Za touto eroticky laděnou antologií se skrývá staré známé epoší duo Kyša a Merglová, přičemž první řečené (staré) patří samozřejmě novináři a spisovateli Leoši Kyšovi aka Františku Kotletovi, a to něžné zde zosobňuje étericky působící Michaela Merglová. Ale žerty a gender stranou, i když s obojím si velice zdařile zmíněná antologie zahrává. A jak by také ne, když v ní první, druhé a další housle hrají mnohá zvučná jméma, která již známe z antologií Ve stínu Říše (2017), Ve stínu apokalypsy (2018) a Ve stínu magie (2019).
O čtenářskou pozornost se tu perou známé tváře zosobněné Romanem Burešem, Oskarem Fuchsem, Janem Kotoučem, Kristýnou Sněgoňovou a Lucií Lukačovičovou, které už čtenáři fantastiky dobře znají z výše zmíněných antologií se jmény méně známými, které však leckdy překvapí více než ostřílení bardi pera ostřejšího než čepel. Patří mezi ně Vilém Koubek, Martin Paytok, dvorní korektorka bruntálského řezníka Judith Random a Sára Vůchová.
Přiznám se, že jako bývalá redaktorka čtu prostě všechno. Ze všeho nejdřív samozřejmě anotaci, která většinou rozhodne o tom, zda si daná publikace bude zasluhovat mou pozornost. Ihned potom nalistuji tiráž, a pokud jí kniha disponuje, vrhnu se na předmluvu. A pak do samotného čtení. Předmluva šéfredaktora časopisu Pevnost Martina Fajkuse dokáže dostatečně navnadit.
Ovšem když se ponoříte do prvního příběhu, je to podobný pocit, jako když nahý muž vyleze rozprařený z finské sauny a skočí bombu do jezírka v němž plavou nejen mrazuvzdorné nymfomanky, ale i kusy ledu a nějaká ta lidožravá verbež. A takový pocit jsem měla z většiny povídek ve sbírce. A poněvadž jsem poctivec, budu se věnovat každé zvlášť.
První povídka antologie je vždy prubířským kamenem a Petr Heteša v Nezvratném osudu velmi zdařile ukázal, co můžeme od této sbírky čekat. Příběh vypravovaný majitelem bordelu je plný akce, sexu, paniček s nezdravou fixací na psy, a ačkoliv je zabydlený spoustou bizarních postav, ani na okamžik se v tomto pitoreskním světě díky jejich perfektnímu prokreslení neztratíte. Pokud si ovšem nezapomenete zapnout neurotransmiterový zesilovač… Příběh začíná nájemnou vraždou a hlavní postava se tak chctě nechtě dostává do kolotoče bizarních situací, za které by se nemusel stydět ani Emir Kusturica. Nebo jeho pes. Protože pes, to je to, oč tu běží. A z pohledu nejlepšího přítele člověka je povídka Nezvratný osud protkána.
Faraon neměl Tysona Grotha v lásce natolik, aby ho chránil vlastním tělem. Nicméně ten příšerný hluk štěkajícího samopalu a omítka, třísky, sklo a krev stříkající všude kolem v něm probudily lovecké instinkty. Jeho předkové lovili divočáky, gazely, a dokonce i lvy a medvědy. A najednou tam jeden stál otočený k němu zády. Skočil po něm dřív, než si stačil uvědomit, co dělá, a pak už to šlo rychle. Nebyl u toho už takový randál, ale krev stříkala stejně.
Neskutečně vtipná řežba je tím pravým předkrmem, který čtenáře navnadí na další povídky. A že je nač se těšit!
Třeba na naprosto skvostného Neffiho od Romana Bureše, který se z počátku tváří jako plnokrevná fantasy sexuálního snílka, ale postupným čtením se zvrhne v temnou vizi postapokalyptického světa, zakončenou tou nejlepší souloží, jaké jsou Číňané schopni.
Neffi vběhl do potoka a rozstříkl vodu.
Zastavil metr od nich, až se kopyta zaryla do měkké půdy. Nymfy si ho fascinovaně prohlížely. Pak jejichmandlové oči sjely po jeho těle dolů. Obě se sehnuly, aby lépe viděly. Očekávaly obří koňský pyj, visící z předkožky…
Zatvářily se zklamaně.
