Angela Marsons není na poli napínavých krimi neznámé jméno. Její hlavní hrdinku Kim ve Vražedné mysli potkáváme už po 12. (13., pokud počítáme i První krev z roku 2021). Abych hned na úvod přiznala, Vražedná mysl je moje druhá kniha. První knihou byla právě První krev, kde jsem se seznámila s Kim a týmem. Musím přiznat, že od dob počátků se lidé značně změnili…
Taky by se slušelo říci, že jsem si sérii 12 knih nepřečetla a tudíž neznám tolik historie postav, aby mi byly jasné narážky ve Vraždené mysli. Nevím, jak se do týmu dostal Penn, že kolegyně je lesbička, že Bryant má své noční můry, že jako tým mají nějakou kytku a občas jim přijde pomoct Tiff. Taky mne čas od času více zajímalo, jestli má Kim Stone nějaký osobní život. Až na jedinou poznámku, co si pamatuji, se nijak více neotevřela. Ne, že by mi to vadilo, aspoň se příběh linul správným směrem. Ale občas… No nic, pojďme k Vražedné mysli a sektám!
Máte rádi kriminálky, kde se řeší něco uvnitř sekty? Já celkem jo. Nikdy nechápu, jak je to možné, že sekta funguje. Ve Vražedné mysli Marsons moc děkuji za postavu Kanea, který Kim dával dlouhé přednášky o principu fungování těchto skupin lidí, kdy v podstatě jednotlivé osoby někdy ani zachránit nejde. I kdyby celá knížka stála za houby, hloubku teorie fungování mysli a její manipulace jsem si neskutečně užila. Když mi do toho Marsons hodila pár mrtvol, nezlobila jsem se.
Zpočátku to vypadalo jako sebevražda, ale instinkt poldy je zrádná věc. Když se našla další mrtvola a vykazovala několik podobností a Kim se stále bránila myšlence, že ve vedlejší vesnici (obrazně řečeno) je sekta, příběh sliboval změnu oproti klasice! Taky tím, že ani Bryant nechtěl skutečnost sekty přijmout, to se přece děje v Americe, se strach knihou plížil více a více. Což bylo potřeba, protože aby Marsons splnila počet stran knihy (asi, jinak to nechápu), vyplnila příběh Bryantovým trápením z minulosti. Jenže z vyprávění jsem cítila, že jde na sílu, nebylo domyšlené, nebo spíše možná dotažené. Nezachránilo to ani twistnutí na konci, přestože překvapilo a potěšilo. Pachuť “případ Bryant navíc” zůstala.
Dlouhou dobu jsem Marsons fandila, že z dvou možných klišé o řešení případů sekt vybruslí kouzelným třetím způsobem a dostanu ke čtení opravdovou pecku. Luxusní čtení jsem dostala, ale nesedla jsem si z něj na zadek. Vražedná mysl má skvělý nápad, hodně dobrý motiv v pozadí vražd. To, jak propojí policie jednotlivé indicie a jak se Stacy povede sesbírat drobečky informací, které doplní obraz, bylo jako poslech Vivaldiho – do detailu nádherné. Co mi tedy vadilo? Proč mám v mysli skvělý příběh obestřený pachutí nespokojenosti?
Jednak Brynat, kterého jsem už třikrát zmínila. Dále nehorázná nezodpovědnost Kim si přiznat skutečnost se sektou. Sice její rozhodnutí jen zvýšilo napětí a prohloubila strach při čtení, ale hrozně mne to rozčilovalo. Kolem a kolem jsem nenašla nic, co by Vražedné mysli škodilo. Přesto jsem cítila rezervy. I když byl příběh vyčerpávající, nabitý informacemi a tvrdou policejní prací, někde musela Marsons udělat chybu – a já nevím kde, jen mám nepěkný pocit. Nebo jde o smutek, že tak napínavá a čtivá kniha skončila? Uvidíme příště…
Zdroje obrázků: Databáze knih, Pixabay
About The Author
