Zápisky z Afghánistánu je první kniha českého novináře a zahraničního reportéra Karla Rožánka, který v současné době pracuje jako zahraniční zpravodaj v Rusku.
Než se pustím do samotné recenze knihy, dovolím si zde rychlé informační okénko. Afghánistán je vnitrozemský stát ležící na pomezí střední a jižní Asie a žije zde asi 40 miliónů obyvatel. V letech 1979–1989 probíhala tzv. Sovětská válka v Afghánistánu, invaze sovětské armády pod záminkou údajné žádosti vládních představitelů a na základě sovětsko-afghánské dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Sovětští vojáci zabili prezidenta Amína a na jeho místo byl dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal. Od roku 2001 do roku 2021 probíhala Válka v Afghánistánu jako součást operace Trvalá svoboda – odpověď USA a dalších států na teroristické útoky 11. 9. 2001.
Kniha Zápisky z Afghánistánu je jednou větou o zachycení kruté války očima válečného zpravodaje, která vtáhne a nepustí, rozesměje i rozpláče. A teď trochu složitě.
Karel Rožánek se do Afghánistánu poprvé dostal s delegací českých politiků a vojáků 18. června 2005 za účelem reportáže pro televizi. Na vojenské základně KAIA (Kabul International Airport) v té době sloužilo patnáct českých vojáků, hlavně pyrotechniků, kteří se starali především o likvidaci minového plotu okolo hangárů, který zde zanechala sovětská armáda.
S jistotou by se dalo říct, že panu Rožánkovi Afghánistán učaroval, protože v roce 2006 se do Afghánistánu dostal znovu, a to hned dvakrát. Bezpečností situace se ale v Afghánistánu dramaticky změnila a koaliční jednotky se ocitly v regulérní asymetrické válce s bojovníky Tálibánu (pojmem asymetrická válka se rozumí bojový konflikt, kdy se síly válčících stran výrazně liší – slabší strana využívá tzv. opotřebovávací taktiku, kdy se snaží silnějšího soupeře vyčerpat).
„Šátek, kterým jsem si kryl ústa a tvář, se od té doby stal mou povinnou výbavou při afghánských cestách. A to kvůli jedné zásadní věci. Ve vzduchu tam totiž nepoletuje jenom hodně prachu, ale taky velké množství mikroskopických částic lidských a zvířecích fekálií. V Afghánistánu totiž nefunguje kanalizace a místní často vykonávají potřebu přímo na zem. Slunce a vítr pak udělají svoje. Vzduch je tedy de facto plný exkrementálního spadu, který může způsobit dýchací obtíže nebo přímo nebezpečné nemoci, jako jsou chlamydie, jejichž bakterie napadají plíce nebo oční spojivky.“
Rok 2007 byl v kariérním životě pana Rožánka zlomový, protože se poprvé dostal do válečné zóny, kde se tvrdě bojovalo a rok 2008 je v knize zaznamenán pod výmluvným názvem kapitoly „Smrt si nevybírá“. Je to část, která se do čtenáře zakousne a jen tak nepustí, emotivní a syrová. Sám autor přiznává, že pro něj toto období nebylo jednoduché. Spočítal si totiž, že každý třetí člověk, se kterým natočil v Afghánistánu rozhovor, zemře. To je statistika, při které člověka zamrazí. A bude hůř…
V celé knize potom vzpomíná a bez příkras popisuje jednotlivé roky a události, kdy se do Afghánistánu dostal a co zažil. Během ani ne dvě stě stran čtenář cestuje na různá místa a potkává všechny možné lidi, ať už vojáky české nebo zahraniční, místní nebo politiky. Autor tím dává nahlédnout do země, kam se většina z nás pravděpodobně nikdy nepodívá, pokud nedojde k dramatické změně politické situace. Pokud se čtenář o danou problematiku zajímá, nebo si chce prostě jen přečíst něco o Afghánistánu, je to ta správná kniha. Pan Rožánek není sice povoláním voják, ale v knize často padají vojenské výrazy nebo různé zkratky, které nezapomíná vždy na konci stránky vysvětlit.
„Kolonu pohřebních aut doprovázely v Praze stovky lidí, kteří tak chtěli vzdát úctu padlým. Měli jsme na cestě několik kamer, které všechno snímaly. Když jsem pak viděl záběry tohoto průvodu v televizi, silně to na mě zapůsobilo. Tehdy jsem se přesvědčil, že není pravda, že si Češi neváží svých hrdinů.“
V knize čtenář nahlédne do zákulisní práce válečného novináře, do bojové akce očima přímého účastníka, ale také třeba i do polní kuchyně, kde naučí amerického vojáka krájet cibuli nebo se dozví, jak afghánští vojáci udržují v zimě oheň (přikládají do ohně boty spících kolegů nebo spacáky a pak plní ošetřovnu, protože se přiotráví oxidem uhelnatým). A to jsou informace, které se jednoduše nedozvíte, musí vám je sdělit člověk, který na místě opravdu byl a všechno prožil. Ať už to dobré nebo špatné. Mezi další zajímavý zážitek, i když určitě pro autora knihy nepříjemný, patří i zásah komanda Vojenské policie v jeho vlastní kanceláři, kdy se kauzou dokonce zabýval brněnský Ústavní soud a dal panu Rožánkovi za pravdu.
V lednu v roce 2014 byl autor knihy v Afghánistánu naposledy a posledních pár kapitol píše z pohledu někoho, kdo má ale obrovské množství přátel mezi vojáky, se kterými natáčel rozhovory a reportáže pro televizi. Ještě v témže roce, konkrétně 8. července 2014, zemřelo v Afghánistánu hned pět českých vojáků a v roce 2018 další tři.
Poslední dvě nebo tři kapitoly jsou emočně náročné, protože je podrobně popsané očima nejen novináře, ale hlavně kamaráda, co všechno se děje, když v zahraničí zahynou čeští vojáci.
„Afghánistán pro mě navždy zůstane krásnou zemí, která mě bude stále fascinovat. Zažil jsem tam spoustu silných momentů, hodně pěkných zážitků a našel trvalá přátelství. S mnoha současnými nebo bývalými vojáky se stále stýkám a i když se třeba delší dobu nevidíme, stále si máme co říct. Spojují nás společné prožité chvíle ve válce. Afghánistán ale zůstává zemí, která mi přinesla hodně bolesti, když jsem tam ztratil své přátele, kteří zahynuli při službě vlasti. Ať je všechny navěky provázejí andělé.“
Kromě třinácti kapitol pak kniha obsahuje i cca třicet stran barevných fotografií, které jen dokreslují pocit čtenářovy cesty do země zmítané válkou. Do země jistě nádherné, ale pro mnohé nedostupné. Knihu mohu s klidným srdcem doporučit všem, kteří se zajímají zážitky a skutečné příběhy z válečné zóny nebo vojenského stanu na konci základny…
zdroj obrázku: albatrosmedia.cz, pixabay.com
About The Author
