Hned na začátek je třeba říct, že jsem nejdřív byla vůči Říši upíra velmi skeptická. Před tím, než jsem se vůbec rozhodla, zda příběh číst, jsem navštívila Goodreads, kde je hodnocení 4,4/5 a vrhla jsem se rovnou na negativní recenze, které člověku řeknou daleko víc než přehršel těch pozitivních. Byla jsem dost vyděšená vším, před čím čtenáři varovali. Byl pro to důvod, trigger warnings (upozornění na citlivý obsah jako např. šikanu) bylo víc než dost. Ale po dočtení této skoro osmi set stránkové knihy musím uznat, že tato temná fantasy si své dobré hodnocení zaslouží.
Nebude pro všechny
Téma upírů se mnohým, a právem, zdá už vyždímané a jen těžko si lze představit příběh, který by mohl zavánět originalitou. Troufám si ale říct, že se to autorovi povedlo (ne ve všech směrech, ale o tom později). Říše upíra ale není o rádoby zlých upírech, kteří jsou v hloubi srdce dobří. Ne, upíři v této knize jsou stvůry jak se sluší a patří a vraždí muže, ženy i děti bez špetky lítosti. A když už jsme u násilí na dětech, mezi další trigger warnings se řadí násilí obecně na lidech i zvířatech, velmi vulgární jazyk, mučení, detailní popisy bojů a války, šikana, smrt blízkých osob a sexuální obsah. Lidem citlivější povahy by tudíž kniha sednout nemusela a je lepší počítat s tím že se v ní taková témata vyskytují. Kniha je totiž propagována větou „Kristoff ve své nejtemnější podobě“ a i když jsem žádnou jinou od něj nečetla, věřím, že tomu tak skutečně je.
„Mmm.“ Šedoruký vzhlédl k nebi nad námi. K tomu, jenž nás sledoval. „Nic není jisté, kromě Boží lásky. Život není příběh, který bys mohl vyprávět. Je to příběh, který můžeš žít. Dobrá zpráva je, že si můžeš vybrat, jaký příběh to bude. Jestli plný hrůzy, nebo odvahy. Příběh požitkářství, nebo příběh povinnosti. Příběh monstra. Nebo příběh člověka.“
Svět, ve kterém se nacházíme, je dost ponurý a chladný, protože slunce před 27 lety zakryl mrak a pro lidi nastala doba temna, doslova. Rostliny i stromy kvůli nedostatku světla umírají a co hůř, bytosti, které se kdysi odvážily vylézt ze svých úkrytů jen za tmy, mají najednou víc volnosti a prostoru. Proti těmto stvůrám, a především mocichtivým upírům, bojuje řád stříbrosvatých, kteří mají schopnosti čelit nočním monstrům a držet je na uzdě. Jenže situace postupem času dojde do bodu, kdy ze svatého řádu zbyde jen Gabriel a čeká jej smrt, protože byl zajat upíry. Královna pijavic si ale přeje zaznamenat životní příběh posledního stříbrosvatého, takže je v zajetí nucen všechno vyprávět upířímu historikovi, který si vše poctivě zapisuje. Tyto informace se čtenář dozví už prakticky z anotace, a to je věc, kterou je třeba náležitě ocenit. U obsáhlejších fantasy příběhů se často stává, že je čtenář prvních 100, 200 stran zmatený a neví, co se děje. Neorientuje se ve světě, v rasách, magickém systému, všechno je jeden velký guláš. To se ale tady nestane, protože v Říši upíra Gabriel svůj příběh vypráví skutečně od začátku, od doby, kdy byl malý chlapec, a tudíž je dávkování informací postupné a konzistentní.
Během celého děje se čtenář pohybuje ve třech časových osách. V současnosti, kdy je Gabriel zavřený v cele s upírem, kterému vypráví svůj příběh, a dále pak ve vzdálené a nedávné minulosti. Vzdálená minulost je část, kdy se člověk dozvídá o fungování světa, řádu Stříbrosvatých a postupně je vtahován do chodu a fungování místa, kde se Gabriel pohyboval jako novic. Postupně se linka pak napojí na nedávnou minulost, kde se řeší události staré maximálně pár let a Gabriel na ně vzpomíná velmi nerad. Mezi těmito třemi, spíše ale dvěma hlavními linkami, se přepíná, aniž by se čtenář ztratil. Tato strategie autorovi pomáhá tajit důležité informace až do konce knihy, protože jsou skryté v časových liniích. Přirozené střídání času vysvětluje, jak události v minulosti ovlivnily hlavního hrdinu v budoucnosti. Např. se čtenář postupně dozvídá, jak se ze zarputilého abstinenta ze vzdálené minulosti stal odpadlík závislý na alkoholu v současnosti. Tento způsob vyprávění s sebou ale nese i jednu pomyslnou nevýhodu – někdo se prvních 400 stran může trochu nudit, protože pokud čtenáře nezaujmou vlažnější začátky jak vzdálené, tak nedávné minulosti, bude pak trochu trpět. Já osobně jsem necítila, že bych se během čtení začala vyloženě nudit, jen jsou některé pasáže delší.
