Andrew Mayne si u řadového čtenáře detektivek/thrillerů vydobyl místo v roce 2017, kdy se na českém literárním trhu objevila Šelma. Neobvyklá krimi odstartovala sérii Naturalista s doktorem Theo Crayem. Patřím mezi ty, kteří si Thea okamžitě zamilovali a netrpělivě čekali na pokračování jeho dobrodružství. Bohužel jsem pak byla jedna z mála, která byla čím dál tím víc s jeho tvorbou nespokojená. Vynechání další, potápěčské série, se mi zdálo jako dobrou náplastí na zklamání. Jenže pak jsem v knihovně zahlédla Vraha andělů a nedalo se nic dělat. Bývalý iluzionista Mayne mne opět okouzlil…
Ke knize Vrah andělů jsem přistupovala se skepsí. Strach, že půjde o ten samý vzorec jako u Šelmy, byl obrovský. Vydrželo mi to snad dvacet stránek, než jsem Maynemu a Jessice Blackwoodové podlehla. Jessica je, stejně jako autor, bývalá kouzelnice, iluzionistka. Bývala do neštěstí, které se stalo kolem její dvacítky, excelentní a milovaná. Ne proto, že šlo o ženu v mužském světě, ale protože trénovala a dostala se na špici nejen díky slavnému příjmení své rodiny – pradědeček a dědeček byli formátu Houdiniho! Po odjezdu z Mexika se dala k policii, k FBI. Při studiích chodila do nemocnice rozptylovat zraněné děti – učila je kouzlit. A právě v tu chvíli se s ní potkáme a začneme nahlížet do jejího nitra. Jak se vnímá, jaký má postoj k magii a že má své obavy. Když jí tedy v jejím volnu zazvoní telefon, že nutně musí do kanceláře “inkvizitora” Ailese, má obavu, zda o práci nepřijde. Že na ni čeká něco, co by v životě nečekala, nemá zdání. A tím se nám rozjede příběh, který budete, pokud jste jako já, jen horko těžko odkládat.
Vrah andělů se jako příběh drží všech otřepaných klišé, které si u dobré americké krimi můžete představit. Nadaná policajtka s “něčím navíc”, daddy boss, politický boss, kolegové, které naše hrdinka může ohrozit, přátelé poldové, “přítel” a padouch. Mayne je ovšem sám ďábel a do knihy promítl své iluzionistické já – padouch Čaroděj je excelentní mág. Dokud mu Jessie nerozhází karty. Gradace děje člověka opravdu nenechá spočinout a s každou další stránkou napětí houstne. Na chvíli sice poleví, ale všichni známe literární marketing – je to jen zdání. Samotný závěr knihy pak nutí k přemýšlení, zda šlo o dobrý krok ze strany autora. Jistě, na jednu stranu se nabízí pokračování, na stranu druhou opět přichází strach, zda nepůjde o další sérii se sestupnou kvalitou.
Pokud jste jako já a iluzionismus vás nezajímá nebo zajímat nechce, budete nadšení. Triky, které Čaroděj používá k ovládnutí Ameriky jsou zajímavé a působí (na mne) přesně tak, jak Mayne chtěl – WOW efektem jak hrom. Pokud máte s kouzelnickým světem zkušenosti, kniha vás buď nepřekvapí, nebo mírně rozladí. Samotnou pointu však, troufám si tvrdit, neuhádnete. V mém případě to bylo fuk, já si užívala jízdu plnou nebezpečí, zázraků (bohužel jsem nastavena jim nevěřit, vše má své vysvětlení) a honu na vraha plnými doušky. Jessica mi byla od prvních stránek sympatická, zažité role okolních postav s decentním vykreslením charakterů mi k prožitku stačily. Věděla jsem víceméně, co od koho čekat a mohla jsem si užívat show na papíře. V nějaké té půlce knihy jsem opravdu nahlas zvolala, že, do prdele, ten Mayne umí. Bohužel pro mne to bylo v mateřské škole mého syna (aspoň se přišlo na to, odkud ta slovíčka syn má).
Těžko se mi na knize hledají negativa. Některá nedotažená vysvětlení mi nevadila, líbilo se mi uvažování hlavní hrdinky. Líbila se mi chemie mezí Jessi a jejím “přítelem”, přestože nabízela více otázek, než kolik nám jich Mayne vysvětlí. Suprmanovství hlavní postavy Mayne učinil přítrž už jen tím, že z Jessie udělal iluzionistku – to samo o sobě superhrdinství je. Teď mi nezbývá jen doufat, že co nejdříve se Mayne ukáže s pokračováním. Potřebuji ho!
