Položím vám otázku: Kolik toho v knížce snesete, abyste byli potěšeni a měli z ní zážitek? Jak daleko dovolíte autorovi zajít, aby vás ohromil a vy jste jej buď doporučili, nebo mu napsali komentář ve stylu “Morbidní, odporné, divné. Další díly nebudu číst. Čtení pro psychopaty.”? Pořádně se nad tím zamyslete, než si Pokoj mrtvých od Francka Thillieze pořídíte z webu, knihkupectví nebo knihovny…
Pokoj mrtvých je docela brutální morální nářez. Nejenže prvně dva maníci zpustoší zdi sprostými malůvkami, protože dostali padáka. Oni pak i porušují zákon a bez osvětlení jeden z nich srazí ve velké rychlosti člověka, který zemře. A peníze, které najdou v tašce, stopí… To je jedna rovina příběhu. Druhá rovina se odehrává v mysli chlípného padoucha, co unesl malou holku a jen tak se nemá k tomu, aby se svou vášní přestal. A do toho na naše smysly útočí policejní uniforma Lucie Henebellová, maminka šestiměsíčních dvojčátek, která už pracuje.
Od Pokoje mrtvých jsem se nemohla odtrhnout. Vstala jsem brzy ráno, abych měla čas si projít prvních několik kapitol a zhodnotit úvod. Než jsem se nadála, byla jsem vtažena do víru událostí – jak se naloží s penězi? Proč únosce postupoval klidně a dával si na čas? Jak je možné, že v jiných zemích nemohou být maminky s dětmi, dokud je potřebují? No dobře, to poslední se řešit vůbec nebude. Ale mně to vyvstávalo na mysli hrozně často. Proto pro mne byla časová linka nekonzistentní. Když jsme byli s Lucií a policií nebo jsme přeskočili k padouchovi, doslova jsem ztratila orientaci v čase. Myslím si, že kdybych se od toho dokázala oprostit, více bych si užila tlak ze strany rukojmí – má nějakých 40 hodin života.
Morálnost na nás nekouká jen v tom, co všechno je člověk ochotný udělat kvůli penězům. A že mi u toho čtení nebylo dvakrát hej – vykreslení svědomí na jedničku! Otázka se objeví i v případě shánění pokusných objektů, které mají připravit padoucha k vyššímu cíli. Policie v při hledání pachatelů třech různých porušení zákona celkem tápe. A na kobylku tomu má přijít právě maminka dvojčátek. Nevyspalá zdrchaná žena, která jistojistě něco skrývá. Narazí na to hned dva její kolegové. Absenci vysvětlení beru jako lákadlo na další díly. Bohužel v tom čichám něco úplně obyčejného, jen přifouknutého pro velké halo. Thilliez si v tomto směru připravil půdu dobře, když nechal žít Lucii s takovými rekvizitami.
Co mi vadilo na policejní práci dále, je fakt, že hlavní postava neměla žádné profi vzdělání a jen četla. Připadala jsem si, jako bych se já stala nějakou policejní holkou pro všechno a díky tomu, že doma extrémně moc čtu true crime a sleduji i tyhle kanály na YT (ty “podložené důkazy” a ne jen převykládanou Wikipedii) bych najednou byla v mysli vraha hned prvního případu, na který narazím. To mi v příběhu vadilo a dost mi to nesedělo.
Krom dvou hlavních linek, kdy jednu vypráví Lucie a druhou Vigo, jeden ajťák bez práce, se čas od času setkáváme s padouchem nebo s myšlenkami oběti. Obojí je kusé, má prvoplánově děsit a nahánět hrůzu. Ale něco tomu chybělo. Stejně tak to něco, ta jiskra, chyběla v osobním životě Lucie a jejích kolegů – takové nemastné a neslané. Pokud má být Pokoj mrtvých přirovnáván k Mlčení jehňátek, měl by být sakra emočně vyexponovaný. A to Thilliezovo dílo není. Kniha se sice jen horko těžko odkládá a já nestihla za ten den čtení nic jiného udělat a málem jsem přišla pro syna pozdě do školky… Kniha na dovolenou super, pokud zvládáte nejhorší lidské motivy pro vraždu. Ale že byste z toho byli jo paf a gró příběhu ve vás delší dobu rezonovalo? To vůbec. Za přečtení však stojí.
About The Author
