Kerri Maniscalco nám po upraveném hledání Jacka Rozparovače nabízí jinak zpracovaný pohled na knížete Drákulu. Všichni jej známe. Minimálně máme ponětí o tom, že šlo o nesmrtelného knížete v podání Daniela Hůlky. Mladší ročníky pak nejspíše propadly hysterii kolem knihy Dracul, na jehož tvorbě se podílel J.D. Barker (známý díky dílům Čtvrtá opice či Volající). A kdo by se nechytal ani tady, tak možná shlédl snímek Hotel Transylvánie, kde má Drákula rovněž své místo.
Už jen z toho drobného výčtu výše si můžete říci, že není oblast, kde by z nesmrtelného upíra někdo “neždímal” inspiraci. Dokonce můžete mít pravdu, jste-li opravdovými fandy díla Brama Stokera, který “s originálem” přišel. Já takový maniak nejsem, tudíž je pro mne Hon na knížete Draculu příjemnou, za vlasy lehce přitaženou, detektivkou s rozkošnou romantickou linkou. Maniscalco se navíc do příběhu podařilo vpašovat velké množství emancipace žen a člověku to ani nevadí. Když dojde na další zapojení moderních prvků ve vyšetřování nebo mezilidských vztazích, které by v době rukaviček, čajových dýchánků a setkání pouze pod dozorem gardedámy, vůbec vám to nevadí, protože jste již okouzlení hlavními aktéry, které znáte už z Rozparovače – Audrey Rose a Thomas.
Zde si dovolím poznámku, že sice můžete číst Draculu před Rozparovačem, ale pak si hon na vraha žen v ulicích Londýna vůbec neužijete…
Rumunsko. Hrad Bran. Všude sníh. Zima, kdy omrzá obočí. Pach mrtvol mísící se s dobovými dezinfekčními prostředky. Ostrý skalpel. Karmínová krev. Pach česneku. Láska. To jsou pojmy, které se mi po dočtení Honu na knížete Draculu vybaví. Audrey Rose se s Thomasem vydává do Rumunska, aby se stala studentkou nejprestižnější školy a učila se forenzní patologii. Žena v mužském světě a ještě k tomu v oblasti, na kterou normální lidé – nelékaři – koukají skrz prsty a patologů se bojí. Protože tělo je chrám a nemělo by se do něj zasahovat. Všichni, kdo v tomto nechutném oboru našli zalíbení, jsou veřejně ostrakizováni. Zvláště pak pokud se najde mrtvola uprostřed vesnice nedaleko hradu, na kterém sídlil samotný Drákula.
V detektivní lince Maniscalco lehce sehlhala. V mých očích, samozřejmě. Ačkoli nakročila správným směrem a nachystala si dobrý základ okořeněný hororovými prvky lesu a hradu, pustila uzdu své fantazii natolik, že si dobrý dojem pokazila. Nevím ani, kdy promíchala charaktery hlavních postav – proč najednou byla Audrey Rose ta lepší a Thomas se zdál být lehce za přicmrndávače a jeho dedukční sherlokovské schopnosti převzala dívka? Samozřejmě se autorka pokusila tuto změnu omluvit dalším vykonstruovaným rádoby wow přiznáním, ale pořád byla změna do očí bijící. V Honu na knížete Draculu se tak setkáváme s ultradokonalým mučícím systémem v těsné blízkosti hradu, dokonale se emocím učícím Thomasem a sexy dračicí Audrey Rose, která jde přes mrtvoly. I když se jí to Maniscalco snažila komplikovat posttraumatickým šokem z Rozparovače.
Oproti tomu romantická linka příběhu byla, až na pár detailů, rozkošná a člověk by o vztahu a přátelství Audrey Rose a Thomase mohl číst donekonečna! Někomu snad bude vadit množství emancipačních prohlášení a tahů naší hrdinky, ke kterým se přidá ještě pár dalších postav. Nic to ale neubírá na chemii hlavních postav a na chvilkách napětí v těsné blízkosti, kdy i čtenář zatají dech, co se stane. Když k tomu přidáte kapku hodně dobře zvoleného humoru, máte z láskyplné části Honu na knížete Draculu dokonalý koktejl emocí na večer.
About The Author
