Jean-Christophe Grangé je sázkou na jistotu. Každá jeho kniha s sebou nese poselství tak hrozné, že člověk uvažuje, co je lidstvo vlastně za rasu. Volbou protagonistů svých děl vzdává poctu silným osobnostem – a je celkem jedno, na které straně zákona stojí. Den popela se tak stává dalším důkazem, že autorovy knihy by si mělo přečíst co nejvíce lidí.
V polorozpadlém kostele je nalezena mrtvola. Naneštěstí jde o jednoho z jakýchsi vůdců náboženské komunity, která v místě poblíž nalezla ochranu před světem a pěstuje jedno z nejlepších vín Francie. A jak to tak s komunitami, či sektami (zvolte si sami) bývá, nejsou přístupni lidem zvenčí. Nezbývá jiná možnost než infiltrace. Zatímco major Niémans řeší klasický případ, jeho kolegyně Ivana se vydává jako brigádník sklízet hrozny přímo mezi Emisary.
Grangého knihy se vyznačují extrémní čtivostí. Ať už se jedná o samotné vyšetřování nebo popis reálií případ doprovázející, knihu nelze jen tak odložit. Dokonce i když vyhmátnete vraha na první dobrou, možná i uhádnete motiv, autor vás strhne historií Emisarů nebo sklizní vína. Jeho styl vyprávění je nezaměnitelný a mně osobně se vryl pod kůži už při čtení Snoubenek smrti. Při otevření Dne popela mne tak začaly svědit prsty a brnět mozek, protože jsem stůj co stůj chtěla vědět všechno, co mi v příběhu poví. Do poslední kapky.
Den popela je dobře propracované dílo renomovaného autora přenesené silným nakladatelstvím do češtiny, takže nenarazíte na gramatické chyby. Možná mne snad dvakrát překvapil zvolený výraz, ale to bych vážně hledala prkotiny. Maličko mi občas vrtalo hlavou, jak je možné vše z vyšetřování zvládnout během tak krátké doby. Díky detailním popisům postupů sklizně a myšlenek vyšetřovatelů se dalo lehce zapomenout na skutečnost, že jde o sotva tři nebo čtyři dny. Samozřejmě jakmile jsem mozek donutila tuto skutečnost přijmout, pochybnosti ohledně techniky a komunikace vzaly za své. Maličko mě mrzelo, že se Grangé neobtěžoval dotáhnout všechny otázky, které při šetření vyplynuly napovrch, do zdárného, uspokojivého konce. Jenže všimněte si toho během strhujícího finiše, který možná působil ukvapeně (na tom si v tomto celém případu dával major Niémans záležet), ale překvapivě logicky.
Ve Dni popela jsem se majorem i jeho kolegyní či asistentkou Ivanou setkala poprvé. Nemohu tak posoudit vývoj vztahů vyšetřující dvojky. Grangé mi nastínil vše, co jsem o nich potřebovala vědět. V průběhu čtení jsem poznala jejich stručnou životní cestu, otřela se maličko o předchozí případ (natolik detailně, abych měla chuť okamžitě si jej sehnat) a nechala se vtáhnout do hlavy jak Ivany, tak Niémanse. Sledovala jsem jejich uvažování, necítila jsem se ochuzena o cesty vedoucí k jejich závěrům. Autorovi ve Dni popela víceméně nemám co vyčíst. Dokonce mi ani nevadil motiv vražd, které Grangé nechal svého padoucha konat. Až jsem si říkala, jde opravdu o padoucha?
Se závěrečným rozuzlením případu jsem i přes pár nezodpovězených otázek pocítila klid. Možná mne maličko rušil pach popela, který všude v příběhu toho dne poletoval, ale dílo jsem mohla s klidem a uzavřením odložit. Až teď, při psaní svých myšlenek, si říkám, že je hrozné, co se ve světě děje – protože i kdyby bylo pozadí Dne popela, život Emisarů, holým výmyslem… někde ve světě se jistě podobná komunita najde.
About The Author
