Téměř čtyř set stránkový román Kde zpívají raci mě fascinoval, ale zároveň nepokrytě nudil. Knihu mi trvalo přečíst podstatně delší dobu, než knihy podobné struktury a délky. Proč asi tento kontrast? Pojďme na to mrknout trochu od lupou.
Děj se odehrává od počátku 50. do začátku 70. let v Severní Karolině a mapuje dětství, dospívání, dospělost a smrt ústřední postavy – mladé dívky Kyi. Ta je díky netečnosti státních orgánů, nebo přinejmenším minimální snaze začlenit dívku z chudé rodiny do společnosti, odsouzena k životu v mokřadech (bažinách) na okraji společnosti. Na okraji společnosti doslova, jak umístěním jejího bydliště, tak v té době a v této oblasti ještě panující xenofobií a rasismem. A co se stalo s její rodinou? Aby toho nebylo málo, musela Kya, její sourozenci i matka čelit stupňující se agresi otce, vysloužilého vojáka, alkoholika a despoty. Ve snaze zachránit své holé životy, všichni kromě otce, Kyu postupně opouštěli. Prvoplánovitě základním dogmatem knihy se tak od počátku jeví osamělost a vnitřní opuštěnost dítěte, které musí samo bojovat proti celému světu.
Útěchou pro její čistou duši, spojenou fyzicky i psychicky s chatrčí a loďkou, které ji jako jediné zbyly po rodičích, je „bažina“. Na jednu stranu místo plné zázraků, poskytující neutuchající vřelou náruč přírody, místo daleko od civilizace… na druhou místo, kde se její osamělost může dále prosakovat víc a víc do duše. Spisovatelka naprosto famózně, přehledně a zajímavě popsala celé prostředí od vyplavené mušle, přes houby, a hlavně ptactvo tak, že jsem měla pocit, že tu bažinu dokonale znám a i ze svého čtecího křesla jsem si přišla, že fyzicky jsem tam. Stačilo zavřít oči… Delia Owensová je spoluautorkou tří mezinárodních bestsellerů, má dokončený doktorát ze zoologie a její práce vycházejí v mnoha odborných přírodovědeckých časopisech. Není se čemu divit, že tato stránka knihy je naprosto kvalitně zpracovaná, věrohodná a přesná, co se fauny a flóry v amerických mokřadech týče. Jsem veliký přírodomil a přesto… chcete tohle číst téměř 400 stran?
Příběh má samozřejmě i odvážnou milostnou zápletku, jak se na román sluší a patří, ta mi ale přišla ve své podstatě příliš jednoduchá a málo propracovaná. Závěrečné rozuzlení by jistě nikdo nečekal, ale ve své existenci je plytké, nedokončené, nedodělané a zdá se, jako napsané horkou jehlou dosluhujícího šicího stroje. Kniha na mě působila ze zásady jako oslavné dílo jednoho kousku přírody, o kterém se toho málo ví, a kdy je autorka očividně velice zapálená bioložka. Nicméně ani nádherné popisy míst u mne nenahradily požitek ze strhujícího hlavního děje, který jako by zde nebyl.
Výborně jsou v knize také vykresleny vztahy mezi lidmi, závist, strach z neznámého, rozkol životních poměrů lidí z města a z mokřadů, poměrů černochů a bělochů, luxusní zlaté a bohaté mládeže v kontrastu k lidem chudším a obyčejnějším. Myslím, že emotivnějším lidem se při čtení párkrát prudce sevře srdce. Samota hlavní postavy, jako by při čtení byla samotou mojí vlastní. Závěrečné strany románu jsou věnovány soudnímu procesu kde, jak se sluší a patří, dobro, které je v každém z nás, vyhraje. Že bude mít ale hořkou pachuť a na posledních stránkách zůstanu oněmělá, to bych nečekala. Kde je zbývající rozuzlení a vysvětlení děje? Delio, chystáš druhý díl, nebo jsi prostě jen mučitel lidských myslí?!
Nebýt nadstandardního hodnocení knihy na všech možných knižních portálech, knihu bych si nejspíš nepořídila. Přesto všechno rozumím strhlé lavině „zpívajících raků“, která nastala při vyprodávání skladových zásob na Amazonu (2018), dne kdy se stala kniha bestsellerem The New York Times (2019–2020) nebo vyšla ve 49 jazycích a byla nominována na několik literárních cen. Lidé prostě chtějí číst „hezkosti“ s tématem návratu k přírodě a k sobě samým.
Zdroj obrázků: knihydobrovsky.cz