Události posledních let se nepopiratelně propsaly do historie a tím i do kultury. O pandemiích, virech a selhání systému teď houfně vznikají filmy, divadelní hry, konspirační teorie a samozřejmě knihy. I slavný Jo Nesbø naskočil na současnou vlnu. Možná během své vlastní karantény, nebo nějakého toho norského lockdownu a sepsal pět dystopických povídek. Ani v jedné nevystupuje Harry Hole, zato se v každé najde slušná porce psychopatů a nečekaných zvratů.
Dosud jsem od Joa Nesbøho nic nečetl. (Poznámka: po napsání recenze jsem nicméně velmi rychle zjistil, že skloňování jména pana… spisovatele, je celkem horor. Tímto děkuji Wikipedii a jistě pochopíte, když budu autorovo jméno uvádět nejčastěji v prvním pádě. Zpět ke knize.) Detektivky nejsou zrovna mým šálkem kávy. A vlastně proto jsem se rozhodl jeho novou knihu recenzovat.
Pět příběhů z blízké budoucnosti, ve světě po katastrofě, totiž detektivky nejsou a já mám tak konečně šanci zjistit, jak dobrým vypravěčem Nesbø je. Dystopie, rozvrat společnosti, krev, cestováni časem, střet nájemných zabijáků, násilí, epidemie, hadi. Všechno tohle a mnoho dalšího potkáte na 290 stranách knihy Krysí ostrov a jiné povídky.
Krysí ostrov
Titulní povídka, která zároveň dala název celé knize, je obraz společnosti, kde virus opravdu pekelně zařádil a státní systém se rozpadl. Instituce, přestože do určité míry stále fungují, jsou spíš v ústraní a platí právo silnějšího. Loupeživé gangy brázdí města, kradou a vraždí. Lidé se ukrývají doma, milionáři v bunkrech. Krysí ostrov je jedním takovým místem. Odlehlý ostrov, bezpečné místo daleko od civilizace a plné krys.
Jenže, o tom vlastně příběh vůbec není. Je o pomstě a odpuštění, ve světě, který už ztratil všechny zábrany. Místy je děj zdlouhavý a první půlku jsem si říkal, tak co bude? Pak se to výrazně zlepší a za finální pointu dávám palec nahoru.
Skartovačka
Co kdyby existoval lék na všechny nemoci? Dokázal regenerovat buňky v těle a tím prodloužil život o desítky, možná stovky let? Tím se zabývá vědec, který před několika lety vyvinul látku pro potlačení zákeřné pohlavní nemoci decimující svět, a teď přišel na něco ještě mnohem velkolepějšího. Jenže, jak by objev pilulky na nesmrtelnost změnil lidstvo?
Morální důsledky takového objevu, boj korporací států rozbitých epidemií a umírající manželka, zamotají hlavnímu hrdinovi hlavu. Nesbø tady hodně filosofuje a jako už tolik autorů před ním, poukazuje na fakt, že není dobré hrát si na boha. Jak to celé dopadne, je tak vlastně vcelku předvídatelné.
Cikády
Třetí povídka nás zavede do Španělska. Dva kamarádi podniknou prázdninový trip. Chtějí vidět býčí zápasy, potkat pěkné Španělky a užívat života. Na pláži uvidí dívku, která se topí v moři. Jeden z přátel pro ni skočí, a zachrání ji. Druhý, když dívku vidí, se do ní okamžitě zamiluje a přesvědčí kamaráda ke lži. Chce, aby si dívka myslel, že to on ji zachránil.
Tím příběh začíná a musím říct, že mě zaujal z celé pětice asi nejvíc. Paralelní světy, cestování časem bez následků paradoxu, záhadná vražda. Zamrzí závěr, jako by autor nevěděl, jak to celé ukončit, zalekl se a raději to utnul. Škoda, protože ten nápad by zasloužil delší zpracování.
Sérum
Příběh otce a syna. Rodičovství a výchova zkrátka někdy nevyjde tak, jak si člověk plánuje. Ač se snažíte sebevíc, syn vyroste v neschopného nýmanda a otec ho musí neustále tahat z malérů. Jenže syn není jen hlupák, je to doslova sebestředný idiot, a navíc uvnitř prázdný, s láskou jen k sobě samému. Jak tohle může dopadnout na farmě s hady, kam se nakonec oba přestěhují?
Možná to zní zajímavě, ale tady mě Nesbø vyloženě zklamal. Povídka působí jako z jiné sbírky. Neodehrává se v blízké budoucnosti, není tu žádný virus ani jiné globální nebezpečí, a je to popravdě celkem nuda. Jen ten konec to trochu vytáhne z šedi, jenže to tak úplně nestačí.
Černý jezdec
Jedna šachová partie, dva špičkoví nájemní vrazi. Svět ovládají nadnárodní korporace a podobně jako mafie ve třicátých letech proti sobě vedou obchodní války. Jenže ty neprobíhají skrz burzu, nebo průmyslovou špionáž. Firmy najímají vrahy a likvidují nepohodlné zaměstnance konkurence. Celý příběh je vlastně šachovou partií dvou vrahů, ten lepší zvítězí. Navíc s nádechem tajemna, protože hlavní postavou je psycholog-hypnotizér, přes den.
Inspirace Johnem Wickem a jeho „klubem zabijáků“ je tady jasně patrná, a nakonec proč ne. Bylo zábavné sledovat hru na kočku a myš, s několika krvavými twisty a pěkným zadostiučiněním na závěr.
Takže, mám za sebou svého prvního Nesbøho. Nezklamal mě, ani nenadchnul. Některé povídky jsou možná zbytečně roztahané a ztrácí tak na atmosféře, neustálým vysvětlováním a vzpomínáním, přestože jsou jinak výtečné. Příběh Cikády, mohl naopak být delší, protože je rozehraný skvěle a zbytečně useknutý. A povídka Sérum do sbírky prostě nepatří, slouží jen jako vata.
Nicméně, Nesbø je dobrý vypravěč. Jeho postavy jsou uvěřitelné, dostávají se do opravdu zapeklitých situací a mě zajímalo, co s nimi bude dál. Ne, nemám teď chuť sehnat si celou autorovu bibliografii a pustit se do knih, které ho proslavili nejvíc, ale už vím, proč je tak populární. Musím uznat, že ponořit se do Nesbøho vyprávění je snadné. Tak třeba u další povídkové sbírky.
Zdroj obrázku: databazeknih.cz, failedarchitecture.com,
About The Author
