Nějak jsem se zasekla u českých autorů. A vůbec toho nelituji! Veronika Rubínková se mi svým historickým románem Samota Christlhof zalíbila tak, že sáhnu po nějakém dalším z jejích děl. Povětšinou by mělo jít o upravenou historii, pověsti a to vše opředené mytologií.
Samota Christlhof, stavení jménem Pohádka na Šumavě, je asi nejvíce známá díky českému vrahovi Roubalovi. Jeho se týká asi třetina celého příběhu. Rubínková nám totiž ve své knize nepředkládá příběh jeden ale rovnou tři. Zajímavým mixem a propletením historických linek tak dostáváme ucelený obraz o historii místa, okolí a jakýchsi zvyklostí. Jak jsem již psala, jeden příběh je moderní vyprávění o Roubalovi a jeho počinech. Nejhorší části knihy, které jsem četla jen z povinnosti, abych měla kompletní skládačku. Pohledy do mysli vraha a občasné sezení s detektivem, který na jeho případu pracoval, nebyly extra zajímavé ani lákavé. Možná proto, že vše šlo lehce dohledat na internetu.
Mnohem více si mne získaly historické linky vyprávění. A asi nejvíce ta nejstarší, s čarodějnicí. I když i zde byly časové výpadky a drobné vypravěčské nesrovnalosti, hodně mne zajímalo, jak romance dopadne. Zda na čarodějnici dojde inkvizice, jestli se zblázní, zda to je ona, jejíž tělo nalezne levoboček rakouského rytíře a české poštmistrové. Ač se moje prosby ne vždy setkaly s úspěchem a autorka oddělila příběhy opravdu velkými časovými úseky, čtení o Juliovi Živném se mi četlo také krásně. Mladý a odvážný kluk postupně stárne a, říkejme tomu osud, ho to stále táhne do oblasti kolem Christlhofu. Nejhorší pasáž s válkou jsem téměř vypouštěla, ale zbylé pátrání po pravdě nedávné historie bylo úchvatné. Ano, kazila to nejen válka ale i velké časové posuny – dny až roky. A i v tomto příběhu mi Rubínková udělala čáru přes rozpočet a nenechala mi můj vysněný konec. Takže ve výsledku geniální, nebo ne?
Kombinace tří příběhů vztahujících se k jednomu místu byla zajímavá a chytrá do doby, než došlo na detaily. Rubínková píše poutavě a umně prolíná mýty a skutečnosti, což čtenáře víceméně vede k tomu, že chce víc. Nechce kusé zmínky o postupech, které násilně utne moderní nepovedená část s Roubalem nebo mystická pohádka o čarodějnici. Chce se ponořit do historického příběhu, jak Julius pravdu hledal a s čím se nakonec spokojil. Když už si čte o stavení, kde se snad rodí láska, chce více o mystice kolem. Nechce náhodné body zlomu. Nebo tedy aspoň já jsem je nechtěla. Po té, co jsem se rozkoukala v jedné době, musela jsem zase vzpomínat na pojítka z doby jiné. Do toho nezáživná válka s drobnými objevy, které by šly vyřešit jinak. A nakonec rádoby krimihoror s Roubalem.
Samota Christlhof neurazí ale ani extra nenadchne. Vždycky, když se rozjede jedna linka děje, utne to další. Což, v mém případě, ubíralo knize na čtivosti a věnování plné pozornosti všem částem knihy bylo těžké. I tak jsem na další knihy Veroniky Rubínkové zvědavá. Možná snad i na jakési pokračování Samoty Christlhof, kde se bude autorka více věnovat Juliovi samotnému.
Zdroj obrázků: Databáze knih, Turisturaj.cz
About The Author