„Jsi Neffi?“ zeptala se ta první. „ten, co nám psal?“
„Neffi Roztahovač,“ založil si svalnaté pracky na hrudi.
Současně cítil, jak rudne.
Zpočátku bizarně vtipná atmosféra příběhu postupně klouže do temně popsaného postapokalyptického světa plného nejvyspělejších technologií, v němž je však zapovězen prostý lidský dotyk. Jsem nekritická milovnice Romana Bureše a z jeho povídky na mě mnohdy dýchala až nepopsatelná tíseň, aby ji vzápětí vytlačily záchvaty nekorektního smíchu. Prostě Bureš ve své nejčistší podobě.
Naopak Lucie Lukačovičová čtenáře ve své povídce Nemůže pršet věčně zavede do temně detektivně laděného příběhu jednoho pěkně vostrého soukromého očka, který jako by vypadl z oka Philipu Marlowovi. Ale nic tu není takové, jako se to z počátku zdá. Autorka si skvěle hraje s žánry, které zároveň využívá a zároveň si z nich dělá také očividnou legraci. Výsledkem je ponurý kriminálně-detektivní příběh s romantickou zápletkou s výraznými tóny thrilleru až hororu.
„Paranormální romance! Boha jeho! Co tě to napadlo? Jak se ti to stalo?“
„Vyrostla jsem na nich, později jsem je začala sbírat. Čím obskurnější, tím lepší. V jistém období jsem se chtěla stát herečkou, splnit si sen, co jsem měla jako dospívající holka. Přehrála jsem v podstatě omylem kus jedné ze svých kazet.“
Velice originální motiv pracující s žánry až metajazykovým způsbem je neotřelou lovestory ve stylu Krásky a zvířete. Pobaví a rozhodně neurazí.
Další romanťárnou je pak Slizka Michaely Merglové, která ponurou atmosféru odlehčí výborně propracovaným svižným příběhem plným akce, napětí a nebezpečí, krvežíznivých motýlů a nadržených hmyzích monster.
Hmyzák se zkroutil. Z otovru v červí hlavě se ozvalo nechutné zachrčení a stovky chlupatých nožiček kolem něj se zkroutily jako šváb cukající se po zásahu isekticidem. Obluda se trhavě zapotácela.
Frey se začala po loktech plazit z jejího dosahu. Úleva jí však nevydržela dlouho. temenem narazila do obří chlupaté nohy. Otočila hlavu – a v té chvíli se nad ní ozvalo další chrastivé zasyčení: „Páááářiiiíííttt!“
Tuhle povídku rozhodně nedoporučuji číst těsně před spaním, pokud tedy nechcete, aby vám za očními víčky neběhaly výjevy zkřížené z Věci Johna Carpentera a Mouchy Davida Cronenberga. Při čtení mějte Biolit raději po ruce.
Z naprosto jiného ranku je povídka Jmenoval se Moše od Martina Paytoka. Drsný, bizarní, plný zvrácených esesáků, podivné magie v čele s posedlým maňáskem, ze kterého by si ucvrnknul i klaun Penywise Dýchá z ní ponurost, ale sexu či lásky v ní mnoho není, když nepočítáte občasné trtkání se zloduchy ve jménu válečného úsilí. Možná proto mě tato povídka zrovna neoslovila.
Maňásek zavrtěl hlavou. „Jsem mezi váma od začátku. A i po takový době jenom vy lidi dovedete být tak předvídatelný a tak nepředvídatelný zároveň. Já bych z toho brečel. Kdybych teda měl slzný kanálky a brečet moh.“
Sexu je naopak plný Krvavý od Petera Jelínka, který nám vypráví příběh o orčím bojovníkovi, kterému je za nevídaný poklad nabídnuta takřka sebevražedná mise. Má zabránit zplození budoucího elfího vládce. Fantastický svět ztvárněný v této povídce byl naturalistický, krvavý a skvěle odsýpal. Magický koktejl sexu, magie a zmenšování mě neuvěřitelně bavil. Asi proto, že i já sama jsem malá a podivná.
„Nemůže mě porazit semeno nějakého elfského zmrda! Pustil se do bitky s ještě větší vervou. Jeho snaha nepřišla vniveč. Bil do čela proudu ohavných larev a pomalu se začal posouvat vpřed. Najednou zjistil,že pulci ustupují ke krajům chodby. „Buď se mě bojí, anebo…“ nedokončil myšlenku. Chodbou se řítila obluda vybaená třemi bičoitými ocasy a dvěma papulami plnými ostrých zubů – náčelník pulců.