Gabriel má na prstech rukou vytetované slovo PATIENCE (angl. trpělivost), což může být dobrá souhra náhod nebo autorův záměr, každopádně – pokud se čtenář obrní trochou trpělivosti, jako odměnu dostane vražednou druhou polovinu, která se nese ve zběsilém tempu neuvěřitelných událostí a zvratů, které nutí dál a dál obracet stránky. Emoce během čtení odpovídají ději. Každou kapitolu se děje něco jiného a Gabriel se spolu se svými společníky noří do problému stále hlouběji a hlouběji až se zdá, že není cesty zpět. A svým způsobem taky není. Čtenář celou dobu čte se zoufalým vědomím toho, že Gabriel je pouze vypravěč (i když se na to dá během čtení zapomenout, je tato informace často připomínána právě linkou v přítomnosti) a všechna jeho vyprávění pravděpodobně míří ke špatnému konci…
Aby toho nebylo málo, jsou k dispozici hned dvě mapy. Kdo se rád vyžívá v hledání zmíněných měst a království, bude štěstím bez sebe. A to ještě není vše, protože kniha obsahuje dále také… ilustrace. České vydání jich nabízí okolo dvaceti, což není málo. Kdo umí anglicky a nebojí se, speciální anglické vydání obsahuje ilustrací prý dokonce čtyřicet.
„To je skutečná nesmrtelnost. Ne ta její temná protiváha, kterou si uzmuli naši nepřátelé. Věčnost leží v srdci těch, kteří nás milují. Miluj je, Gabrieli. A věz, že očekávají tvůj příchod u trůnu Všemohoucího. Ale ještě ne.“ Zavrtěl hlavou. „Ještě ne.“
Podíval jsem se na svého starého mistra a skrze slzy uviděl pravdu jeho slov. Přichází správný čas na žal a čas na písně a čas na láskyplné vzpomínání na to, co bylo a už není. Ale taky je čas na zabíjení. Je čas na krev a zuřivost a čas zavřít oči a stát se věcí, kterou z tebe nebesa chtějí mít.
„Budu je milovat. A pomstím je.“
Ale zpátky k dalším důvodům, proč je Říše upíra dobré čtení, když nebudeme počítat zajímavý nápad, provedení a ano, mapy a ilustrace. Důležitým lákadlem jsou postavy, hlavně Gabriel a jeho celkový vývoj. Na začátku je to zbožný chlapec odmítající alkohol a na konci životem zkoušený muž čekající na smrt, který se snaží svoje myšlenky utápět v alkoholu a nemá v sobě špetku víry, jak v lidstvo, tak v Boha. Gabriel není žádný hrdina s dobrým srdcem, ale antihrdina, který pro záchranu vlastního života střelí do zad jeptišku a ukradne jí koně, ale zároveň pak pomáhá před jistou smrtí chlapci, který posledního stříbrosvatého akorát táhne ke dnu. Gabriel často sám o sobě tvrdí, že je to parchant, ale ne monstrum. Což je poměrně vypovídající. Je jednoduše fantastická postava a stojí za to dozvědět se o něm víc.
Vedlejší postavy jsou tak různorodé, jak si to lze jenom představit. Od zbožné a milé jeptišky, přes barda Bellamyho, až po ostrou bojovnici Saoirse, jíž záda kryje bojová puma a má poměr s prudérním Diorem, mistr Šedoruký nebo lorďátko Aaron. Každá postava je něčím specifická, svá a má vlastní motivace a charakter. Někdo bude mít rád toho, někdo toho, ale každý si určitě přijde na své.
A teď jedna z mála věcí, která se mi na příběhu moc nelíbila. Kniha totiž měla spoustu témat, z nichž nejvýznamnější bylo náboženství. To byl pro mě osobně kámen úrazu, protože jsem občas měla pocit, že nečtu temnou upírskou fantasy, ale Bibli. Ačkoli si Jay Kristoff vymyslel vlastní svět, nadpřirozené schopnosti a různé historické události, náboženství nezvládl. Proč? Protože jsem očekávala víc než jakési pseudokřesťanství. V knize vystupuje Spasitel, matka-panna, mučedníci, andělé, Svatý grál. Spasitel kdysi kázal, že je jen jediný Bůh, konal zázraky, přiváděl mrtvé zpátky k životu a později byl zrazen a umučen na kole (ne na kříži, na kole) a Michon zachytila umírající krev Spasitele do grálu. Království nebeské těm, kdo věří, kdo ne, jsou kacíři, které pronásleduje inkvizice… Není to povědomé? Je, až moc, a to mě trochu zklamalo. Věřím totiž, že vlastní náboženství by knize sedlo daleko lépe. Navíc je to s tématem Boha v knize mnohem složitější. Často jsem měla dojem, že se nám snaží předat zprávu „náboženství je špatné, Bůh je špatný“, ale svatá magie je prakticky jedinou spolehlivou zbraní proti temnotě. Takže se po chvíli zase zdá, že autor se snaží spíše předávat zprávu „organizované náboženství je špatné, ale oddaní jednotlivci jsou dobří“. Gabriel ze začátku v Boha věří a modlí se k němu, pak má dojem, že Bůh sice existuje, ale absolutně ho nezajímá, co se s lidmi děje, až nakonec rezignuje úplně. Obecně mi nevadila poselství, která se autor možná snažil prostřednictvím příběhu předat, jako spíše to obrovské množství náboženských motivů, modlení se a jiného. Nesedlo mi to, ale věřím, že jiným se téma náboženství a jeho složitosti bude líbit. Přeci jen poměrně poutavá první věta se taky týká Boha.
„Otázkou není, jestli existuje Bůh, ale proč je to takovej kokot.“
Já jsem příběhem Říše upíra velmi mile překvapená a určitě si přečtu pokračování. Knihu bych doporučila všem, kdo se po zvážení všech trigger warnings nebojí vyzkoušet něco nového, temnějšího a drsnějšího. Něco, kde jsou upíři krvelačná monstra, která se snaží vysát život z každého města a vesnice a bojuje se proti nim jak mečem, tak vírou v Boha.
Zdroj obrázků: megaknihy.cz, booktopia.com, Jay Kristoff twitter
About The Author
