Tentokrát začnu recenzi knihy Sklouzni se v dešti od Lenky Parýzkové štěžováním si. Lence Kvapilové, hlavní hrdince příběhu z psychiatrické léčebny, jsem nejenže nemohla přijít na chuť, ale chvílemi jsem jí nevěřila ani nos mezi očima. Ke konci, když jedna z lékařek léčebny, pro mne jsem si ji pojmenovala jako”kouzelnou babičku”, vytáhla odpad v podobě 4 dohod, měla jsem sto chutí knihu hodit do plápolajícího ohně. Škoda, že šlo jen o video hořícího krbu na youtube, kniha zůstala bez úhony a já ji dočetla…

Jak zmiňuje anotace, jak zmiňují já výše, Sklouzni se v dešti je příběh Lenky, která přišla o všechno. Rozvod, rebelující dítě, stěhování, nějaké trable v práci. Kdo by z toho nebyl špatný? Možná nějaký sociopat, což velmi empatická Lenka vůbec není. Jde o chytrou a krásnou ženu kousek po třicítce. O velmi pečlivou účetní, svého času 101% mámu a manželku. Jenže na plný plyn není možné jet nonstop. Což vím i z vlastní zkušenosti. Lenku její deprese dovede do léčebny. Z mého úhlu pohledu je problém v tom, že Lenka je moc chytrá a svědomitá – než do sebe nacpe, co jí dal její doktor, přečte si příbalový leták… Celou knihu nás Lenka vede svýma očima, vyprávění v ich formě doplňuje všeznalectvím autora píšícího s odstupem. A tím se dostávám ke kameni úrazu celé knihy.
Negativistický postoj vůči psychiatrii a léčebně člověka tak bije do očí, že jsem čas od času přemýšlela, zda je Sklouzni se v dešti knihou přínosnou či spíše škodící. Nechápejte mne zle. Jakožto člověk trpící depresemi, panickými ataky a úzkostmi se léčím přes deset let. A celou tu dobu vím, že bez terapie, podpůrné – ne jen té farmakologické – bych to nezvládla (a bez peněz svého manžela, neboť víte co dnes lékaři stojí???). Proč tedy není v knize zmíněno, zda Lenka má či nemá terapeuta? O peníze dle vyprávění nouzi nemá, jen neustále prská, jak nenechá nikoho hrabat se jí v hlavě. Ok, pak se holka nediv, že máš sebevražedné sklony (to mi hodně často znělo v mé mysli). Abych ale knihu neshazovala úplně, pojďme na další světlé stránky!
Lenka je neskutečně silná osobnost, která nemá v úmyslu se vzdát. A čtenářům to několikrát dává jasně najevo. Dokonce v závěru prozradí svoji motivaci – která není na první pohled zřejmá, ale mohla by pomoci každému! Proto by Sklouzni se v dešti mohlo mít veliký přínos pro své čtenáře. Dále se v povídání z léčebny setkáváme s dalšími postavami – anorektici, bulimici, hráči, sestry a lékaři. Každý je nějaký, každý má na hlavní hrdinku Lenku nějaký vliv. I když jde jen o letmé setkání, o dotyk motýlích křídel, vždy se něco přenese, něco se na druhém ovlivní. Vedlejší postavy nejsou bezbarvé, mají hloubku a mají svůj účel. Plus celkem zajímavě dokreslují vlastní pohled Lenky na svou depresi v porovnání s jinými anamnézami.
Kolem a kolem jsem ze začátku čtení byla nadšená a nechtěla jsem knihu odkládat. Pak došlo na negaci, motivační citáty, brakovou literaturu a byla jsem na vážkách, co si o příběhu myslet. Musím ale říci, že první část knihy na mne velice hluboce zapůsobila a třela se s mojí duší jako stará známá. Doporučovala jsem ji hned kolegyni v práci – kéž bych tak věděla, co přijde. No nic, jsem zvědavá na její názor. A pokud jste knihu četli, prosím, napište mi do komentáře svůj pohled!