Další skvělý a notně zvrhlý hlavní chod se skrývá v Xenofilovi Jana Kotouče. Neuvěřitelně vtipně napsaný příběh vesmírného-turisty zvrhlíka, který je pro svou sexuální potěchu ochoten obětovat téměř vše. Neuvěřitelně jsem se bavila a dle mého osobního názoru je Xenofil jednou z nejlepších a nejzábavnějších povídek celé antologie.
„Jsem vůdce klanu a tenhle člověk nám chce pomoct. Fajn, ať pomůže celému našemu klanu, oběma. Ty si chceš zamrdat, tak si to pak užij. Já už na to kašlu, chci chcípnout v boji.“
Po skvostném Xenofilovi přišel na řadu nádherně zpracovaný komiks Lenky Tarwari Jandové, k němuž napsal scénář asi nejznámější moravský řezník – František Kotleta. Zábavné, krátké, výstižné. Takový vhodný přechod mezi dalšími úžasnými povídkovými chody.
Druhá jakost Dana Černého čtenářům rozhodně nenabízí flák podřadného masa. Naopak. Příběh sevřený v podstatě jen třemi osobami nám nabízí výlet na velmi zvláštní, neuvěřitelně barvitě popsanou planetku. A budou se tam dít věci, nad nimiž vám budou oči přecházet. Ovšem není to čtení pro slabé žaludky. Z pointy a skvělých popisů až mrazí a mě se tenhle krátký a až surrealisticky pojatý kousek neuvěřitelně líbil.
Obě se přiblížily, co nejvíc to šlo. Nebyl to ani trochu hezký pohled. Tučný slimák vysával Joeovy vnitřnosti a kolem nedočkavě kroužili ostatní. Čekali na zbytky. Joe jen sténal a koulel očima. „Ještě počkej. Nech ho, ať se pořádně nažere. Nesmí mít čas ani ceknout. A ať je co nejrychleji po něm. Jinak jsme v bryndě.“
Musím říct, že z barvitě popsaných lidožroutských slimáků a lovkyň, které jsou pro zisk schopny obětovat kohokoliv, mi doslova tuhla krev v žilách. Dan Černý rozhodně umí děsit a rozhodně tak nečiní prvoplánovitě.
Odmražení krve v žilách i jiných mých tělesných součástí se konalo hned v následujícím textu Kristýny Sněgoňové, která čtenáře zavede do příběhu z proslaveného světa Legií, kde slovutný lord Mrdák a kapitán Bouchač zachraňují lidstvo na vesmírné lodi Kraksna před invazí masakrálních Švestek (pardon, enlilů). Příběh začíná jako klasický díl legií – úkolem, který posádce zadalo jedno opelichané vesmírné kuře. Ale za chvíli se děj zvrtne. Nevěřitelně zábavná povídka se spoustou hustodémonsky krutopřísných hlášek ve stylu Alenky za zrcadlem. Teda kdyba ta Alenka byla zfetovaná nebo zhulená tím nejlepším matrošem. Smála jsem se od začátku do konce a celý příběh na mě působil jako jeden z nejlepších dílů legendárního seriálu Červený trpaslík.
„Kdo myslíš, že Agu unesl,“ pokračoval Giuseppe k věci, „když jsme na planetě nymfomanek?“ Poručík už nic dobrého nečekal, ale tohle ho zaujalo. Když o obchodní stanici mluvil Moravec – opravdový Moravec, ne ta ufňukaná troska s děsivým knírem – o žádných nymfomankách se nezmínil. Giuseppe těžko myslel jendorukého sukru a podle toho, jak nehostinně povrch planety vypadal, si Gerasim nedokázal představit, že by ho obývalo cokoliv, natož nymfomanky. Ale v tomhle universu nebo možná snu mohla planeta vypadat úplně jinak nežta, na které předtím přistála jejich Kraksna.
