Šlak by mě trefil, když narazím na ponurou obálku, která láká a navíc slibuje psychologický thriller s rozumným stránkovým rozsahem, a zabije to anotací. Však posuďte sami:
Když byla Alessia malá, udělaly ona a její kamarádka Sarah něco strašného – ale pykala za to jen ona. Teď, právě když už uvěřila, že navždy unikla starému životu, dostane dopis: Nezapomínám. Neodpouštím. MÁM TĚ. Když byly malé, trávily ona a Sarah každou volnou chvilku na místě, kterému říkaly Panenčí dům. Byla to stará, opuštěná chaloupka v lese za domem, ale jim připadala jako učiněné nebe. Dokud se všechno nezvrtlo. A pak někdo zemřel. Byla to nehoda, aspoň Sarah to tvrdila. Jenže policie tomu neuvěřila. Média se zmocnila příběhu Vraždící dívky a Alessiny fotky byly plné noviny. Byla to ona, kdo stanul před soudem. Teď, o dvacet let později, má Alessia nový život a novou identitu. Má báječného manžela Carla a úžasného synka Jacoba. Navzdory všemu, co prožila v minulosti, je šťastná. Pak přijde první dopis. MÁM TĚ. Zanedlouho následují další výhružky a je jasné, že osoba, která za nimi stojí, má v úmyslu ublížit Alessiině rodině – ublížit Jacobovi – škodit. Je jasné, o koho jde. O dívku, které prošla vražda…
Na férovku – asi z toho zešedivím. Ne, vážně, proč má zaznít vše podstatné v jednom dlouhém odstavci? Ještě, než máte knihu vůbec doma? Vždyť to bere radost ze čtení a částečně i některé potencionálně silné momenty překvapení! Ještě jste Nikdy nepovím ani nedostali do ruky a už vám někdo vyslepičil prakticky nosnou kostru celého příběhu! Teď jde tedy v podstatě o dvě věci: Jak to Casey Kelleher uchopí a jak vychutí omáčku, případně podchytí pointu.
Tip pro případ nouze: Mnohokrát se mi osvědčilo anotaci neosvěžovat a znovu nevyhledávat, než se na čtení publikace vrhnu. To je snad jediná možná záchrana pro tento případ. V ději se prolínají dvě časové roviny – teď a tehdy. Flashbacky jsou přehledně oddělené, nejsou příliš často a díky tomu nenastane čurbes. Zvolená er forma je přívětivá a čtivá. 224 stran představuje rozumný rozsah, který však má svá úskalí. Nedává příliš prostoru zabrousit do hloubky, .
Z Nikdy nepovím čiší pověstná britská odměřenost. První polovina knihy je pozvolná, detaily a podrobnostmi se šetří a vše působí spíš stroze. Ve druhé polovině přijde poměrně slušný spád a musím říct, že mě Casey Kelleher velmi mile překvapila. I když mám chuť brblat nad množstvím detailů a emoční nezúčastněností, čtenářskou zvědavost dokázala autorka udržet naprosto skvěle. Neustále se mi hlavou honily teorie, úvahy a různé varianty.
Partii rozehrála na výbornou a závěrečná pointa vše jen potvrdila. Nechci vyzradit víc, než už vyzrazeno bylo, takže bych ještě dodala, že v ději dominují disfunkční vztahy v rodině, týrání, psychické poruchy a témata tomu blízká. Jde o ten typ knihy, který stojí a padá s pointou. A tu zvládla Casey Kelleher výtečně. Jistě, mohla si víc pohrát s podrobnostmi a atmosférou, pravdou však je, že jsem v tomhle docela hnidopich.
S Nikdy nepovím je to tedy jako na houpačce. Anotace mě neskutečně vytočila. První polovina knihy byla nepatrně nemastná a neslaná. Ta druhá se to snažila zachránit a v podstatě jí to vyšlo. Pokud tedy hledáte psychologický thriller, který má skvělý nápad, neobsahuje hektolitry krve, není až nablble přímočarý, ale na druhou stranu nejde extrémně do hloubky, máte tu skvělý tip.
Četli jste Nikdy nepovím? Dejte mi vědět do komentářů. Máte tip, na co byste rádi recenzi příště?
zdroj obrázku: baronet.cz, amazon.com
About The Author
