Autor Čtvrté opice, Jonathan Dylan Barker, napravuje svoji reputaci – i tak by mohl znít název této recenze. Jenže to by název neobsahoval jméno knihy – Volající. Možná bych knihu nazvala jinak, třeba jako “On air” nebo “Živě”, ale i Volající vystihuje hlavní zápornou postavu příběhu. Jordan je úspěšná moderátorka v rádiu. Nějak se mi u jejího jména zpočátku objevovalo jméno Leoš Mareš, protože s Hezuckým taky mají pindy na všechno a taky mne už otrávili… Jordan moc nemyslí na následky sbírání počtu posluchačů a díky jedné akci šla doslova přes mrtvoly. Teď nastala doba, kdy se ne úplně vlastní vinou dostává do situace, kdy se mrtvoly začnou kupit. A záleží především na tom, jak se domluví s volajícím Berniem.
Anotace prozradí ještě maličko více o pozadí Jordan – o malé dcerce, matce, exmanželovi. Pozadí, které je důležité až v konečné fázi knihy, kdy je čtenář trošku unavený tím, jaké tempo Barker nasadil. Od první chvíle, kdy se nám v knize Jordan představí, je čtení jedna velká akční jízda. Výbuchy tu a tam, mrtví lidé, vražda, informace natolik intimní, že policii zůstává rozum stát, jak to sakra ten Bernie ví. Bohužel spolu s tempem dochází dech. Barker sám sebe snaží trumfnout v tom, kam až své hrdiny (či antihrdiny) vybičuje a kolik toho ještě zvládnou.
Tím nutně dochází k fázi, kdy je čtenář unavený nebo méně pozorný a dostane prostor přemýšlet. Jak je možné tohle? Proč nikoho nenapadlo tamto? Já jsem se od nějaké půlky knihy nesoustředila na to, kdo Bernie je či není (nebo kde je či není), ale jak to dopadne. Kam až bude ochotná Jordan zajít. Vůbec mne neoslovily superhrdindské akce policisty Colea. Rozčilovalo mne, že kapitoly nebyly nadepsány časovými údaji, protože jsem nevěděla, v jaké časové fázi jsem – co se děje v okamžiku, když Jordan mluví s volajícím Berniem. Zda v tu chvíli je Cole ve vrtulníku nebo právě vybuchla další bomba? Ještě více naštvaná jsem byla v posledních pasážích knihy, kdy jsem nestačila sledovat, proč Barker zařadil do děje další postavy a já se ztrácela v čase, kdy se co děje. To je, podle mého, nejslabší místo celé knihy. Barker jel dva příběhy. Postavy, minulost a skutečnosti kolem byly pro oba dva příběhy totožné – jenže nám jaksi zapomněl vysvětlit tu linii, ve které figuroval policista.
I přes všechno výše zmíněné jsem knihu zvládla přečíst za méně než 24 hodin (s tím, že jsem 10 hodin spala). Dikce slov a napětí za nimi se skrývající vás vcucne a na konci vyplivne vycucnuté. I když vás nebude příběh moc bavit, protože uvidíte chyby nebo nad některými skutečnostmi začnete přemýšlet, Volajícího neodložíte. Budete chtít, stejně jako já, vědět, kdo to je, kde je a jaký to všechno má smysl – obzvláště, když začne přibývat mrtvol a výbuchů. Jak sám Barker v doslovu píše, jde o popkornovou knihu. Jistě podle ní půjde natočit nějaký extrémně akční béčkový film, který, když bude mít dobré herce, vydělá balík.
Zdroj obrázku: Albatrosmedia
About The Author