Smích na rtech však čtenáři odumře při konzumaci další povídky. Vítejte v postapokalyptickém Období Viléma Koubka, chmurné vizi budoucnosti, kde hlavní hrdinku, žeroucí už nějaký ten týden kočičí žrádlo, pošle pro jakýsi tajuplný kufřík sám Bůh veškerého sexu. A taková nabídka se přece neodmítá, že ano, bejby? Jenže to má malý háček. Teda spíš hák velkej jako sloní penis, protože nastalá akce v biologicky aktivní Tkáni je nechutnou a bizarní směsí hororu, sci-fi a thrilleru plnou čvachtajících tělních tekutin a obřích lidožravých hmyzích monster. Lásku tu nečekejte, zato smrt a hrůza zde číhá doslova na každém kroku. Z povídky mě mrazilo mě z ní až v morku kostí a při čtení neskutečně realistických popisů můj žaludek občas prováděl veletoče.
Hemžení.
Šelest hmyzích nohou, které se otírají o ztýranou kůži Tkáně. Cvakání kusadel. Cikád jsou stovky, tisíce. Všechno je jimi doslova pokryté. Kdyby se tenhle roj vznesl do vzduchu, zastínil by několik sluncí.
Z drsného světa plného mlaskajích kusů rozteklého masa a obřího zabijáckého hmyzu se přesuneme do až westernově pojatého fantaskního světa Alžběty Bílkové a přivítají nás Děti pustin. Perfektně propracovaný příběh o putování tří neobyčejných dětí, které tak úplně nejsou dětmi je plný atmosféry tak husté, že by se dala krájet. Zaprášené pláně, ošuntělá putyka, kterou svírá neznámý strach, děisvá vypravování o nestvůrách z pustin. A návratu staré lásky. pomalu plynoucí příběh mě pohltil svou zvláští, až zádumčivým plynutím a já se nechala unášet.
Essie na sobě cítila pohledy všech přítomných. Věděla, že čekali, až svou myšlenku rozvine, až jim bude vyprávět nějaký divoký dobrodružný příběh nebo chmurnou děsivou historku, ve které figurují nestvůry z pustin.Místo toho znovu upila whiskey a nechala svoá slova viset ve vzduchu.
V další povídce vyměníme bohem zapomenuté pustiny za planetku Nikáb, v níž se těží aprilium, podle něhož se povídka Oskara Fuchcse jmenuje. O Aprilium jde v této povídce jde především. Moc mě bavil velice propracovaný příběh, se spoustou postav a zápletek, kterému však formát povídky osobně spíše uškodil a svým mohutným rozkročením by mu klidně slušel mnohem větší , třeba románový, prostor. S lechtivými scénami je na poměrně velkém prostoru nakládáno více než úsporně, nicméně, kdo hledá, ten najde. Místo sexu je zde spousta akce, napětí a taky jeden dost krutopřísný stínomág.
Stínomág vystoupil ze šera se třemi muži hlídkujícími u vchodu. Vyřídil je dřív, než si ti dva u zadních dveří uvědomili, že se něco děje. využil svých schopnostícestovat stíny a vynořil se za onou dvojicí. Zpod vířících čepelí vystříklakrev s úlomky kostí.
Absence lásky a sexu v povídce Aprilium zcela vynahradí kraťoučká povídka Oblázky, kterou napsala dvorní korektorka nejnámějšího literárního řezníka Judith Random. Krátká a svižná povídka čtenáře zavede do nepříliš vzdálené budoucnosti, na jakýsi sexuologický kongres. A na kongresu ta správná legranda teprve začíná. Milostnými hrátkami je povídka doslova napěchována. A jak se to má s oněmi záhadnými oblázky? To si musíte přečíst sami!
Rusovláska zaklonila hlavu do polštáře a přivřelavíčka. Doširoka roztáhla nohy a nabídla se. Úplně celá. Vzápětí se jejíočirozšířily překvapením. Myslel asi, že Kaisa svírá v dlani prstýnek. Nebyl to prstýnek. Cítila, jakdo ní jejímilenka něco, co… to přece…
Naopak do nepříliš vzdálené minulosti nás přenese povídka Dalibora Váchy, Říkali mi Hurikán. Mezi písněmi Hany Zagorové a Michala Davida tu v diskotékovém rytmu útočí holoprojekcemi podivní emzáci v protidrogovém zásahu, zdánlivým hlavním hrdinou je tu slizký vekslácký majitel bordelu toužící po sofistikované mimozemské technologii, jíž by zužitkoval k výrobě porna . Toho nejlepší socialistickýho porna nza železnou oponou. Děj plný zvratů se točí rychleji než prdelky prodejných děv u tyče, do toho občas přijde Zázvorková nebo Bohdalka s Kemrem v letech svý nejlepší slávy, sexem, pornem a oplzlostmi jsou stránky téměř nasáklé a čtenář samozřejmě nebude ochuzen ani o velkolepou vesmírnou bitvu. Klaďas zde bude netypický a bude vás bavit. Aspoň mě bavil skvěle, tak jako příběh samotný.
