Znáte autora jménem Jean-Christophe Grangé? Jde o otce bestsellerů Černá linie, Purpurové řeky nebo Poslední lov. Někteří z vás možná znají film Purpurové řeky, který má velmi hezké hodnocení a jako thriller by snad fakt měl stát za to. Nicméně dneska vám představím Snoubenky smrti, jeho zatím poslední knihu (08/2022 v českém jazyce). U Francouzů by měla být hodně oblíbená. Zda tomu tak bude i v Čechách nevím. Proč?
Je to jednoduché. Od krimithrilleru dnešní člověk čeká něco ve stylu Cartera, Nesba či Bryndzy. Tedy jednoduché a čitelné schéma s nějakým tím plottwistem, jasně daným záporákem na jedné straně a nechutně dokonalým dobrem na straně druhé. Jak se tedy popasovat se situací, kdy jedním z tria vyšetřovatelů brutálních vražd manželek významných funkcionářů v nacistickém Německu je zapřísáhlý gestapák? Už to samo o sobě je lehce kontroverzní – a dost dobré! Ano, celou dobu čtení jsem měla rozporuplné pocity. Grangé se věnoval nejen vývoji děje samotného,ale nechal vyvíjet i politickou situaci v Německu před vpádem do Polska. A samozřejmě nás nechal nahlížet do myšlenkových pochodů Beewena – gestapáka, jehož jediným cílem bylo dostat se na frontu a pozabíjet co nejvíce Francouzů. A pokud nemáte rádi opravdu nechutné scény zachycující vyšetřovací a výslechové metody gestapa, knihu raději ani nečtěte. Je jich tam totiž tolik, že to občas až zastiňuje samotný hon vraha bohatých paniček.
Druhým v triu vyšetřovatelů je psychoanalytik. Geniální, ale zakomplexovaný nádherný muž malého vzrůstu Simon Kraus. S ním se ostatně setkáme v knize jako s prvním a přiznám se, že jsem dobrou půlku knihy zvažovala, zda jej mám ráda nebo ne. Jeho bonapartovské trápení bylo téměř všude a když se prolnulo s jeho brilantním mozkem, bylo to celkem pekelné čtení. Jeho obdivovatelkou už ze studijních let je třetí člen týmu hledajícího vraha. Mina von Hassel, baronka, alkoholička a vedoucí psychiatrického ústavu plného lidí, kteří jsou přítěží nacistickému režimu. No a jelikož se nevyvíjí jen Beewen a nekoukáme jen do jeho hlavy, vznikne nám mnoha a mnoha stránkový elaborát, doplněný již zmíněnými praktikami gestapa a popisem současného nacistického Berlína.
Snoubenky smrti jsou čtivé, ale náročné. V příběhu se ocitnete v klasickém policejním prostředí, kdy vám šéf šlape na paty a chce případ co nejrychleji vyřešit. Až na to, že ten šéf vás může na místě zastřelit a nikdo se o tom nedozví nebo se nad tím ani nepozastaví. Když uděláte chybu,kulka mezi oči. Když zjistíte něco, co se režimu nelíbí, najdou vás na zoraném kukuřičném poli. Mrtvého, aby nedošlo k mýlce. A jak jistě víte, ani psychiatři, nedejbože psychoanalytici, to v nacistickém Německu neměli jednoduché – byli nepotřební, šarlatáni. A je taky úplně jedno, že vám jako vedoucímu ústavu záleží na svých pacientech – ti jsou poskvrnou Říše. A aby toho nebylo málo, Grangé zamíchá karty postavou doktora připomínající Mengeleho.
Čtení si užijete, i když se maličko zapotíte u mnoha, mnoha německých označení hodností či míst. Rovněž nebude jednoduché sledovat myšlenky tří postav, které se někdy v domněnce sejdou, jindy rozejdou a hon na vraha se pak občas stává únavným. Grandiózní finále si čtenář možná nakonec ani nevychutná, jak už bude vyčerpaný. Ve výsledku jde o hodně povedenou detektivku. Mistrně vykreslené povahy, prostředí, spojení nacismu, pověr, fanatismu a lásky se velice povedlo. Ocenila bych knihu o sto až sto padesát stránek kratší bez dovětku s válečnými situacemi. Ale jelikož jsem se čtením nespěchala, užila jsem i strastiplné a zdlouhavé pasáže, které bych příště vynechala. Jenže, bylo by to vyprávění pak tak komplexní, plné a děsivé?