nadšená. Člověk musí být tak trochu fanda do sci-fi, aby tohle skutečně ocenil. Proč? Protože se v něm cestuje časem. Cestuje se v něm časem tak hodně, že je na tom založené prakticky celé dílo. Ale ne tak jemně, jako ve Vězni z Azkabanu.
První dojem po přečteni byl ten, že mi koncept příběhu připomněl film Butterfly effect, jelikož mají naprosto identickou základní myšlenku a to, že i něco tak malého jako třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun nebo vichřici v druhé polovině světa. Změníš jednu drobnost ze své minulosti, řekneš si, že to nebude mít prakticky žádný vliv než ten pozitivní. Ale opak je pravdou. Nakonec ti nezbývá nic jiného, než cestovat do minulosti znova a znova a pokoušet se napravit své vlastní pokusy o to, změnit minulost. Oba tyhle počiny si zároveň docela obstojně pohrávají s myšlenkou osudu. Že některé věci se prostě měly stát určitým způsobem, a pokoušet se je změnit, může vyvolat nedozírné následky. Že s osudem si není radno zahrávat.
Taky se dílo docela hloubkově věnuje tématu skrytých osobností. Jenom proto, že někdo provádí nebo prováděl v minulosti špatné věci, neznamená nutně, že je i špatný člověk. Jenom proto, že se někdo v minulosti projevil schopně, neznamená, že doopravdy schopný je. A jenom proto, že někdo neměl šanci se projevit jako zmetek, neznamená, že kdyby jí nedostal, nestal by se z něj při první příležitosti zlý člověk.
V některých pasážích hry mi přišlo, že děj odkazuje na Stanfordský vězeňský experiment. Ti z vás, kteří neví, o co jde, tak v roce 1971 Phillp Zimbardo sestavil 2 týmy po 12 lidech ze stran svých spolužáků psychologů. Princip spočíval v jejich uzavření do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování. Nutno dodat, že testu se všichni účastnili dobrovolně, a nikdo z mládeže hippies-mír-a-lásku-style nechtěl být dozorcem. Experiment nabral směr, který nikdo nepředvídal. Musel být ukončen předčasně již po šesti dnech a to proto, že se dozorci uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů, a jeden z trestanců se psychicky zhroutil. Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl zcela šokující jak pro ně, tak pro Zimbarda samotného. Ukázalo se, že i zdravý a slušný člověk se může, je-li vystaven extrémním podmínkám, radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době. Se stejnou myšlenkou si pohrává právě i děj Prokletého dítěte. Pokud někdo dostane šanci být zlý a krutý, pravděpodobně se zlým a krutým stane, jelikož je potom všechno o dost jednodušší.
Rovněž se v Prokletém dítě otevírá myšlenka sektářství. Na celé Voldemortovo společenství Smrtijedů pohlíží jako na sektu. V sektách se neuznává myšlenka, tam se uznává vůdce. A to slepě. Všichni ho bezmezně milují, uctívají a obdivují a odsouhlasili by mu všechno. Vůdce dostane cokoliv a kohokoliv si zamane. Může spát s kýmkoliv, na koho ukáže. Ať už ten člověk má nebo nemá partnera (většinou ho má, protože tak je to v sektách zvykem). A jeho následovníci mu vše dají dobrovolně a s nadšením. Při pohledu z jiného úhlu, Smrtijedi nejsou nic jiného než sekta, která uctívá Voldemorta jako střed svého zájmu, a tak by se na ně mělo dívat.
V konečném důsledku je Prokleté dítě nadčasová záležitost spíš pro dospělé, která nemá s původním dílem nic (já to ještě pro jistotu jednou zdůrazním – NIC!!!) společného. Pokud máte rádi pohádky, předvídatelný děj, dojáky, myšlenku monogamie, srdceryvná úmrtí, kouzla, jednorožce, draky a zahradní trpaslíky, na Prokleté dítě určitě do divadla nechoďte a scénář raději nečtěte. Neosloví vás. Prokleté dítě není Harry Potter! Stejně tak dobře by se toto dílo dalo aplikovat i na Pána Prstenů. Stačilo by jen trochu přejmenovat postavy. To ale neznamená, že to nemá parádní příběh a strhující děj, v některých pasážích odlehčený vtipy a legráckami.
Přečtěte si ho. Ale nečekejte magickou procházku po malebných Bradavicích s testrály a košťaty. Čekejte, že pokud jste neoslavili alespoň 20 let, pravděpodobně polovinu knihy promručíte, že vás nebaví, a je to kravina. Plno odkazů a easter-eggů ani nezaznamenáte, a v konečném důsledku si budete připadat, že to byly vyhozené peníze. Tohle jde mimo mě, protože jsem knihu vyhrála, takže byla zadarmo. Ale i tak bych za ní ty 3 stovky dala. I 5… klidně i litr. Protože je to jízda…
Zdroj obrázků: albatros.cz, Maya Allayí
About The Author
