Recenze: Štvanice – Kdo koho nakonec (u)štve?

S neznámými autory je to vždy trochu sázka do loterie. Někdy vyhrajete jackpot, jindy vám zbudou jen oči pro pláč. Vzato kolem a kolem stále se bavíme o knihách, takže není v sázce nic podstatnějšího než váš volný čas. Ovšem i z těch špatných kousků se dá poučit, jakým směrem příště nejít. Bude to případ Štvanice?

Skupina bývalých spolužáků z Oxfordu, nyní třicátníků, se tak jako každý rok od ukončení studia setkává o vánočních prázdninách, aby spolu přivítali nový rok. Tentokrát pro svou silvestrovskou oslavu zvolili idylické, odlehlé sídlo na Skotské vysočině – dokonalé místo, kde si s přáteli odpočinout od civilizace a spěchu každodenního života. Na místo dorazí 30. prosince, krátce předtím, než dům odřízne od okolního světa dlouho nevídaná sněhová vichřice. O dva dny později, na Nový rok, je jeden z přátel nalezen mrtvý. Výlet přitom začal nevinně…

Kdesi padla zmínka, že jde o další variantu, už asi miliontou, na téma Deset malých černoušků od Agathy Christie, což bych opravila hned na úvod. V žádném případě! Ačkoli jsem zmiňovanou detektivku nečetla, vím, že touto cestou se autorka nevydala a nebudu spoilerovat, abych byla konkrétnější.

Figurky na šachovnici jsou rozmístěné naprosto parádně. Máme tu odlehlé místo, partu starých přátel, nějakého toho cizince, pytláky, mrazivou zimu. Jste zvědaví na první tah? Já byla… a ještě lehce k polovině knihyjsem pořád nebyla moudrá… z ničeho. Ne, že by na to Lucy Foley šla špatně. Vůbec ne. Nabídla nám děj z pohledu pěti postav, pokud mé poznámky nelžou. A ač byly vážné předpoklady, že v tom celém budu mít hokej a nebude se mi dobře orientovat, opak byl pravdou. Ani skákání mezi současností a minulostí (o tři, dva a jeden den dříve) mi zážitek nijak nekomplikovaly. Naopak – byl díky tomu komplexní a poutavý.

Jen to prostředí bylo takové… ubíjející a prakticky z něj nebylo vytěženo nic, vyjma chladu. Nicméně dialogy a interakce mezi postavami, stejně jako všudypřítomné tajemství, celou věc výrazně zachraňovalo. Ještě se sluší zmínit obálku, která svou výrazností rozhodně upoutá a naláká. Díky za barvy – víc barev – černé a bílé je všude přehršel – chceme pestrost, díky!

 „…Už jsem udělala nekonečné množství čaje, až do té míry, že si začínám připadat jako přípojka k rychlovarné konvici. Nikdo ho doopravdy nepije, ale pokaždé když se zeptám, všichni lehce pokývnou a pak sedí, hrnek v rukou, zatímco jim stydne čaj, který ani neochutnají…“

Nebudu vám tu vypisovat otázky, na které během čtení nutně potřebujete znát odpovědi. A stejně tak si dejte pozor na recenze se spoilery, které vás připraví o jedinečný zážitek. Mohu říct jediné: Lucy Foley si pro nás připravila nebezpečnou hru, kterou okořenila jedním tajemstvím, které se dá s trochou dobré vůle a sečtělosti vytušit. U dalších zvratů už to je s předvídatelností horší, což je super! Další problém nastává, když tipujete, kdo vlastně zemřel. A to je teprve terno! 

Celou recenzi najdete zde.

Ven Dušáková

Top žánr? Erotika a thrillery. Nechci se nudit průměrností, ale nechat se šokovat. Čtu, protože mi to pomáhá nezbláznit se a přežít. Hubu mám prořízlou, ovšem názory druhých respektuji. See author’s posts

Názor redaktorky Jany Modřínové:

Štvanice. Slibné prostředí. Zajímavý lidský prvek. Mnoho tajemství jako návnada. Čekání na wow-efekt či aspoň nějaký boom. Zklamání. Tak bych sama za sebe definovala knihu od Lucy Foley se zářivě žlutou obálkou. Příběh byl, bohužel, spíše barvy vyblité žluté.

