Jsou témata, která rezonují. Jsou témata, kterým se s chutí vyhnu. A potom jsou témata, která svou mrazivostí a nechutností táhnou jako magnet, přestože bych je s gustem obešla obloukem. Jenže si nedokážu pomoct. Lidské zlo nelze pochopit. Tak jak mi vysvětlíte, že se o to neustále snažím? Nakladatelství Epocha má pro podobně postižené jedince dokonce celou edici. Jmenuje se Victima. Název vychází z latiny a v překladu znamená „oběť“.
Tato edice je zaměřena na populárně naučnou literaturu z oblasti kriminalistiky, kriminalistické historie a na memoáry těch, jejichž profese byla tím či oním způsobem spjata s objasňováním závažných zločinů, především vražd. A jedním z jejích kousků je právě dnešní Bratrstvo tajných hrobů s podtitulem: Kriminální případy, které šokovaly republiku.
Protože jde většinou o případy uskutečněné před rokem 1999, moc velké povědomí o nich nemám. V době první vraždy (1993) mi bylo 9 let, média nepředváděla zdaleka takovou masáž jako se to děje v současnosti a mě spíš zajímalo, kdy si půjdu hrát ven nebo proč mi jeden z mladších bratrů schoval panenky! Přijde mi však podstatné zdůraznit, že jde o skutečné zločiny. Tady není prostor pro žádnou fikci a tím je to celé děsivější.
V ruce držím třetí vydání prvního titulu zmiňované edice a rovnou vám řeknu, že je to síla. Máte pocit, že se vám už obal zdá nechutný? Tak počkejte, až tuto poměrně útlou knihu otevřete a přibližně uprostřed najdete 27 černobílých fotografií. A díky bohu, že nejsou barevné, protože ty odstíny šedi tlumí a snad i maskují notnou dávku brutality, která by v barvách byla mnohem víc šokující, nechutná a velmi těžce stravitelná.
Bratrstvo tajných hrobů nám ve čtyřech hlavních kapitolách přinese nejen náhled do hlavy plukovníka Luboše Valeriána, který nás knihou provází, ale i do hlavy celé řádky vrahů (konkrétně je tu zachyceno a popsáno 20 různých případů). Luboš Valerián ve spolupráci s Viktorínem Šulcem ukazuje, že literatura faktu se dá podat čitelně a poutavě, přesto citlivě (tím mám na mysli, že nedochází k přehánění, bulvarizaci ani bagatelizaci). I když téma samo o sobě je brutální, mrazivé a pro některé dost možná na hranici snesitelnosti, stále je fascinující. Protože to zlo prostě a jednoduše způsobuje. Každá ze čtyř kapitol je rozdělena do několika dalších. Některé vraždy a vrahové jsou spolu dokonce propojení. Ať už vraždili kousek od sebe nebo se například později potkali ve vězení. Vždy mají něco společného, byť se to na první pohled nemusí hned zdát.
Nad tělem se skláněl jistý lékař z Karviné, pověstný tím, že ohledával a pitval mrtvoly bez rukavic. Holýma rukama sahal na tělo, sondoval prsty hloubku bodných ran… Když skončil, zakrvácené ruce si ošplouchal v kaluži vody a šel se přátelsky rukypodáním pozdravit s právě příchozím prokurátorem.
K dispozici máme nejen popis zločinu, ale i možnost zjistit (ve většině případů) motivaci vraha. Jeho pohnutky, historii, postup a vůbec celkově možnost nahlédnout do zákulisí naší domácí kriminalistiky. Zapomeňte na zahraniční seriály, kde jsou často vyšetřovací metody nereálné a vykreslené ad absurdum.
Tohle není fiktivní detektivka, ale čte se to až děsivě stejně dobře. Proč? Protože celé je to podané románově – příběhově – beletristicky – autoři na vás nechrlí nudná data, fakta, údaje, ne. Pánové na to šli od lesa a neuvěřitelně se jim to vyplatilo. Dostáváme zvláštní kombinaci výslechů, rekonstrukcí vražd i vlastních zážitků plukovníka Valeriána a to vše podáno v ich-formě tak čtivě, až to není možné.
Obávala jsem se nudnosti, strohosti a pořádné dávky písmenek, která mě po pár řádcích pošlou do říše snů. Dostala jsem zajímavou četbu, kterou se mi – tématu navzdory – nechtělo pouštět z ruky. Smekám tedy před zvoleným způsobem sdělení, před prací s textem a myslím, že z této edice budu potřebovat ještě něco dalšího! Nabídka je skutečně pestrá a stojí za prozkoumání.
zdroj obrázku: Epocha.cz, pixabay.com
About The Author