Holka řvala, jako by ji na nože brali. Kurt ji nebral na nože, ale mohlo ji to bolest podobně, o píchání jde ostatně v prví řadě, no ne? Kurt byl legenda staré Prahy. Kurt byl legenda nové Prahy. Kurt byl prostě legenda. A jestli to s ním všichni chtěli mít dobré, říkali mu Hurikán.
Z bouřlivé sci-fi z komunistických časů se opět posuneme dozadu v čase, kdy budeme uhrančivým okem sportovního ilustrátora z přelomu 19. a 20. století sledovat závod jakýchsi vesmírných běžců. Povídka Dostihy a sázky Sáry Vůchové disponuje kriminální zápletkou a romantickou linkou, o sex s podivnými běžci tu taky není nouze, leč já se přiznám bez mučení, dobře se mi nečetla. Neubíhala mi a do čtení jsem se musela nutit. Individuální vkus každého je velmi rozdílný a Dostihy a sázky se do toho mého prostě nestrefily.
„Já jen… chtěl jsem… ehm…“ snažil jsem se ze sebe vydat kloudnou větu. „Chtěl jsem si jen zakouřit…“ Vážka se ušklíbl a gestem hlavy mi pokynul, abych přistoupil blíž. V tu chvíli jsem byla tak mimo, že jsem opravdu poslechl, a vůbec mi přitom nedošlo, co jsem právě vypustil z pusy. To jsem si s hrůzou uvědomil až ve chvíli, kdy Vážka kousavým hlasem pronesl: „Tak do toho, Skútr se s tebou ráda podělí.“
Závěrečná Matka jižních hvězd je tím nejlepším dezertem na konec celé povídkové sbírky. Bruntálský řezník František Kotleta tu odhaluje všechno, co u něj máme tak rádi. Nešetří se tu krví, potem, ani jinými tělesnými tekutinami, z příběhu stříká mexicko-mimozemská magie, akce a napětí do všech možných i nemožných světových stran a ano, na sex také dojde. Ochranný sex proti té nejčernější magii. Celé dílo je jako obvykle protkáno množstvím aktuálních hlášek, které způsobí, že vám budou každou chvíli cukat koutky. Mě třeba představa Jardy Duška coby novodobého mexického krále Heroda roztáhla koutky do úsměvu takřka jokerovského.
„Sbohem, pane profesore a pane doktore,“ pozdravil jsem letící monstrum a hned potom zavřel a pevně zajistil okenici. „U něj se každé sbohem dost brzo změní v na shledanou,“ pronesl chmurně Morisson a na doložení jeho slov něco narazilo do okenice. To byl ale ten nejmenší problém. Skříň, která barikádovala dveře, se o pár centimetrů pohnula. „Bože, jenom doufám, ž emě nesešijí s někým z vás,“ vydechla Kirsten.
Za mě jsou Krásky a vetřelci tou nejlepší sci-fi antologií, kterou může tuzemský rybníček nabídnout. Sbírka je skvěle koncipována – nejen, že se tu střídají známá jména s těmi mémi ještě ne příliš známými, ale nikdy za sebou nenajdete žánrově či stylově podobné povídky. Každý si zde najde to své: napětí, erotiku, zlo, různorodé úchylky, ale i romantiku a kopec srandy. Pokud však hodláte vstoupit do kněžského semináře nebo jste zapšklá kolejbába beze smyslu pro humor, raději se Kráskám a vetřelcům vyhněte velikým obloukem. Všichni ostatní jsou však vřele zváni! Budete se skvostně bavit!
PS: Já jsem hrdou vlastnicí necenzurovaného limitovaného vydání s originálním názvem Vagíny a vetřelci, kterých bylo vydáno jen nějakých tři sta kusů, po nichž se zaprášilo v podstatě hned, jak dorazili z tiskárny.
Nudíte se? Nekupujte si medvídka mývala, ale mazejte do knihkupectví pro Krásky a vetřelce!
Zdroj obrázků: epocha.cz
About The Author
