Jak napsat recenzi na knihu se silným, fiktivním ale na skutečných událostech založeným, příběhem? Jak se se čtenáři podělit o dojmy a emoce ohledně válečného zločinu, který se vlády snaží zamést pod koberec, jakoby se nestal? Jak se vůbec srovnat se skutečností, čeho jsou lidé schopni?
Pokud máte rádi historické příběhy, které se víceméně drží historických skutečností (lze ověřit online po zadání hesla “ženy útěchy”) a nezvládáte číst jako já o holocaustu, doporučím vám příběh Dcery dvouhlavého draka. Knihu napsal William Andrews. Proč? Dle jeho vyjádření chtěl vědět o korejské historii více, neboť se mu v Korei narodila dcera. Myslím, že napsat takovou knihu, obzvláště jako otec dívky, muselo být neskutečně složité. Což sám na konci knihy v nejčastěji kladených otázkách sám potvrzuje.
Dcery dvouhlavého draka nesou podtitul Příběh ženy pro útěchu. Pokud se vám nechce román číst, googlete. Ženy útěchy byly nejčastěji mladé Korejky, které Japonsko odvleklo do stanice, která poskytovala “očištění” japonským vojákům od hrůz války. Ženy, vlastně už dívky někdy ani ne patnáctileté, byly sexuální otrokyně. Denně musely své tělo nechat i více než dvacetkrát znásilnit a týrat a nepípnout, aby nebyly potrestány.
William Andrews se tak v Dcerách dvouhlavého draka zhostil úlohy nelehké – jak tohle popsat. Jak seznámit čtenáře s tím nechutným zacházením a zneužíváním, aby téma dostal k co nejvíce lidem? Aby se lidé dozvěděli, co Japonsko provedlo a za co se nechce omluvit? Příběhem s nadějí. Tak vnímám Dcery dvouhlavého draka já.
Anna, naše románová hrdinka, se jednoho dne vydá do Korei hledat svou biologickou matku. Pocity, které dívka prožívá víceméně v celé knize, dokážu citít také. O to horší je pak poslouchat starou korejskou ženu, která jí dala balíček před sirotčincem. Příběh ženy útěchy nás provádí celým stařenčiným životem. Je zbraven do všech odstínů pocitů člověka s přídavkem korejské hrdosti. Začíná radostným dětstvím, které je založeno na silné tradici národa. Přechází přes strach a každá kapka naděje se málokdy dostane až k ústům trpící ženy, která bojuje s tím, aby zůstala silná. Život je to nepochopitelný. Pro někoho, kdo vyrůstá v bezpečí a zaopatření, je nepředstavitelné, co musela žena z příběhu vytrpět. I tak mi ale nevadilo, že nevím vlastně až do závěru knihy, proč je balíček tak důležitý, co symbolizuje.
Příběh Dcer dvouhlavého draka se odvíjí ve dvou časových pásmech. V jednom je Anna, která poslouchá ženu vyprávět. Druhým je pak právě ono vyprávění minulosti staré paní Hon. William Andrews nás nechá stařenku chvíli poslouchat, než možná maličko absurdně zasáhne v současnosti do příběhu takovým způsobem, že si uvědomíte, že historie se bude stále opakovat. Tato rovina mne upřímně rozčilovala, protože jsem chtěla číst o historii a ne moderní kovbojku. Záhy jsem však svého přání litovala. V několika místech jsem plakala a držela mne jen skutečnost, že ta žena přežila, aby mohla předat poselství Anně.
Myslím, že po přečtení tohoto poutavého příběhu přibližující historii dalšího asijského státu, o kterém se ve škole vůbec neučíme, se na Japonsko nebudu nikdy dívat jako doposud. Žádné romantické rozkvetlé sakury a udržované zahrady mne už neokouzlí.
Zdroj obrázků: Databáze knih
Další informace: https://prezi.com/oeqtuxnqxklp/zeny-utechy/
About The Author