Začnu asi postupně. Hodně jsem se těšila na prostředí. Zima, sníh, mráz, chaty – spojení, které miluji jak v knihách, tak v reálném životě! Na co lyžovat, když se můžu válet v teple u krbu s kávičkou a dobrou knihou? Foley mi do představ hodila vidle. Přírodu nám popíše, ale natolik stroze, že si nejste jisti, v jakém ročním období vlastně slavíte Silvestra. Mělo by jít o nějaké skotské planiny – plno vřesu, zima, studený vítr. To je tak všechno, co si pamatuji k přírodě, na kterou mne kniha nalákala. Chata a chatky kolem, včetně sauny, dostaly v příběhu tolik prostoru, co se sotva za nehet vejde. Jak vypadaly? Jak vypadala hlavní chata? Nějaký nástin nám autorka poskytla, ale… Máte slíbenou kanárkově žlutou, dostanete vyblitou žlutou.

Postavy byly hned mojí druhou lákačkou na knihu. Skupinka přátel v mém věku, která se zná od univerzity, jede slavit Silvestra. Nemám moc přátel, takže tato tématika mne baví. Když se k tomu přihodí vražda – značka ideál! Dokonce to rozjezdem připomíná i tu věčně zmiňovanou Christie. Základ ve skupině lidí, jejich historii postupně rozplétáme skrz tři hlavní ženské postavy. K tomu přimícháme hajného a manažerku objektu (skrz ně na příběh rovněž nahlížíme), kteří mají rovněž svá tajemství a na dobrou detektivku je zaděláno. Nejsem si úplně jistá, zda jsem k některé postavě chovala pozitivní sympatie. Zpočátku asi k žádné. S postupem času a odkrývání jednotlivých tajemství jsem si oblíbila Katie. Líbilo by se mi, kdyby více prostoru dostal třeba hajný a manažerka, ale to by už stěží někdo mohl na obálku napsat thriller. Protože o ten nešlo ani v nejmenším. Máte slíbenou kanárkově žlutou, dostanete vyblitou žlutou.

A tím se dostávám k zápletce. Tak, jak si autorka postavami nachystala perfektní těsto a zasadila jej do perfektního prostředí, tak jej nenechala nakynout a knížku si zabila. Nevím, zda to bylo způsobenou délkou knihy. Aby opravdu dokázala člověka dostat do stavu, kdy si plně uvědomuje, že jde o partu cizích lidí, kteří kdysi měli něco společného, ztratila dvě třetiny knihy. V poslední třetině se snažila o … Já vlastně ani nevím, o co se snažila. Vyšetřování? Gradaci děje? Ha ha ha. Tohle se nedá charakterizovat ani jako detektivka. Ani jako thriller. Možná snad jako smutný odraz moderní doby bohatých lidí. Foley skládala kapitoly bravurně za sebe, postavy se střídaly, jejich názory a myšlenky se doplňovaly – po celou dobu pobytu na chatě. To protkávali zaměstnanci chaty povídáním v přítomnosti. Postupné odhalování tajemství každého člena chaty… Ideální materiál pro padání brady, opírání se do křesel s úsměvem – doprdelepráce, tak to je dost dobrý! Čekáte kanárkově žlutou, dostanete vyblitou žlutou.

Ke knize mám spoustu výhrad. Chtěla bych ovšem pozvednout psychické rozpoložení postav před smrtí jedné z nich. Je jim kolem 33 let všem. V mládí měli mobily, na univerzitě používali Facebook. Tím si autorka pomohla, protože jejich “problémy” netýkající se peněz, přiblížila běžnému člověku. Pokud to všechno doplníte i stavem, kdy na Facebooku vidíte, jak se párům kolem rodí děti a vy furt nic… Jak má každý zářivou kariéru a vy sotva víte, co budete zítra dělat… Uvědomíte si, jak moc to je náročné na psychiku jedince, který tohle nemá a moc chce. Kniha se vám v těchto chvílích líbí, navíc jde o celkem časté momenty proplouvající celou knihou, kdy ji znovu a znovu doufáte ve změnu, že další odhalení už bude fakt wow. Stále dáváte šanci té kanárkově žluté. A ona zase přijde vyblitá žlutá.

zdroj obrázku: Palmknihy.cz

Lucy Foley Štvanice

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *