Rozhodla jsem se vystoupit ze své komfortní zóny a přečíst si Les v domě od Aleny Mornštajnové. Její knihy jsem vždy vzala do rukou u maminky na návštěvě, prolistovala je, přečetla pár kapitol a nakonec došla vždy ke stejnému závěru – nic pro mne. Les v domě pro mne byl (díky humbuko kolem ToyBox – výtvarnicí, která příběh bere jako vykradení vlastního přiznání) výzvou. Co kdybych se náhodou musela vyjadřovat na sociálních sítích? Přece nebudu psát o něčem, co jsem nečetla! No a pak, koneckonců, Mornštajnová je údajně třetí nejoblíbenější autorka beletrie v Česku. No, pánbůh s námi!
Les v domě vypráví příběh malé holčičky, která vyrůstala v dvougeneračním domku se svojí maminkou, tatínkem, babičkou a dědečkem. Klasický venkov, kousek od baráku les, sousedka klábosí přes plot, do školy se musí dojíždět do vedlejší vesnice. Jenže ona holka, cácora, je z hodně divné rodiny. Díky tomu je dívka ustrašená a hodně uzavřená – částečně za to může jedovatá babička a nezájem matky, částečně něco v pozadí, čemu nerozumíme. Pokud ovšem máme inteligenci jako průměrná lesní včela, dojde nám to. Nebo pokud jste četli četné diskuze kolem kauzy plagiátorství v kauze Mornštajnová versus ToyBox.
Byla jsem hodně překvapená, jak Les v domě hodnotí široká čtenářská veřejnost, především základna fanklubu autorky. Jasně, na tom není nic neobvyklého. Ale když bylo kolem příběhu takového povyku, čekala jsem něco … něco… co by mne oslovilo, co bych mohla dál doporučit. Chtěla jsem toho hodně. Dostala jsem však depresivní příběh, který byl hluboký asi jako kaluž na chodníku po minutové lehké přeháňce. Cácora, která nám příběh vyprávěla, byla natolik nekonzistentní, že člověk nevěděl, co od ní čekat. Stále jsem doufala, že deprese a debilita nicnedělání skončí, že někdo prolomí led, že se stane něco velkého. Ten slibovaný wow efekt, který údajně knihy Aleny Mornštajnové mají, nějaký velký zlom – nic se nekonalo.
Nevím, zda to bylo zvoleným tématem, o kterém se nikomu nechce bavit a pořád je to jeden velký bubák, ale, sakra, to téma mělo tolik co nabídnout! Pokud autorka dělala nějaký průzkum, musela přece narazit na zpovědi podobných dětí! Proč nic z toho není nějak emočně zakomponováno v knize? Proč holka mlčí, zatlouká, ututlává a lže? Proč se jen sem tam objeví nějaký rozporný názor, nějaký impuls ke změně strategie a pak se bez vysvětlení vše vrátí do starých kolejí? Proč se do toho autorka více nevložila? Proč, když už tedy chce odkrývat bolavá témata, je neotevře ani na kousíček? Když už se konečně k něčemu schylovalo, autorka to zabila. Měla minimálně čtyři šance na obrat a na předání poselství, twist nebo drama. A ona oblíbená česká autorka obrátila list a nechala čtenáře v depresi.
Měla-li kniha Les v domě vyvolat nějaké emoce, jistě se jí to povedlo. Jenže si nemyslím, že čtenář bažící po důmyslném a uspokojivém obraze bude touto malůvkou zachycenou pohledem z rychlíku nadšen. V závěru knihy bude čtenář nejspíše i pohoršen laciným řešením situace a rozkrytím tajemství a pohledem dospělé ženy, která ani po roce 2000 nebyla schopná jít na terapii, neměla žádný život a vlastně o ní ani nic nevíme. Jako ostatně o všem, co se v příběhu objevilo. Les v domě kolem propluje, na chvíli zaujme, ale vaši pozornost neudrží.
Zdroj obrázku: Databáze knih, fotografie v náhledu z prodejny Luxor Campus Brno
About The Author
